Epic Israel #2: Rychlejší jsme být nemohli

Druhá etapa přinesla pro nás záživnější bajkování. Panoramata jsme si moc nevychutnávali, ale ze singltreků se nám točila hlava.

Autor: Jakub Jirků
Foto: © Migdal Epic Israel/SportPhotography
Epic Israel #2: Rychlejší jsme být nemohli

Pátek 28. září - 2. etapa
Podruhé vstávání o páté. Naštěstí když má člověk motivaci v podobě tak velkého závodu, zvládají to poměrně v klidu i ranní neptáčata. Všímáme si, že je vzduch po noci na zdejší poměry docela svěží, a tak se těšíme, že se na rychlejší trati tolik nevypečeme.

Startujeme až z druhého koridoru, ale prvních pár kilometrů probíhá překvapivě v klidu. Dokonce i kolo se podařilo provizorně rozchodit. Vadou na jeho kráse je rozbitá vložka, jež drží šlapací střed, který se během jízdy posouvá do strany, což eliminuje řazení. I dnes budu párkrát nasazovat řetěz…

Klídek končí asi na pátém kilometru v avokádovém hájku, v němž trasa vede „cik cak“ v asi deseti ohybech. Leckomu se zdaří přimotat do přehazovačky stébla. Naše dvojka však projíždí bez zdržení. Martina poté po velice otravných rovných cestách dovezu ještě o nějaký ten balík dopředu, až se dostaneme mezi borce se zhruba naší výkonností. Chvilinku jedem každý v jiném pelotonu, a tak pár sekund čekám, nicméně za chvíli jsou balíky pospolu.

 

Důvodem je, že kamsi zmizely směrové šipky, a tak se trasa hledá odhadem. Asi třicet párů zabloudilo a na další to čeká. Nepříjemnost pro organizátory, ale my vtipkujeme a hecuju Martina, ať vytáhne kamerku. Zpomaluje se a při křížení silnice z legrace křičím, ať se jede doleva. Odbočuje se doprava, leč po pár otáčkách pedály si několik prozíravých borců všímá fanouška s pick upem, který nás navádí, ať se otočíme, poněvadž nás dovede k trailům.

V prudkém asfaltovém stoupání zužitkuju spousta svých silničních vrchařských tréninků, zbytek pole po první intenzivní hodině je docela na odpis. Martin ale neztrácí. Prý máme sjezd do nějakého lomu a skutečně nacházíme trasu. Ujeli jsme stejnou vzdálenost, ale naše cesta byla zřejmě nepatrně rychlejší. Na potvoru mi zase padá řetěz. Od té doby postupně přecházím na včerejší systém, kde mohu používat horních 8 pastorků. Jako jeden z mála si tak stěžuju, že je tu tolik rovin.

Epic Israeil 2019: všech šest českých dvojic zdárně v cíli

V prudkém kopci jdou před nás nejelitnější ženské týmy, Martinovi se dle jeho slov jede hodně nerovná cesta dost špatně. Až na 37. kilometru přichází první občerstvení. Už bylo potřeba. A šup do singltreků.

Hele, on je tu docela normální les a poměrně hladká pěšina. Sem tam vylepšena nějakými plochými kameny, ale poprvé s terénem na hardtailu nebojuju, ale užívám si ho. Martin najednou jede jak železnice, neustále předjíždíme, akorát jde před nás argentinsko-americký duet v trikotech pro vedoucí ženy. V jednom rychlém sjezdu jim to ale vracíme a na občerstvovačce na 57. kilometru se snažím pozřít co nejvíce vody, neboť přijde obávaný exponovaný výjezd.

Cesta plná volných kamenů se opravdu nejede dobře, jednu asi 100metrovou část musí tlačit asi každý. Tím bych chtěl poupravit výrok, jenž zazněl v předchozím reportu, který jsme si na dobrou noc předčítali. Tlačit musel v tom žáru každý, vyjetí tohoto kopce by mohlo ale být zajímavou ekvilibristickou kratochvílí. Martin se v prudkých pasážích vždy kousne a zvýší wattáž, akorát nahoře je takové vedro, že ho po kousku asfaltu skoro chytají mdloby. Poručím pořadateli, ať ho polije vodou, což mu trochu pomáhá. Navíc se jede už většinou z kopce. Na poslední občerstvovačce samozřejmě zastavujeme, abychom si v rámci možností mohli užít pěkný, více méně sjezdík po dalším ze singltreků.

Už je tady rovná šotolinová cesta podél dálnice. Peklo mezi poli a pro mě peklo na kazetě, protože mi chybí nejtěžší převody, takže musím nepříjemně zvýšit kadenci. Nejraději bych sehnal jiný stroj, ale v cíli, ani v nejbližším letovisku se mi to poté nedaří, takže v kadenčním tréninku dost možná budu pokračovat.

Důležitější ale pro tým MTBS je, že nás velmi ostrým tempem dojíždějí opět vedoucí ženy, které dnes ale kvůli technickým problémům jedou až na čtvrtém místě. Jejich tempo je ale opravdu dálniční, přesto ho zkouším zachytit. O žádné pohodové jízdě se mluvit nedá, navíc chybí 15 kilometrů do cíle. Díky kameramanovi, který zachycuje elitní závodnice, ale nacházíme dost motivace. Dokonce si dovolím několikrát vjet na čelo, abych ukázal naše zaprášené barvy. Do cíle dojíždíme po 4 hodinách a zhruba 23 minutách. Zvládli jsme stáhnout ztrátu na vítěze pod hodinu, ve finiši se ještě potkáváme s Janem Jobánkem a Milanem Damkem, kteří zvládli svůj vysoký standard a dojeli 15.

Odpoledne ale raději psaní reportu vynechávám a jdu spát. Venku je i ve stínu nepříjemné horko, už se těšíme na vlezlý podzim.

Večeři, na niž vyrážíme skoro pozdě, protože jsem se chtěli takticky vyhnout čekání front, okořenil jihoafrický speaker, který od dojezdu etapy stihl u bazénu nasát pár skleniček vína. Méně příjemné bylo vystoupení rozhodčího, který oznámil, že kdo netrefil trasu, tak se mu připočte 20 minut. Evidentně jsme byli ve skupině, která zabloudila nejlépe, ale penalizaci, snad vzhledem k tomu, že nejedeme o bednu, nedostaneme.


Sobota 29. září - 3. etapa

Buzení v 6:15 by se mohlo zdát být komfortem, poněvadž jsme únavou už docela tvrdě spali, nicméně snídani absolvujeme už opravdu na autopilota. Naštěstí se menu nemění. Už cestou na start cítím, že dnes si budu zase vychutnávat, sjely se mi dva nejmenší pastorky, na nichž řetěz tak trochu skáče. Jet se s tím ale dá a navíc vím, že mě požene vidina trikotu pro dokončivší.

Dnešní profil čítá na úvod 23 kilometrů téměř absolutní roviny, což se přenáší i do stylu závodění. Po nějakých 10 kilometrech snahy o posun kotvíme ve velké skupině s nejelitnějšími ženskými týmy. Číslovky jako 42, nebo 46 vidíme na svých budících za každým rohem. Martin mi říká, že je na limitu, což mě zase docela uklidňuje, protože jsem na něm skoro taky.

Jeden z klíčových momentů nastává při průjezdu nějakého koryta, které rozděluje dav. Sportovní ředitelé by nás pokárali, že jsme byli na chvostu balíku, protože jsem se nikam necpali. Resultátem je stíhací jízda po rovině, kterou si okořeňuji tím, že na nejtěžší převod nemohu tvrdě nastoupit, abych se chytnul dvou silných Rusů a balík tak sjíždím raději plynule. Na jeho chvostu se svezeme asi kilometr podél asi pěkné pláže, pak najednou dorazíme ke schodům.

Začíná stejný příběh, jaký jsem hodněkrát poznal u dveří školní jídelny. Zase tak velký hlad nemáme a jsem rádi, že tímhle skončí hákovací peklo. Stačí vyjít pár schodů, po pěšině předjet pár korpulentnějších borců a je tu první občerstvení. Po něm se pěkně zvlněným terénem, který mi docela sedí, protože jsem na něj zvyklý z domova, přesouváme k singltrekům.

Daří se nám drze prosmýknout před pár týmů včetně páru Estonek, které mě svojí výkonností docela překvapily. V singlech jedu skoro jako celý závod první a snažím se to nešetřit. Martin stíhá dle svých slov za cenu občasných chyb a mnoha nástupů. Asi to pro něj muselo být fakt nepříjemné. V táhlém sjezdu musíme ale zastavit, aby Martin dotáhl páčku od řazení, která se otřesy povolila.

Na brífinku ovíněný moderátor hlásil, že se pojede po singlech asi 7 kilometrů, nakonec je to skoro 17. Na občerstvovačce už čeká vousatý mechanik, aby mi vrátil několika přesnými ranami šlapací střed na správné místo, ale dnes mi to zatím drží, a tak servis odmítám. Tohle ale upřímně opravdu potěší!

Závěrečných 23 kilometrů etapáku vede většinou po rychlých cestách. Na špici už nejsem s to vyprodukovat nějaké vysoké watty, když navíc po velmi kamenitém sjezdu, který jsme jeli už v první etapě (s jedním českým kolegou jsme ho ani nepoznali, v jaké jsme jeli mlze), mi zase začíná padat řetěz, lituju, že jsem se nezdržel na servis.

Na závěr nějak na morál roztáčím po rovinách lehký převod do vysoké kadence. Martin jede kolegiálně za mnou, protože ví, že by mi na psychice nepřidalo, kdyby mi začal ujíždět. Navíc je rád, že se může alespoň trochu flákat. Na včerejším videu jsem ale viděl utrpení v jeho obličeji, když jsme se zavěsili za argentinsko-americké eliťačky.

Na posledních kilometrech pak přichází regulérní souboj skupiny, kdy jedeme v šestici. Nejvíce trpím ve sjezdu, kde vytvářím asi svůj kadenční rekord. Nakonec si ale troufám na šílený nástup, jímž skoro překvapuju i Martina. Nicméně 140 otáčkami za minutu se těsně před průjezdem starobylým akvaduktem vzdalujeme svým soupeřům. Chápu, že nechtěli s chovancem Jedličkova ústavu na vycházce soupeřit. V cíli pak má Martin ještě nějakou kolizi s hrazením. Já už měl ale trochu více zatemnělo, že nejdříve si domnívám, že si chce můj dojezd natočit, ale prý jsem ho jen vytlačil v zatáčce na okraj, jeho karambolu jsem si samozřejmě nevšiml, protože jsem si hned lehl na cílovou dlažbu.

Škoda, že krom obdržení medaile a dresu, pořízení cílové památeční fotografie a snědení docela obyčejné bagety, už pořadatelé žádné další zážitky nepřipravili. Můžeme se tak vrhnout na hodnocení "zájezdu". Přijde brzy.

 

Přečteno - 1206x Tagy: maratony2019 epic israel
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. Ostatní závodyTým Pivovar Litovel s Rauchfussem obhájil Bobr Cup
    Tým Pivovar Litovel s Rauchfussem obhájil  Bobr Cup
  2. Ostatní závodyZlínská 50 kořistí týmu Kross Bikeranch teamu
    Zlínská 50 kořistí týmu Kross Bikeranch teamu
  3. OstatníJaký je Epic Israel na vlastní kůži?
    Jaký je Epic Israel na vlastní kůži?
  4. Ostatní závodyEpic Israel 2019: všech šest českých dvojic zdárně v cíli
    Epic Israel 2019: všech šest českých dvojic zdárně v cíli
  5. OstatníEpic Israel: Obávané se stalo skutkem
    Epic Israel: Obávané se stalo skutkem
  6. Ostatní závodyMigdal Epic Israel 2019 má za sebou první dva dny
    Migdal Epic Israel 2019 má za sebou první dva dny

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.

redakční systém | ISSN 1803-5744