Erzgebirgs-BM korunoval nejlepší MarathonMany

Motto závodu znělo: Konečně plnoletý! Erzgebirgs-Bike-Marathon neboli EBM se jel skutečně již poosmnácté a je to nejstarší podnik svého druhu v Německu. Za tento počin byl před dvěma lety pořadatel Dr. Albrecht Dietze zařazen do Síně slávy největšího MTB magazínu v Evropě BIKE. Na to laureát reagoval slovy: „Až jsem z toho rozpačitý. My se považujeme za malý vesnický maraton a vzpomněl si na nás takový časopis. Přitom se nikam netlačíme. Hlavní je to, aby nás to bavilo a aby se vytvořila dobrá atmosféra na trati. Když jsme EBM organizovali poprvé, byli jsme rádi, že jsme na úřadech usmlouvali povolení desetikilometrového okruhu, který se jel pětkrát. Teď už máme jinou podporu.“ Jen pro zajímavost: vůbec prvním vítězem EBM byl v roce 1993 Pavel „Archa“ Šticha.

Erzgebirgs-Bike-Marathon se vyznačuje několika dalšími kuriozitami. Zaváděcím okruhem měřícím 14 kilometrů, který byl kvůli policii opět změněn – Spolková policie by ráda pomohla při zabezpečení silnice, ale nesměla, Zemská policie by zase směla, ale nemá na to lidi… Poté následují okruhy v terénu. Jeden až tři podle distance – 40 (1000 v.m.), 70 (1800 v.m.) a 100 (2600 v.m.) kilometrů. Čipy neexistují. Z tradice a lásky k triatlonu jsou závodníkům v každém kole nasazovány gumičky. Jak trefně poznamenal jeden kamarád, trať připomíná cross-country, jen je skoro 30 kilometrů dlouhé. Trasa se line kolem Seiffenu a mezi oblíbená místa pro diváky patří prudký výšlap na Alp de Wettin, vyhlídka Wettinhöhe a občerstovačka na Seiffener Grund, které předchází náročný sjezd po kamenech a kořenech.

Závod je skutečně proslulý parádní atmosférou podél trati. Němci podobně jako Rakušané jsou družný národ. Místní jsou rádi, že se něco děje a jdou buď pomoci nebo aspoň zafandit. Nevrtá jim v hlavách, jak si asi na tom musí pořadatelé namastit kapsy a radši nesedí doma…

Letošní ročník stejně jako ten 2006 málem negativně ovlivnilo počasí, ale naštěstí všechno dobře dopadlo. V sobotu sice foukal vítr, až do odpoledne pršelo a Krušné hory zahalila mlha, ale přesto se závodů dětí zúčastnilo 150 adeptů mountainbikingu a večer proběhl i oblíbený Uphill Alp de Wettin.

V neděli ráno vysvitlo sluníčko a naladilo cca 1200 bikerů do akce. Po seřazení závodníků v 9:00 na louce za cílovým prostorem se dlouhý had přesunul na hlavní silnici v centru Seiffenu, kde proběhl letmý start. Tentokrát již v zaváděcím kole museli všichni absolvovat Alp de Wettin.
Jeden z favoritů závodu Tomáš Trunschka (Caffe Nannini) se na něm pohyboval kolem třicáté příčky a tvářil se, že z kola brzy sleze. V průběhu maratonu osciloval mezi pátým až desátým místem, aby nakonec dokončil na bramborové příčce. V cíli prozradil:
„Po Ironbiku jsem mrtvý. Nevěděl jsem, jestli mi to jede nebo ne. V týdnu jsem byl na testovačce Specializedu. Tam jsem jezdil hlavně na sjezďácích, tedy spíše z kopce - směrem dolů.“ No tak se Tomáš aspoň pořádně projel. Má to do Seiffenu kousek, pár kilometrů odtamtud v Brandově vlastní chalupu.

V cíli jsem zkoušel zpovídat další „Finishery“, odpovědi byly bohužel strohé a v řadě případů nepublikovatelné v původním znění. Nejčastěji jsem na svůj diktafon zaznamenal neúplnou větu: „Ty vole.“ Dále třeba: „To byl masakr“ nebo „Maso“, či „Hlavně ta první půlka trasy byla pokrytá blátem, pořád jsem v tom plaval, zadním i předním kolem.“

O obtížnosti závodu svědčí i čas tradičního vítěze Thomase Nickeho - 4:07:29. Ten to pro srovnání v rekordním roce 2007 prolétl za 3:43:03. V neděli to neměl vůbec jednoduché, až do cíle na něj doráželi Sebastian Stark a Stefan Danowski.

V rámci odpoledního vyhlášení vítězů byli dekorováni také nejlepší MarathonMani. Počtvrté celkově a potřetí v řadě nezvítězil po Salzkammergut Trophy vedoucí Karel Hartl, který se závodu v Seiffenu nezúčastnil. Stupně vítězů v kategorii mužů tak byly čistě německou záležitostí: 1. Bastian Wauschkuhn (TBR Team Racing Team / RSG 52), 2. Matthias Steiner (Jenaer Rad Verein - Rad'nRoll) a 3. Benno Weber (1. Suhler MTB-Club/Abe´s).

Mezi ženami po třetí za sebou triumfovala Němka Sylvia Schmidt (Team B^3) před dvěma Češkami - 2. skončila Veronika Bláhová (Drásal Team Holešov) a 3. Ivana Preislerová (Author Team Stupno).

V kategorii hendikepovaných zůstal primát týmu Černých koní. Tentokrát se radoval Pavel Tvrdík:
„Už jsem to zkusil minulý rok po vzoru Tomáše Poucha, ale dojel jsem jen v Seiffenu, v Bad Goisernu se to kvůli počasí nedalo. Na Malevilu jsem nebyl. No a letos to vyšlo.“

Seriál respektive jeho jednotlivé zastávky charakterizoval Pavel takto:
„Nadchly mě všechny ty tři závody. Na Malevilu to bylo těžší v tom, že jsme se špatně dohodli s člověkem, který mě měl doprovázet. Takže to byl test, jestli takový závod můžu odjet sám. A ukázalo se že jo, a byla to pro mě velká vzpruha. Rakousko bylo hrozně pěkné: jezdivé, rychlé a relativně lehké. Do Seiffenu jsem se těšil hlavně kvůli tomu kopci. Vloni jsem tam v euforii vyjel nahoru a myslel si, že už jsem v cíli. Až teprve když mě dojela Lucka Pouchová, tak mi vysvětlila, že mám jet dál. Letos jsem byl zvědavý, jestli ho vůbec dám. Alp de Wettin jsem musel jet dvakrát, což byl trochu podraz… :-) Ale bylo to super. Lidi fandí a člověka tím povzbuzováním nahoru vynesou. To je něco úžasného. U nás to na všech těch závodech chybí. Projíždíš okresním městem na Kole pro život a tam není ani noha, nikdo si tě ani nevšimne. Tady jsou špalíry lidí. Je to prostě jiná atmosféra a dává ti to mnohem víc.“

Pavlův hendikep je skutečně velký, ze sjezdů musí jet v sedle nebo jít pěšky, jelikož se nemá o co opřít. „Šlapu jen jednou nohou. Mám vysokou amputaci levé nohy, v horní třetině. Takže sice pahýl mám, ale bez svalu a tudíž možnosti šlápnout.“

Který úsek byl tedy v Seiffenu nejobtížnější? „Na tom těžkém sjezdu před občerstvovačkou to bylo náročné. Řvala tam hudba a já neslyšel, jestli se mi přepíná koleno, takže jsem si nebyl schopen přepnout na chůzi a sejít to dolů. Když totiž jedu na kole, tak to koleno je vyblokované a vůbec nebrzdí. Ale když slezu, tak to musím přepnout, abych mohl chodit. Ale jak tam byla ta muzika, tak jsem myslel, že to mám odblokované a strávil tam asi dvě minuty neustálým přepínáním. Naštěstí je tam ještě vibrační upozornění, což jsem cítil, že to vibruje, takže se mi to nakonec podařilo přepnout. Na silnici to má v tomto ohledu obrovskou výhodu, třeba takový Michal Stark tu protézu nemá, protože jí nepotřebuje. Na biku je to složitější. Já když slezu z kola, musím jít. Proto se ve většině kopců snažím jet, co to jde. Nejvíce pádů jsem měl kuriózně do kopců. Jezdím je, dokud mi dojdou síly a potom sebou fláknu, protože se nestihnu vycvaknout z pedálu.“

Pro tělesně postižené sportovce jsou horská kola obzvlášť náročnou disciplínou. Já vždycky myslel, že je vhodnější jezdit na silnici nebo na dráze. „Asi jo, ale v tom lese je to prostě zábavnější. A zase: za všechno může Tomáš Pouch. Když jsem viděl první závod, řekl jsem si, že nějaké ty rovinatější bych jet mohl, když bude sucho a hezké počasí. Pak jsem si zkusil první maraton a zjistil, že se dá sjet, co se normálně nedá ani sejít. Tak jsem to chtěl dál zkoušet a zlepšovat se. Je to trochu droga. Už jsem si říkal, že letos jezdit nebudu, protože to zdravé koleno mě z toho šlapání trochu bolí, ale pak si člověk zase odpočine a kouká, co zase kde bude.“

A závěrečné hodnocení?
Nejsem organizátory placeným redaktorem-propagátorem, nebudu tudíž používat nesmyslná a prázdná klišé jako zrození legendy nebo prestižní seriál, nejlepší propagace sportu, navazování mezinárodních vztahů a tak podobně. MarathonMan není a priori marketingovou akcí. Zda se mu to líbilo či ne, musí posoudit každý účastník sám. Vysvědčení nám vystaví svou účastí či neúčastí příští rok.

Děkujeme všem, kteří nám dali důvěru a na Malevilu, Trophy a EBM do toho šli s námi. A pokud ještě nemáte program na příští rok, tady je pár tipů:

Kalendář MarathonMan-Europe 2011
18.06.2011 - 12. Malevil Cup (CZE)
16.07.2011 - 14. Salzkammegut Trophy (AUT)
07.08.2011 - 19. Erzgebirgs-Bike-Marathon (GER)

Více na:
www.erzgebirgs-bike-marathon.de
a
www.marathonman-europe.com

Text + foto: Martin Bali-Jenčík, Pakli sport klub