Gaspi a jeho další bláznovina: na e-biku pokořil sopku Pico do Fogo: nahoru i dolů

Co děláte, nemusí dávat smysl. Může to být učiněná hloupost. Důležité je, jestli si to lidé budou pamatovat. Jak moc si budou pamatovat Gaspiho výstup na činnou sopku Pico do Fogo, ukáže až čas. Ale už teď je jisté, že chybělo opravdu málo, aby se to nikdy nestalo.

Stoupá vzhůru. Nemůže to vzdát. Šlape, zhluboka dýchá a cítí, jak mu horký vzduch vyplňuje plicní sklípky – jako by vdechoval roztavený asfalt. Rovníkové slunce ho spaluje, ale vítr klame smysly. Ještě necítí, že mu voda z pítka smyla opalovací krém. Netuší, že mu sluneční žár zraňuje rty do masa. Kdyby se zeptal místních, proč se schovávají pod široké klobouky, řekli by mu to. Ale on vidí jen svůj cíl. S každým výdechem je mu blíž. Vrchol sopky Pico do Fogo je na dohled. Teď už to nemůže otočit.

Ne potom všem, co musel absolvovat, aby na Kapverdy dostal elektrokolo – stroj, který kvůli akumulátoru nevezmou ani do letadla, ani na trajekt. Zbývala jediná možnost: najít a domluvit přepravu s logistickou společností, která by projekt vzala na svá bedra a elektrokolo s baterií tam dotáhla vlastní cestou.

Dostat e-bike na Kapverdy

Stálo to hodně úsilí, času i peněz. „Úkolu se nakonec chopila společnost Rangel Logistic Solutions a já před nimi tímto smekám, protože to byl stejně náročný výkon jako vyjet a sjet samotnou sopku,” říká Gaspi.

Celou operaci pomohl dovést do zdárného konce Mustafa Kerim Eren, kterého Gaspi před odletem kontaktoval přes sociální sítě. „Věřím, že na dobré lidi narazíte kdekoli na světě. Stačí mít otevřené oči a pozorně se dívat,” dodává.

Profesionální horolezec původem z Karakoramu v Pákistánu si před osmnácti lety našel na Kapverdách ženu Marisu a usadil se s ní na ostrově Fogo. Kromě lezení – kde se jako profesionál probojoval až na samotný vrchol a účastnil se soutěží například s Adamem Ondrou – provozuje penzion Casa Marisa. Každý den leze nebo boulderuje, staví nové cesty na skalní stěně za domem, která svou náročností nezaostává za proslulým El Capitanem v Yosemitech.

„Musti byl tak hodný, že se ujal vyzvednutí našeho kola na letišti,” vzpomíná Gaspi.
Kolo bylo nutné převzít složitým administrativním procesem o čtyřech dějstvích, na jejichž konci úředníci Mustimu vystavili účet za clo ve výši neuvěřitelných 85 %, což je v ostrém kontrastu s elektromobily a elektromotorkami, které jsou z ekologických důvodů od cla osvobozeny.

„Náš pionýrský dovoz elektrokola – podle všeho prvního na ostrovech – možná povede ke zrušení cel i na ně. To by byl krásný vedlejší výsledek naší cesty” doufá Gaspi, který po všech peripetiích konečně stanul na pláži, odkud se chtěl vydat k nejvyšší hoře ostrova, tyčící se téměř tři tisíce metrů nad mořem.

Výstup pod rovníkovým sluncem

„Výjezd od oceánu není snadný. Ráno je chladno, fouká. Atlantik je studený. Pak se nad obzor vyhoupne slunce – a jeho paprsky jsou příjemné jen pár minut, než začnou pálit jako oheň. V hlavě se jako mantra vrací otázka: vydrží baterie až na vrchol? Kdo ví? Nikdo to zatím nezkusil.” Stoupání vede po kamenitých svazích, po seschlé trávě, z níž tu a tam vyčnívají ostré lávové kameny. Místní se dívají a diví. Děti běží a sledují nevídaný úkaz – elektrocyklistu mířícího do úbočí temné, obávané hory. „Děti za mnou chvíli běží a pak se vrátí,” usmívá se Gaspi.

Prvních tisíc výškových metrů se dá zvládnout za hodinu a půl, ale také za čtyři – záleží na zdatnosti a částečně i na odvaze. Kužel sopky je prudký a jak už to u sopek bývá, ke konci se ještě více zprudčuje.

„Jedete buší a pak už je jen láva. Láva pod nohama praská a někdy se mi propadá zadní kolo. Pak už je to jen štěrk a popílek,” popisuje Gaspi.

Do výšky 2 100 metrů je tu a tam ještě schopen šlapat, ale čím dál častěji sesedá a místy používá walk-assistant – funkci, kdy motor pomáhá při tlačení do prudkého kopce. Pak už kolo nakládá na záda a sápe se dál po svých.

Dívá se na své kroky jako kosmonaut, který přistál na cizí planetě.

Železo obsažené v půdě oxiduje a barví štěrk do červenožluta. 

Při životě ho drží voda v hydrapaku na zádech. Každá kapka je jako živá voda uprostřed černé, mrtvé pouště.

Když konečně dosáhne vrcholu, nechá se svést pokušením sjet dovnitř kráteru. „Kdo by odolal, že?” usmívá se.

Životní sjezd

„Po krátké mezihře jsem musel znovu vystoupat na vrchol a přelézt přes hranu, připravený na finální sjezd.

Z velkých kamenů se stal popílek a začal surf v lávovém prachu – při rychlosti až 80 km/h. Dunění ve spáncích, přetížení, hraní si s gravitací ze strany na stranu – jako když padáte nekonečnou černou pustinou. Nejlepší sjezd mého života,” vzpomíná Gaspi.

Jak velkým silám musel odolat, nejlépe vypovídá stav jeho brzdových kotoučů, které se cestou dolů přehřály a byly po jízdě na odpis. „Na předním i zadním kole byly po sjezdu překalené,” dodává.

„Spousta lidí si klepala na čelo. Ale vzhledem k tomu, že jsem prošel neprůstřelnou logistikou, a na základě mojí cesty a zkušenosti se momentálně přepisují místní zákony – elektrokolo se dostává na úroveň elektromobilů, elektromotorek, solárních panelů a baterií, na které je clo nulové. Možná to přeci jen mělo nějaký smysl. Přeci jen to nebyla úplná pošetilost,” uzavírá Gaspi.

Umění z popela pomůže dětem

Spolu s nezapomenutelnými vzpomínkami si Gaspi z cesty přivezl neobvyklý suvenýr: pytlík se sopečným popelem. Tento syrový důkaz dávných erupcí se stal inspirací i základním prvkem nového uměleckého díla. Sopečný popel putoval do rukou českého umělce Martina Hirtha, známějšího pod pseudonymem Kafes33. Tento vizuální umělec, spisovatel a malíř patří k průkopníkům pražské graffiti scény. „Má svůj vlastní rukopis, typické křivky, tahy štětcem. Kdykoli chci, aby něco skutečně zazářilo, svěřím to jemu,“ říká Richard o spolupráci se svým dlouholetým přítelem a kolegou.

Obraz vytvořený ze sopečného popela bude nyní vydražen a výtěžek z aukce poputuje dětem žijícím v nuzných podmínkách ve stínu Pico do Fogo. Kruh se tak uzavře a sportovní výkon spojený s uměním dostanou nový rozměr.

Team Pico do Fogo

rider - Richard GASPI Gasperotti
kamera/edit - Márty Smolík aka Muffin Movie
fotograf - Miloš Štáfek
sport in art - Jan Dvořák

Velký dík patří partnerům, bez kterých by tahle cesta nevznikla… Dík jak sviň!

Mondraker Bikes - FUNN MTB - Ace Pac - BOSCH ebike system - Casa Marisa 2.0 - žíro/sósed - Rangel Logistic Solutions