Gaspi v Guatemale: Nejdřív to vypadalo jako dobrý nápad

 
Až doteď to vypadalo jako dobrý nápad: přiletíš do Guatemaly, kde během tří dnů sjedeš tři sopky nad tři tisíce metrů. Teď ale asi poprvé v životě umřeš. Sopka se otřese, hluboko uvnitř zavibruje a trochu si odfoukne. Za normálních okolností to dělá každých deset minut, jenže teď je něco jinak. Zní to, jak když u staré dodávky zatáhnete zrezivělé dveře, které na konci udělají bum! Prásk!

Exploze z kráteru vymrští tisíce kamenů a to je přesně ta chvíle, kdy už na nic nečekáš. Splašené balvany tryskají do výšky několika set metrů a z ní pak volným pádem dopadají na zem do míst, kde jsi ještě před vteřinou stál a vybíral si tu nejlepší lajnu pro svůj sjezd. Měla to být jízda tvého života.

„Kde jsou kluci?” přemýšlíš, zatímco kolem dopadají kameny jak nákupní tašky. Vzpomínáš na válečné filmy, v nichž kolem hrdinů sviští projektily a nikdo neví, kdo to koupí jako další. Je to jen otázka štěstí, ruská ruleta. Můžeš přežít nebo to dostat právě teď. Nebo teď. Kameny rotují a na obloze za sebou zanechávají kouřovou stopu. Je to až mrazivě úchvatné, ale je toho tak akorát dost.

„Utíkejte!” slyším vysílačce hlas Honzy z naší výpravy, který zůstal v bezpečné vzdálenosti od vulkánu s úkolem sledovat sopku dalekohledem a upozornit nás, kdyby se mělo něco stát. „Všechno tam nechte a běžte!” řve do vysílačky, když vidí, jak na svahu kolem nás dopadají žhavé kameny vyvržené z útrob planety.

Jindy a jinde bys asi ztuhnul, ale tady ne. Když vidíš spoustu šutrů, z nichž každý tě může zabít, začneš reagovat úplně jinak. Máš pocit, jako kdyby se všechno kolem zpomalilo jako film, který ospalý promítač pouští zvolna políčko po políčku. Uvědomíš si, že líp slyšíš i vidíš. Ze sopky se valí černý kouř, fotograf běží o život, kameraman klopýtá v sopečném popelu a nad hlavou si drží batoh s kamerou. Utíkají i místní průvodci a ty víš, že tohle už není dobrý. 

Když ti dojde, že jsi kolo nechal ležet asi o padesát metrů výš, rozhodneš se pro něj vrátit i přes naléhání z vysílačky, ať se okamžitě stáhneš. Jsi rozhodnutý: „Nenecháš ho tam!” V tom přijde druhá erupce. Z nebe prší kamení, je to jak soudný den. Loučíš se se životem, protože tohle se nedá přežít. Skáčeš na kolo a jedeš ze všech sil, dýcháš prach, padáš, zvedáš se z popela, pokračuješ, možná už jsi v bezpečí, ale to se nedá říct úplně jistě, protože najednou se všechno vypne a je tma.

„Proč zrovna sopky?” Zeptá se hlas tam někde vzadu, a protože tu není nikdo jiný, odpovíš sám sobě. „Víš, sopky mám rád, našly si mě. Přitahuje mě jejich symetrie i to, že jsou mrtvé a zároveň živé. Nejsou to hory jako ostatní, protože se pořád mění a stejně jako dávají lidem v okolí úrodnou půdu, dokáží i zabíjet. Nevyzpytatelné, vznešené, úctyhodné, jednou chladné, jindy zas horké. Pro mě jako bikera mají ještě jednu přednost: zatímco většina jiných vrcholů leží v rezervacích, kde je čím dál těžší sehnat povolení k natáčení, sopečná krajina je pustá a bez života, takže tu není nikdo, komu bys mohl ublížit.” 

„Leda tak sám sobě,” odpoví ti hlas. „Takže kam teď?” ptáš se a myslíš na to, jak to začalo. Když jsi hledal, kam se vydat po Etně a Stromboli, našel jsi Guatemalu, zemi stále aktivních sopek. Nejvíc ze všech ti učarovala Fuego. Její erupce se nyní opakují pravidelně i několikrát za minutu, ale ty opravdu velké přicházejí vždy jednou za několik let. Během té nejsilnější v roce 2018 zahynulo sto padesát lidí a tisíce místních musely být evakuovány. Abys neletěl přes půl planety kvůli zdolání jednoho vulkánu, na seznam si píšeš ještě další dva: Acatenango a Pacaya. Podporu slibují Horsefeathers, k týmu se připojuje fotograf Miloš Štáfek, kameraman Ládis a manažer Honza.

To ale ještě není všechno. Na všech třech sopkách - Pacaye, Acatenangu i Fuegu - nasbíráš sopečný popel a kamínky a pošleš je do Austrálie Werneru Bronkhorst, který z nich vytvoří tři umělecká díla. Ty se pak vydraží a utržené peníze se darují na dobrou věc. Termín odletu: leden 2023. Délka expedice: dva týdny.

Po příletu do Guatemaly zjistíš, že ti nepřišlo kolo. „Možná ho pošlou za tři dny, možná že ne,” dozvíš se na letišti. Nevadí, čas si zkrátíš na celoodpruženém shit biku, který koupíš na trhu za padesát dolarů. Dva dny na něm jezdíš na trailech v jedné z nejstarších kávových plantáží v zemi, a pak ho daruješ klukovi, kterému udělá radost, že i slza ukápne. 

Zatím máš čas podívat se kolem. Guatemala je malá země pro 17 milionu lidí, v nichž se míchá krev původní mayské civilizace s krví španělských kolonizátorů. Jsou tu velké hory, asi třicet sopek, kam se člověk podívá,je nějaká kávová plantáž, která s největší pravděpodobností patří jedné z deseti nejmajetnějších rodin. V každé vesnici stojí katolický kostel, z nějž na tebe po očku pokukují odkazy na předkřesťanskou minulost. Všechno je barevné, veselé, přiměřeně omšelé a sešněrované elektrickými dráty. Pije se káva pražená na kyselo a k snídani jsou snad vždycky vajíčka. Lidé jsou nesmělí, přátelští, ale spíš nemluvní. Pokud mluví, vzpomínají na občanskou válku nebo nadávají na zkorumpované politiky. Národní pták je pestrobarevný quetzal, a protože se už za Mayů platilo jeho barevnými pery, jmenuje se po něm i guatemalská měna. Jedí se fazole, pije se pivo Gallo a připíjí se rumem Zacapa nebo levnějším Botranem. V zemi je pořád kolem 17 stupňů, takže nikdy nevíš, co si máš obléknout, aby ti nebylo horko nebo zima. Slunce zapadá kolem sedmé večer, a protože jsme blízko rovníku, do půl hodiny po západu je tma jak v rakvi. Ráno zas někdo otevře víko a je další den a to je dobře, protože tenhle den je jak dělaný pro výlet na sopku. 

Jít po lávové suti není žádná procházka. Nahoru lezeš devět hodin, kolem jsou jen kameny, ztuhlá láva, sucho a mrtvo. Živí jsou jen ptáci, kteří ti krouží vysoko nad hlavou a jen občas slétnou o něco níž, aby se podívali, kolik ti ještě zbývá sil. Neseš si vodu, jídlo a všechno vybavení, takže táhneš třicet kilo. Štěrk se drolí a sype, kameny se odvalují a u každého došlápnutí hrozí, že si vymkneš kotník. Na každý krok dopředu vychází půlkrok, kterým zas sklouzneš o kus zpátky. Kameny jsou ostré jak z taveného skla, máš pocit, že jdeš po střepech, a když nedáváš pozor, hned se řízneš. Není horko, ale slunce pálí a v téhle nadmořské výšce máš za chvíli rty vyschlé na cáry. Opalovací krém jsme si nepřivezli a tady se koupit nedá, protože je jenom pro „gringos” a ti na sopky nechodí. 

Tvým cílem je Pacaya, stále aktivní sopka schopná chrlit lávu a zabíjet. Při poslední velká erupci v roce 1998 zasypala popelem i 30 km vzdálenou Guatemala City a  mezinárodní letiště La Aurora. Asi dvě stě metrů od kráterem je hranice, za kterou už se nedá jít, protože dál už jsou jenom balvany. Vybíráš si lávové pole s jemným prachem a jako první člověk se odsud pustíš dolů na kole. Čekají tě čtyři kilometry jízdy v lávových dunách. Jednu sopku máš za sebou, zbývají další dvě.

A tak se trápíš znovu, jenže teď mnohem víc, protože Acatenango má 3976 metrů nad mořem. Nahoru si zase neseš jen to nejnutnější, hlavně vodu, protože tady je naprosté sucho. Čtyři dny se neumyješ, voda bude jenom na pití. U kráteru strávíš několik hodin až do setmění. Jezdíš, ale hlavně se nepřestáváš divit. Nedá se to popsat. Jsi vysoko nad mraky, v pozadí asi čtyřikrát do hodiny vybuchuje Fuego, a i když sjedeš zpátky do základního tábora a lehneš do stanu ve výšce skoro čtyři tisíce metrů nad mořem, celou krajinu máš pořád jako na dlani a na dosah ruky je jeden z nejaktivnějších vulkánů světa, který tě odmění magickou podívanou na rudou lávu, která ve tmě září jako rudý lunapark. 

„Před rokem, kdy se tady natáčel jiný dokument, Fuego vybuchlo tak silně, že tlaková vlna smetla terasu, na které teď ležíme,” říká ti průvodce Jaime, který svou profesi zdědil po své dědovi prvním průvodci na Acatenango, už v dětství a na sopku provází zájemci od svých osmi let. 

Ale ráno je Fuego klidné. Až podezřele klidné. Jdeš s klukama natáčet, na modrém nebi svítí slunce, slyšíš své kroky, jak šustí v sopečném písku, když šlapeš k vrcholu. Cloníš si rukou proti paprskům a hledáš svou lajnu. Pak už to jde rychle. Země zavibruje a spustí se peklo. Utíkáš ke kolu a jedeš o život z dosahu padajících kamenů. Když se konečně dostaneš do bezpečné zóny, na chvíli se ti zatmí před očima. Je to jenom vteřina, ale máš pocit, že je to věčnost. Vidíš všechno, co tě dovedlo až sem. Otevřeš oči a kontroluješ, jestli jsou v všichni v pořádku zpátky.

Co ti to dalo? Za prvé radost, že jsi přežil. Že přežili všichni kámoši. A taky zkušenost. Když jsi včera po devíti hodinách vylezl na Acatenango, sotva jsi popadal dech, po tváři ti tekl slaný pot s popílkem, byl jsi skoro ve čtyřech tisíci metrech a ve chvíli, kdy se vyčerpání mísilo s euforií, ti vytryskly slzy. Uvědomil sis, že jsi tady. Před půl rokem sis řekl, že sem chceš jet a najednou tu seš. Takhle to v životě je. Když má člověk cíl, vede k němu tisíc cest, ale musí ten cíl mít. Pak už se tam nějak dostane.