Holky to taky rády #2

Klettersteig
Je pravda, že jsme jeli na hory hlavně na kola, ale klettersteig na Dachstein, túru přes horské sedlo a sestup dolů přes Guttenberg, jsme si nemohli nechat ujít. 

Byla neděle a autobus v půl osmý nám nejel, takže jsme si s bandičkou Němců společně najali transportéra, kterej vyšel 5 éček na hlavu, což byla good price, za bus bychom možná dali víc. Je to výlet tzv. celodenní, vždycky jsem byla zvyklá to jít těch dvanáct hodin. Ale všichni nějak hnali (já nemohla zůstat pozadu, a že jsem se snažila…), takže jsme to dali za osm hodin. Počasí nám vyšlo perfektně (ostatně jako celý týden), akorát je dobrej nápad se namazat opalovákem, když si to kráčíte tři tisíce metrů nad mořem… Nahoře byly v provozu sjezdovky a dokonce tam nechyběl ani snowpark.

V sedle jsme dali svačinu – chleba s pořádným schnitzlem. Přiletěl k nám pták a my mu jako správní milovníci zvířat házeli kousky chleba, ale on furt nějak váhal. Pak mu Kuba hodil kus řízku a pták byl nadšenej. No jo, holt pravá rakouská nátura se v něm nezapřela, takovej wiener schnitzel je jiná bašta (v případě nouze i ten prager)… Po cestě jsme měli jeden krásnej výhled za druhým. Tohle teda určitě stálo za jeden den neježdění. Mimo to, klettersteigů je v celé oblasti Ramsau a Dachsteinského masivu hafo. Vzniklo jich tenhle rok i pár novejch, takže pro zájemce o tento sport je tohle místo ideální.

Celodenní poježdění
V pondělí jsme šli na celej den jezdit na Planai, holt nám to nedalo. Celodenní permice vyjde na 21 éček. Jenže takový ježdění bez pauzy na oběd a trochu relaxu prostě nejde, takže hoďka u zmíněného jezírka byla nutnost. Taky jsem uškvařila destičky (rady typu, že nesmím tolik brzdit jsem brala jako vtip a doufám, že to vtip byl… nebo se mě chtěli zbavit?), chce to náhradní s sebou.
Jelikož vede trať hojně pod lanovkou a ostatních riderů nebylo úplně málo, má člověk při jízdě nahoru o zábavu postaráno. 

Fakt, že tam bylo včetně nás asi tak dvacet jezdců, stačí k uvědomění si, že fronty na lanovky nehrozily a nějaké dejchání za krk taky ne. Ovšem jak to vypadá pár dnů před světovým pohárem (tento rok byl 9. a 10.9.), to těžko odhadnout…
Když má člověk ubytování v apartmánu, jako jsme měli my, je třeba čas od času doplnit zásoby jídla. V našem případě to prvních pět dní byly jen doplňky pro naše rozmazlené chutě, ale každopádně je celkem užitečné vědět, že veškerý potraviny, a nemýlím-li se i jiné obchody, zavírají už okolo sedmé. Doporučuju to stihnout, večeře v restauracích nejsou zrovna nejlevnější záležitostí…

Vodopády
Úterý měl být náš poslední den ve Schladmingu, ve středu jsme měli do soboty namířeno do Leogangu, tak jsme se rozhodli podniknout ještě jeden výlet. Tentokrát na vodopády Silberklamm. 

Platí se tam vstup 3 éčka, protože jsou podél vodopádů vybudovaný všelijaký dřevěný chodníčky a mosty, jinak by se tam člověk nedostal. Je to taky jeden z místních parádních výletů, ale dost profláklej, takže davu lidí (není to zase tak šílený, ale kdo chce být sám, jen s přírodou okolo, má smůlu) se dá vyhnout jen, když si člověk přivstane nebo když počasí nevypadá slibně. Výlet se dá pro nadšence protáhnout do celodenního kolem Guttenberghausu, jinak je tak na 4h, záleží na tempu. Vodopády nejsou z Ramsau daleko, takže my vyrazili přímo od apartmánu, ale možnost parkování přímo u toho tam je.

Leogang
Přemýšlím, jestli dostanu od vás, příznivců tohoto bikeparku (měly by tam bejt uvozovky), děsnou čočku zato, co tady napíšu, ale já to risknu, protože to není jen můj názor, ale názor celý naší výpravy a já si za tím fakt stojím…
Přejet z Planaie do Leogangu trvá tak 2h, což jde a to nás později zachránilo. Slyšeli jsme o tomhle místě už spoustu báječnejch storek ze všech stran a tak jsme se nemohli dočkat. Dorazili jsme v půl dvanáctý a první co nás zklamalo byl fakt, že lanovka od 12:00 do 13:00 nejezdí (fakt hustej nápad), takže jsme byli nucení zevlovat hodinu a půl na parkovišti v totálním bordelu a prachu (to ty vedra) a pak si za těžký prachy koupit permici na 4h (odpolední jaksi nebyla…) za 22,80 éček, přičemž lanovka jezdí jen do 16:45…
Každopádně ze zdola to vypadalo zajímavě. Od parkoviště člověk dohlédl až na North Shore, byly vidět klopénky 4 crossky a dual slalomu a do všeho toho se sem tam tyčil nějakej mega dirt (ty vypadly moc dobře, ale byly to brutální polety). V jednu hodinu jsme nalezli do lanovky (bylo dobrý, že se kola berou rovnou dovnitř) a přitisklý na skle s ukapávající slinou vše obhlíželi. Konečná lanovky je v 1740m, ale tratě vedou jen od mezistanice (1320m), takže převýšení je necelých 400m. Na rozjezd jsme prubli singeltrail, kterej ze začátku vypadal slibně. Dalo se tam nabrat svižné tempo, jelo se lesem a sem tam byli i menší skoky. Nebylo to moc rozbitý, takže na rozjezd ok. Jenže v jedný třetině se terén změnil na nezáživnou lesní cestu, kde to člověk akorát valil v hrozným speedu dolů a nic z toho. Posledních 500m se navíc dojíždělo k lanovce mírně do kopce, což bylo na chcípnutí, ještě když do nás neúprosně pražilo slunce. Rozhodli jsme se, že příští jízdu dáme vyznačenej freeride. 

Na freeridu se zdržovalo dost lidí, což bylo vidět už z lanovky. Byla to vlastně nejfrekventovanější trať z celého areálu a není se čemu ani divit, protože jako jediná byla, co se týče sjízdnosti, ještě v pohodě, oproti třeba DHčku, kde člověk visel jen na brzdách v děsnym bordelu, a kde to bylo natolik strmý, že jsem to ani nezkoušela sjet. Freeride se s DHčkem dost nepřehledně křižoval, takže kdyby byl nějakej magor, co by to jezdil, tak by to bylo dost o držku. Freeridová trať byla vysypaná neidentifikovatelným podkladem, který díky své příšerné prašnosti pronikal hluboko do plic, očí a dokonce pod chrániče. Prach měl schopnost udržet se na všem včetně rámu, takže se člověk musel dole pořádně vyklepat a nehrozilo, že by na konci kolo nešlo pod hadici… Freeridová trať nás ale taky nijak zvlášť nenadchla. Brzdy se tam daly odvařit taky celkem slušně a díky prachu a množství riderů si to člověk ani neužil. Tolik proklamované lávky Evil Eye jsou pěknej podraz, protože jich je všehovšudy tak pět a většinou končí dropem bez dopadu, což má jediný efekt a to totální likvidaci kola… Jediný, celkem slušný byl 4 Cross a dualka, ale kvůli tomu jsme do Leogangu nejeli. Po dvou hodinách ježdění už nás to tam tak nebavilo, že jsme vyjeli lanovkou až úplně nahoru a dali si freeride po turistický značce, což bylo dost napínavý, všude jsme totiž míjeli značky se škrtlými bikery… Ale ani ten za moc nestál, protože nás to vyplivlo u mezistanice a úplně dolů jsme zase museli po jedné z těch „senzačních“ tratí. Celkově nás to tam hodně zklamalo (názor na tento bikepark je evidentní z fotografie)

a já osobně nechápu, jak, ale hlavně čím, vděčí tamní bikepark za svou popularitu. 
Co se týče ubytování, tak kvůli totálně hnusnému zážitku silně nedoporučuju ubytovat se v Haus Klingler na Sonnbergu, pakliže byste se nechtěli nechat okrást a potkat někoho tak podúroveň.

Pokračování příště ...

Autorka : Míša Vacková (stať pro MTBS v rámci praxe studia Literární akademie)
Foto : Archiv autorky