Iberica Traversa 2021 – prázdniny v pekle

Nenechte se zmýlit fotkami z trasy, které vypadají jako z katalogu, tohle je těžký závod. Pokud vás zajímá článek o bezesmyslném lidském pinožení prázdnou krajinou na kole, které ze zoufalosti rámujeme smyslem bikepackingového závodu, tak jste tu správně. Katalogová krása je od CK Bolest & synové.

Původně jsem měl jet Ibericu už v loňském roce, ale kvůli těžkostem při cestování v covidové situaci jsem se rozhodnul přesunout startovné na letošní rok. Nakonec loni odstartovalo pět závodníků a do cíle dorazili tři, já byl mezi nimi.

Píše se rok 2021 a cestování je mnohem složitější než minulý rok, ale po roce doma s dětmi, onlajnu, práce z domu a všech těch omezeních už zkrátka musím jet vyvětrat hlavu. Pořadatel nabízí ještě podzimní termín startu, ale to bych měl být na Silk Road Mountain Race v Kyrgyzstánu, takže volím květen. Taky chci tu hezkou krajinu vidět, takže mi dlouhé květnové dny přijdou vhod. Ze 70 přihlášených závodníků se ke startu v květnu přihlásí sedm, odstartujeme čtyři… Původní start je 2. května, ale do 10. května platí ve Španělsku výjimečný stav se zákazem cestování mezi regiony a zákazem nočního vycházení v některých regionech, ani španělští účastníci nejsou schopni odhadnout, jak to bude. Výhodou nízkého počtu startujících je tak to, že se prostě přes email společně dohodneme, že chceme odstartovat až 10. května. Dotwatchers u počítačů ale nebudou mít úplně vzrušující zábavu.

Alarcón

Cesta

Letů je málo, míst pro kola taky, do toho požadavky všech zemí, přes které letíme… Ultravopruz. Když chcete přesedat v Nizozemí, potřebujete PCR test i antigenní test, v Londýně chtějí test na přestupu, Rakousko počítá letiště pro Čechy jako transit, takže test není potřeba… Všechno v určených časech pro platnost testů. Znamená to vždycky najít let a pak hledat podmínky testování a přestupů a možnosti na dopravu kola… Alespoň to testuje, jak moc do Španělska chci, naštěstí většinu zařizuje moje manažerka logistiky a volného času, která se mnou čistě náhodou bydlí.

PCR test ukazuju po cestě do Španělska přesně šestkrát. Na hranicích s Rakouskem, u přepážky na letišti ve Vídni, při nástupu do letadla, při výstupu v Madridu, při nástupu na letadlo do Pamplony a při východu z letiště v Pamploně. V kontrastu s tím je pak povinná prohlídka při přestupu v Madridu. Vypadá to tak, že na letišti sedí dva borci, kteří mi mají změřit teplotu, což neudělají, načtou můj QR kód z aplikace, kterou jsem před příletem musel vyplnit, a pak si na papír zapíšou, odkud jsem přiletěl. Anglicky neumí a tak lámanou španělštinou vysvětluju, že jsem přiletěl z Vídně, ale jsem z České republiky a začátek cesty byl v Brně.

Snažím se hláskovat Bí Ár En Ou.

Borec píše B…N…

Tak zkouším B.R.N.O.

Borec píše P…O..

Trochu se stydí a přikrývá si psaní rukou, pak to vztekle přeškrtne a napíše Prague. Gratuluji tak španělskému ministerstvu zdravotnictví ke kvalitě vstupních dat. Pak mi na letenku přidají nálepku, že jsem zkontrolovaný, která nikde nikoho nezajímá, a jedeme dál.

Alespoň kousek roviny - foto by Andy Buchs

Největší potíž je tak s kontrolou místní policie na letišti v Pamploně. Nechají si ukázat test a pas, jsou nepříjemní a ptají se kam jedu a proč. Raději říkám, že jedu jen tak na kolo do hor, kde budu sám. Následují otázky, proč cestuji, když je covid a jestli nevím, jaká je situace a jestli náhodou nejedu na oficiální závod. Všechno zapřu a oni někam poodejdou s mým pasem a chvíli se radí. Z cestování chápu, že účelem kontroly je vždy ukázat důležitost, nikoliv kontrola samotná, takže čekám a nasadím obličej „nadšený blbec“, který funguje nejlíp. Trochu vykulím oči, usmívám se jako joker, pootevřu pusu a na všechno nadšeně kývu a se vším souhlasím. Vyzkoušejte, zabírá to. Pas dostanu, sestavím kolo a dojedu na hotel.

Z Pamplony to mám na start do Irunu 120 km po silnici s 1000 m převýšení a mám ještě den rezervu, takže následující den vstávám pozdě, snídám dlouho a pak si přes jeden kopec na klid dojedu pěkným výletem na start. Jen dojíždím v 32 stupních a dorazím vysušenej jak pepř, což mi nevadí vzhledem k tomu, že jedna z předpovědí na startovní den hlásí 16 mm srážek za 6 hodin. Sejdeme se v jednom hotelu, den před startem ladíme potíže s mým trackerem, povídáme a večer si dáme společné jídlo. Vládne všeobecná pohoda.

Den 0 – 178 km, 3100 m převýšení

Start je v 6:15, ale před hotelem ještě děláme předstartovní fotky a pak se všichni přesuneme společně na start, kde si řekneme: „Tak třeba teď.“ A vyjedeme. Prvních 45 kilometrů je po zrušené železniční trati, jedeme více či méně společně a pak narazíme do 15% stěny. Počasí se umoudřilo, déšť se vypršel přes noc a sil je dost. Tedy do té doby, než přijde kopec před Pamplonou. Čtyři kilometry mazlavého bahna, které zalepí kolo během několika metrů, udělají z pohodové jízdy peklo. Kolo buď nesu na zádech, nebo z něj seškrabuju montpákou jíl. A po pár metrech znova, někde se dá tlačit roštím podél cesty, to je ale plné kopřiv a trnů. Nahoru mi to trvá hodinu a čtyřicet minut brutální dřiny a to je jen 200 m převýšení. Uf, tak snad to bude v dalších úsecích lepší. Nahoře čeká organizátor Andy a jen se směje. Na stodvacátém kilometru najedeme do kopců a tlačíme dalším bahnem. A tady, na trochu dobrém úseku, nasednu na kolo a po pár metrech se mi sundá bezduše na předním kole. Asi jsem ji při tlačení někde píchnul a mlíko to nechytlo… Takže první den mám bezduši dole, nahodit nejde a já si „užívám“ nahazování duše uprostřed bahna, všechno je buď od mlíka nebo od bahna.  Kleju na celej les. Polka Irena rozpoznává známé výrazy a dodává polské ekvivalenty. Přehodím to a po dvaceti minutách přichází, co přijít muselo. Trn, co propíchnul bezduši, si nejspíš pochutnal i na duši anebo jsem našel další, každopádně vyměňuju znova. Bohajeho. Začíná pršet. Stojím na silnici a rekapituluju. Přišel jsem o bezduši, nemám už žádnou náhradní duši, všechno je od bahna nebo od mlíka jsem v otevřené krajině a od západu se žene slušná bouřka. A to první den ještě neskončil. „Jsem v pr*eli,“ píšu Lubošovi Seidlovi, který to před dvěma roky vyhrál. „Nejsi! Oprav to a pokračuj, zítra koupíš nové duše,“ přichází odpověď. Co taky na to napsat, žáno. Domlouvám se a žena mi bookuje na večer spaní, pro dnešek mám náporu na hlavu docela dost a spát venku v dešti se mi nechce. Na jízdu v něm jsem ale dobře vybavený, takže za dvě hodiny a pár litrů vody za krkem dál už sedím na podlaze hotelu a jsem vyndanej jak kuře z trouby. Uf. Třeba to zítra půjde líp.

Den 1 – 183 km, 2900 m převýšení

Vyrážím ráno a těším se na přejezd Bardenas Reales, odsud jsou ty nejhezčí fotky z trati. Najedu do měsíční krajiny, jede se slušně, i když trať někde ještě pořád lepí. Po rozbřesku koukám před sebe a cestou přede mnou peláší divoký poník. „Hejá, hejá,“ řvu do vzduchu a připadám si s krajinou okolo jako jezdec na Divokém západě. Najednou poník zabočí doprava a já koukám, že to není poník, ale dvěstěkilové divoké prase velikosti malého traktoru. Moje „hejá, hejá“ teď zní dost přiškrceně a já se modlím, aby se čuník neotočil. Přijíždím na místo, kde trasa odbočuje na trail, ale dá se taky objet, jdu prozkoumat trať, ale pořád se mi na podrážky slušně nabaluje jíl a já to nechci po včerejšku riskovat a volím asi desetikilometrovou objížďku, která je organizátorem daná jako alternativa a která časově vyjde nastejno. Po přejezdu Bardenas kupuju na 261 km v Cortes dvě náhradní duše a s plnou výbavou pokračuju dál. Je chladno, ale na kolo to tolik nevadí, před večerem vytlačím ještě jeden kopec s převýšením 600 m, sjedu ho dolů a prásk. Další defekt. Tak si dáme výměnu duše tentokrát za tmy a už nemám chuť to večer po defektu tahat dál, takže to zapíchnu v borovém hájku na kraji pole, pěkné místo na spaní. Nejhorší na celé situaci je to, že jsem přestal věřit svému věrnému oři, že mě do cíle doveze. Následky znáte všichni – opatrná jízda, pochyby v terénu, nejistota ve sjezdech. Pár dní mi potrvá, než se to srovná. Třeba to zítra půjde líp.

Den 2 – 188 km, 2800 m převýšení

Od rána to zase jede slušně, i když v protivětru, ale všude v malých vesnicích jsou kvůli covidu stále zavřené hospody, bary, někde i hotely. Obchody mají přes siestu zavřeno a tak je šance na doplnění zásob hodně malá. V Molina de Aragón  nejdřív najdu cykloservis, před kterým se rozesměju. Vypadá to jako garáž autoservisu v 80. letech u nás. Vejdu dovnitř a uprostřed dílny opravuje chlap s vajglem v koutku úst motorku, ani nezvedne oči a ptá se, co chci. Před závodem se snažím naučit alespoň základní fráze v aplikaci Duolingo a rok odložení startu mi docela pomohl. A tak sám sebe překvapím, že celkem lehce vysvětluju, co potřebuju a nakonec odcházím z extra odolnou duší a novým pláštěm v podpaží. Tajně jsem doufal, že mi tu nahodí znova bezduši, ale to byla veliká naivita. Pak vybrakuju benzínku a dám si první kafe po cestě v otevřeném baru a pokračuju dál. Cesta vede úžasnou scenérií, úzkým kaňonem vyřezaným řekou. Tady ale protivítr zesílí natolik, že občas musím sesednout z kola a počkat, až přejdou nejsilnější poryvy. Následuje nejkrásnější část cesty, třicet kilometrů podél řeky Rio Gallo s téměř nulovým provozem. Jen ten protivítr… Občas koukám na tachometr a koušu řídítka. Zalehnutý na hrazdě šlapu vší silou 9 km/h!. Následuje 40 km jemným stoupáním podél Rio Tajo, kde by za běžných okolností bylo více cestovatelů, je tu spousta míst k přespání, kempy, teď však všechno zavřené. Večer mi to ještě jde a snažím se našlapat nějaké kopce, a jelikož je dobrá předpověď, volím noc v 1500 metrech pod stromem. Noc začíná nádhernou jasnou oblohou s miliony hvězd, někdy kolem půlnoci ale přijde srážkový mrak a i když přímo neprší, všechno je během několika minut mokré, teplota prudce spadne a já ležím v péřovce v promočeném péřáku a mám nekontrolovatelný třes. Když zapnu čelovku, stěží vidím skrz mokrou mlhu na dva metry. Takhle to vydržím klepat asi do tří do rána, naštěstí jsem oblečení z večera hodil do brašny, takže ho vytáhnu relativně suché, obléknu se a vyjedu. Ráno mě čekají dlouhé sjezdy, klepu se nevyspáním a zimou. Určitě to dneska půjde líp.

Ani organizátor se nevyhnul bahnu - foto by Andy Buchs

Den 3 – 104 km, 1900m

Nějak přetrpím ráno a vykoukne slunce, alespoň trochu se ohřeju. Pak ale koukám do navigace a čára končí v půlce cesty. Vzpomenu si, jak organizátor říkal, že tenhle úsek má v navigaci celkem 582 km a ať si překontrolujeme, jestli se nám zobrazuje správně, což jsem sice udělal, ale nenapadlo mě, že se sice zobrazí, ale ne celý. Zkrátka můj Garmin nezvládne tolik trasových bodů. Tak jo, takhle vypadá DNF ve výsledkové listině. Stojím uprostřed ranního lesa po příšerné noci, s předním kolem, co má pořád defekty a bez navigace. Do Cuency, kde začíná další část navigace, je to asi 80 km. Přibližně 2 minuty jen tak koukám na obzor a pak to začnu řešit. Naštěstí jsem si nahrál před odjezdem trasu i na mapy.cz i do Komootu. Vytáhnu telefon a baterka ukazuje 31%. Tak jo, Ondro, přemýšlej, co je nejúspornější forma navigace? Nakonec volím zapnutou GPS v mobilu spolu s vykreslenou trasou na offline mapách.cz. Netroufám si dát navigaci v telefonu kvůli baterce a tak při příjezdu ke každé křižovatce vytáhnu z kapsy telefon, sundám rukavice, podívám se, kudy mám jet, a zas ho zandám. Nevím, jak dlouho jste tak zkoušeli jet, ale vytáhnul jsem ho v průměru každé 4 minuty a jel jsem to 9 hodin…. Jedu v zimních rukavicích a nechci pravou tak často sundávat kvůli ovládání telefonu, takže na pravačce jedu bez rukavice. Pak následuje dlouhý sjezd, chci si vzít rukavici alespoň tady, ale pravá ruka mi mezitím otekla chladem, takže se už do rukavice nevejde. Jedu ve sjezdu, pravačku mám rudou a nateklou a oči mi slzí bolestí. Po dopoledni se oteplí a chlad vystřídají zvukové halucinace z nevyspání. Slyším z lesa dětské melodie na píšťalku nebo různé typy vyzvánění mobilu, vždycky se ohlídnu, usměju, řeknu si: „Jo, ták.“ A pokračuju. Ale je mi jasné, že v Cuence si musím dát oddech, psychicky jsem dost nalámanej, pořád se něco akorát se*e. Ale furt. Odpoledne si tak dám pauzu, vysuším věci a dojedu do Cuency, kde se ubytuju, dám si první teplé jídlo ve Španělsku, vyperu a jdu spát. Všude jsou na mě neuvěřitelně milí, kamkoliv přijedu, setkám se s vstřícností, o chování španělských řidičů k cyklistům by se daly psát básně (legálně je povolená jízda dvou cyklistů vedle sebe).

Na ubytování říkám majiteli: „Potřebuju si vzít kolo na pokoj.“

„Proč?“

„Vstávám totiž o půl páté.“

„V kolik?“ kontroluje raději majitel, jestli dobře rozuměl.

„O půl páté,“ potvrzuju.

„To není možné. NIKDO nevstává o půl páté,“ vysvětluje mi majitel s vážnou tváří.

Ale jako všude jinde není žádný problém kolo na pokoj vzít.

V Cuence se tak dávám do kupy, ale ostatní dva závodníci mi ujedou o 6 hodin, které odpočívám a které se mi do konce závodu už nepodaří sjet. Dobře už to očividně šlo.

 
Cesta do Granady

Den 4 – 232 km, 1800m převýšení

Cestou z Cuency mě ještě potrápí silný protivítr, ale vnitřně už jsem se s ním smířil. Přeskáču pár kopců a cestou mě ohromí nádherné město Alarcón, které se opevnilo na skalním ostrohu nad kaňonem řeky. Ale jako všude jinde, je tu přes den úplně mrtvo a ani obchod není otevřený, takže pokračuju dál. Závěr dne vede po zrušené železniční trati. Po ní nastoupávám 300 metrů převýšení na padesáti kilometrech, takže sklon téměř neznatelný a já zalehnu na řídítka a nechám se vyvézt Šinkanzenem až do města Alcaraz. Po cestě je nespočet tunelů, některé s automatickým osvětlením, některé bez něj. Ve střehu mě drží tunely, které jsou označené jako osvětlené, ale světlo nefunguje, takže občas zahučím do čisté tmy a bavím se napětím, jestli se rozsvítí nebo ne. Na konci dne oslavuju den bez defektu malým tancem, takovou mám radost. Třeba to zítra půjde ještě líp.

Den 5 – 145 km, 4350 m převýšení

Už od rána je strašný vedro a mě čeká pohoří Sierra de Segura. Je takový vedro, že psiska se rvou o stín a mouchy mají vlastní mouchy. Můj stín se utekl schovat někam do stínu. Když dojedu do Siles tak najdu otevřenou pekárnu, kde koupím 2,5 kg pečiva, všechno ostatní je zavřené. Část sežeru rovnou na ulici a kilogramový pytlík koleček, o kterých mi prodavač vysvětloval „wine, wine“ si nechám na večer. Netuším, s čím jsou, ale dvakrát jsem se zeptal, jestli jsou sladká a borec kýval hlavou, že jo. Ze Siles tlačím 500 m výškových, občas se sklonem 25 %, ale cesta je z větší části krytá stromy a po cestě jsou prameny, tak se to dá přežít. Pak ale sjedu k cestě k jeskyni Cueva del agua a následuje několikahodinové tahání kola, přesvědčování turistů, že opravdu tímhle směrem jdu s kolem až k jeskyni. Nevím, jestli jste už někdy viděli jeskyni, ale je to prostě díra do země s vodou. Asi jsem horkem ztratil zájem o poetiku. Od jeskyně se drápu s kolem do sluncem vyprahlého kopce plného trnů. Francouzský pár se zatím choulí za kamenem v jediném stínu na cestě a natáčí si mě, jak se vleču kolo do kopce systémem zatlačit, zabrzdit, popojít krok, zatlačit, zabrzdit….  Denní průměr pohybu mám 4,8 km/h. Když se vydrápu nahoru a rozjedu se po cestě, tak zjistím, že celý následující sedmikilometrový úsek někdo vysekal křovinořezem a větve naházel na zem, takže cesta je plná trnů, ostnů a bodláčí. Následujících sedm kilometrů se snažím kolo nést, ale přední kolo s duší to stejně nezvládne a mě čeká další defekt. Ostatní závodníci hlásili z této části „thousands of thorns inside both tyres“, ale jejich bezduše to ještě pár dní zvládly. Moje zadní bezduše je v pohodě, přední je na cucky. Jsem strašně naštvanej, i když jsem to kolo nesl hodinu a půl, tak jsem to stejně neuchránil. Další defekty a plášť propíchanej. Na konci úseku měním plášť i duši a jedu dál, ten starý beru i s duší, ale popravdě nevěřím tomu, že bych z něj všechno vytahal. Ještě jeden takový úsek a dojel jsem. Navečer si to zamířím ke covidem zavřenému refugiu v horách, předpokládám, že bude mít alespoň nějakou stříšku, kde se půjde schovat. Náladu mám ale pod psa, v další vesnici vypiju u pramene tři litry naráz, což dneska dělá už 12 litrů za den na vstupu, ale nula litrů na výstupu, snažím se to hlídat, ale víc do sebe nedostanu. Dokoupím a večer dorazím k refugiu, vezmu za kliku a otevřeno! Mám radost jako malej kluk, vevnitř je útulně, venku končí poslední zbytky světla a chatka má dokonce vevnitř vlastní pumpu na vodu. Tak rozbalím spacák, piju, co se do mě vejde, a zjistím, že kilo sušenek má příchuť anýz. No a tak sežeru kilo čehosi s anýzem. Panebože, ať jsou ty další dny lepší.

Den 6  - 176 km, 2800 m převýšení

Nevnímám nic než vedro. Je 35 stupňů. I když se čtyřikrát denně mažu padesátkou, tak mám stejně na rukou puchýře od slunce, expozice je prostě příliš velká a v rukávech jet kvůli teplu nezvládám. Vody je sice dostatek při zastávkách, namáčím dres, přilbu, šátek na obličej, ale stejně ten vnitřní pocit přehřátí nedokážu uchladit. Ranní začátek v horách je krásných šedesát kilometrů převážně ve sjezdu, ale i v noci bylo 17 stupňů, je teplo už od rána.  Ve vesnici Bácor chladím tělo asi půl hodiny ve vodě a dobírám pět litrů vody na cestu, čeká mě odpolední přejezd pouště Gorafe. Na obrázcích z cesty to bude vypadat nádherně, ale popravdě mám vzpomínky slité do čtyřicetikilometrového plahočení se štěrkem a kamením bez možnosti jediného stínu a s tím, že sjezdy do vyprahlých údolí, kde teplota ještě stoupá, se podobaly návštěvám v pekle. Tohle jsem si měl načasovat líp. Je víkend, zavřeno mají i benzinky. Navíc mě někde vzadu v hlavě pořád straší trny a defekty jako tříska pod kůží, co nejde vyndat. Zítra to určitě půjde líp.

90 % z trasy je gravel...

Den 7 – 172 km, 3800 m převýšení

Cesta do Granady uběhne rychle, je sice horko, ale krajina je rozmanitější a dělá teplo snesitelnějším. Před Granadou si užiju jeden z nejhezčích a nejdelších silničních sjezdů, co jsem kdy jel. V Granadě už moje klasická návštěva cykloservisu, v prvním nemají ani plášť a v druhém jsem doufal na nahození bezduše, ale servisák by to udělal až odpoledne a já nechci ztrácet zhruba šest hodin čekáním. Kupuju znova plášť, duši a náhradní rukavice, které jsem někde při zastávce zapomněl a pokračuju dál. Krajina se otevře do houpavých šotolin ve vinicích, což ale znamená minimum stínu a vedro. Občas se mi podaří ochladit v zavlažovacím kanálu, čeká mě přejezd Sierra de Loja, možnosti nabrat vodu moc nejsou. Z vedra jsem otupělý. Večer přijíždím do vesnice Alfarnate, hnedka na kraji skoro celá vesnice něco slaví před kulturákem, všichni slavnostně oblečení, popíjejí a koukají na mě, jak jsem dojel. Opírám kolo, beru bidony a jdu nabrat vodu do kulturáku, pořád na mě ale všichni zírají a nikdo mě neoslovuje. Vejdu dovnitř, nalevo květinová výzdoba, přede mnou dvě lavičky, napravo květinová výzdoba, krucinál, to je obřadní síň a já jsem na pohřbu. Je mi trapně, a tak mizím, jak jen dokáže zmizet ušpiněný cyklistický vagabund s bidonama v ruce ze španělského vesnického pohřbu. Ve vesnici najdu ještě otevřený bar. Nejdřív se z něho vypotácí chlap, co se mi snaží něco říct, ale nezvládne se držet ani na nohou. Pak nasedne do auta a odjede mým směrem. Rozhodnu se přeci jen se zastavit a dát mu v bouračce náskok. V hospodě se ptám, jestli se dá někde ubytovat, prý nikde kromě hotelu, který se jmenuje „Pod hvězdami“. Ověřuju si název, než mi dojde, že si ze mě utahují a že prý ten hotel najdu všude kolem… Doplním zásoby a ještě vytlačím pár kopců, v noci se mi ochlazením vrátí síly. Mapa říká stoupání až 26 %, ale jde to slušně. Spím pod krásným stromem, jen i v noci je vedro a to jsem v 1100 metrech nad mořem. Zítra to půjde líp.

Den 8 – 133 km, 3500 m převýšení

Ráno koukám na zprávu z večera: „Zítra bude peklo ten přejezd Sierra de Chimena, pohlídej si vodu, já tam málem zdechnul.“ Zasměju se takovým tím způsobem, kdy nevíte, jestli lidi brečí, nebo se smějí. Trať je těžká a je.... překvapivě..… vedro. Cestou do El Chorra skoro pořád tlačím, není se kde schovat. Vyděsí mě jen had, který se rozhodne přeplazit cestu přímo pod mýma nohama, vyskočím metr do vzduchu, staré instinkty pořád fungují. Obecně je na cestě dost hadů, všichni ale vypadali nejedovatě. (nesmějte se, chodil jsem do teraristického kroužku a něco o tvaru hlavy a jedovatosti tam zůstalo, anebo mi tu představu alespoň neberte). Trápí mě vedro a to, že se skoro pořád strachuju o defekty, odpoledne začnu trpět samomluvou.

„Ondro, ty se pořád bojíš, že se něco stane.“

„Jo.“

„Ale podstatou života je to, že se něco stane.“

 „Jo.“

 „Tak se neboj.“

„Jo.“

Myslím, že mi začíná hrabat. Při odpoledním sjezdu najdu otevřený bar, vejdu dovnitř, vzbudím dědulu při siestě a koupím si dva litry coly. Chodba u baru je z dlaždiček, beze slova se sesunu na zem a lehnu si v chodbě hospody na chladné kachličky. Pozorují to tři návštěvníci, kteří se sami obsluhují a dva majitelé, nikdo nehne ani brvou a nechají mě tak ležet, za což jsem jim vděčný. Za neodhadnutelně dlouhou chvíli si zvládnu i sednout a vypiju celé dva litry chlazeného cukru. Stupňů venku je bambilion. Netuším za jak dlouho koupím druhou dvoulitrovku a jedu dál. K večeru mě potěší krásná cesta podél řeky Rio Turón, která však nepřekvapivě přechází do naprosto hnusné několikahodinové tlačky a tahačky kola pichlavým srázem a bordelem na hřeben protějšího kopce. A zase přenáším přes bodláčí a tlačím, nahoře na pastvinách je vždycky spousta bodláků, různě kličkuju a přeju si, abych byl už v Rondě. Beru hotel, stojím asi hodinu v chladné sprše, klimatizaci na noc nastavuju na 17, abych se ochladil. Večer si v baru nezvládnu objednat španělsky, ale všichni se mi snaží pomoct, dobereme se k tomu, že ostatní hosté vyberou za mě, co si mám dát a byla to skvělá volba. Ať je zítra líp.

Checkpoint Granada

Den 9 - 162 km, 2350 m převýšení.

Vstávám raději ve čtyři ráno, chci se vyhnout teplu. Vyjedu z Rondy a jedu usedlostmi ven z města, ale snad v každé mají psy, je nepříjemné slyšet ve tmě za plotem štěkot, ohlédnu se a koukám, že jeden štěkot není za plotem, ale peláší za mým kolem, něco křičím a přidám, pes to vzdá snad až za půl kilometru. Následuje hledání cesty ve tmě v džungli říčního porostu a single trail nad řekou, který je za světla asi krásný, ale za tmy je to jen obtížná cesta bez výhledů. Jedu už s klidem v hlavě a těším se do cíle. Dopoledne zvládnu ještě kávu v baru, pak následuje klasika posledních dní, vedro v otevřené krajině. Dojezdový den je pro mě vždycky olympiáda trpělivosti. V porovnání s ujetou cestou vypadá úsek krátce, rychle, s cílem za každým rohem. Ale není žádný důvod si myslet, že bude jednodušší než ostatní dny. Baví mě zprávy od přátel, které už sedm hodin před cílem hlásí: „Už jsi skoro tam!“ A tak vlastně čekám na cíl. Dvacet kilometrů před cílem začne krutý protivítr od moře, hezkých 19 m/s se silnějšími poryvy, takže dojezd zalehnutý na hrazdě, 9 km/h, ale to už známe a s vidinou cíle dříve nebo později se jede dobře. Jen pro dotwatchers u počítače, kteří chtěli vidět dojezd, se čas vleče. Do cíle v čase 9 dní 12 hod a 40 minut nakonec dojíždím já i moje BMC Teamelite 02 a tak mu trochu odpouštím, nakonec ho i trochu poplácám, koníka mého rozmilého.

V cíli mě vítají organizátor Andy, Olivier, který skončil první o den dříve, a Irena, která dokončila druhá a dojela před půlnocí. Je moc milé je znovu vidět, navíc mi do cíle koupili plechovku coly, která v Tarifě voní Afrikou, mořem a spokojeností. Jdeme spolu na večeři na pizzu, sdílíme zážitky z cesty, smějeme se, povídáme. Moc se však nezdržím a přejedu na hotel, zítra mě čeká ještě 120 km přejezd na letiště do Jerezu, kde cestou mezi poli v otevřené krajině znovu ochutnám protivítr 18 m/s.

Jerez je nádherné město, které žije, a tak sedím několik hodin v kavárně na náměstí a dívám se na lidi, za tu dobu mě osloví tři další cyklisti, kteří si chtějí jen tak popovídat. Další dny jsou naštěstí plně v rukou mé logistické manažerky Petry (která jen tak mimochodem v loňském roce vyhrála československé Míle). Sháním bednu na kolo, papírové krabice na výplň v supermarketu, odjíždím na test načasovaný tak, aby mi vystačil na let, umyju kolo, balím kolo, přesunuji na nádraží a letiště, letím, přesedám, čekám, vyplňuji dotazník pro Rakousko, kde chybí moje možnost – cesta do ČR, přistávám, vysvětluji a dál už se jen nechávám vyzvednout na letišti ve Vídni.

Několik dní po závodě se projevují škody; na levé ruce mi moc nefungují dva vnější prsty a zažívání mám úplně rozhozené. Když se ke všem zkušenostem ze závodu a cestování přidávají ještě zkušenosti Andyho a Ireny ze Silk Road Mountain Race, rozhoduji se zrušit svou letošní účast v Kyrgyzstánu.