Jak jsem dělal mechoše Katie Compton

Průměrný fanoušek cyklokrosu určitě ví, že zatím poslední závod Světového poháru cyklokrosařek vyhrála v Plzni Američanka Katie Compton a oblékla se do bílého dresu nejlepší závodnice. Málokdo už ale tuší, že nemalý podíl na jejím úspěchu měly i české ruce.
Mechanik Václav Svatoš z pražského bikeshopu Bicycle Café se musel v depu během mimořádně blátivého závodu pořádně otáčet. Zabalený do gumového overalu kmital s kolem v ruce mezi wapkou a prostorem po výměnu kola. Tam Katie zajížděla dvakrát během každého okruhu. Václavovi pustila do rukou hroudu bahna a o dva metry dále už zase naskakovala na perfektně čisté kolo. A jak závod viděl a prožíval sám Václav? 


Druhý závodní víkend. Jako na ten úvodní vyrážím s předstihem jednoho dne, naloženým stánkem a vším potřebným materiálem, tentokrát směr Plzeň. S Katie a Markem, jejím manželem, manažerem, mechanikem, masérem a sekretářem v jedné osobě, jsem se seznámil už v Táboře. Jak je u amerických závodníků zvykem, oba jsou velcí pohodáři, ale zároveň s naprostým profesionálním přístupem.

Neděle. Budím se, že jsem zaspal. To by byl průser... Za chvíli si ale uvědomuju, že se posouval čas.
V jídelně se snídaní už panuje smích. Albert, Nys a Vantornout se u společného stolu dobře baví. Sedím přímo naproti a tak si nenechávám ujít, co tyhle trochu vyšší kubatury ve startovním poli snídají. Trochu se nestačím divit co sní Albert. Šest housek, každá s něčím a k tomu vločky, banán, mléko, džus. No, asi mu u nás chutná. Nys tam láme jednu kávu za druhou a myslím, že končil po třetím slušném škopku.
Balím věci a vyrážím na místo dění. Na problémy s parkováním jsem z českých závodů a Čech obecně zvyklý. U nás se na závody prostě kamionem nikdy jezdit nebude. Belgičani stojí ve všech přilehlých uličkách, obytná auta už nejsou kam dávat. Naštěstí vychytávám jedno místo přímo u trati a na start i do depa je to blízko.
V duchu si řikám, dnes to bude zlé, dnes to bude bahnité. Pořádné bláto už jsem zažil loni v Belgii na GVA. Tam to ale osm erárních wapek hravě zmáklo. Tady bude muset stačit přesně polovina.

S Katie probíhá opět všechno úplně v pohodě. Ani náznak nějakého předstartovního stresu, ale ani apatie. Prostě nálada je v pohodě a při pohledu na juniory už se té bahnité parádě i smějeme. K dispozici má dva cyklokrosové prototypy od Treku, fungují bezvadně. Chystáme gumy, malá záměna prototypových kazet od Sramu a vše by mělo být ok.
Katie jde poprvé na trať po dojetí závodníku U23 a vrací se z ohlou patkou a řetezem za kazetou. Bláto si vybírá svou daň a já musím trochu máknout a kolo vypucovat tak, aby na startu nebyl ani náznak toho, jaké jsou podmínky všude okolo. Pak s kolem rychle do stojanu. Přehazka dolů a srovnat patku. Trochu se pád v tréninku podepsal i na řetězu, takže nelením a dávám hned novej. Přeci jen jde o hodně a placky i kazeta ještě voní novotou, takže si to můžu dovolit. Střílet by nemělo nic. Kolo je zase cajk. S Katie to ani nehlo. Je na "dvojce" na válcích, v uších sluchátka, kouří se jí ze zad a obličej má zalitý potem. Takhle vypadá důkladné rozjetí na provozní teplotu.

Balím kýbl s kartáči, hadry, vercajk, rezervy, druhé kolo a odebírám se do depa. Připravuju kýbl s vodou do naší kóje a pak už jen čekám na start. Odstartováno. Ženy se proplétají esíčkama před depem a pro Katie to nevypadá moc dobře, start se příliš nepovedl. Hned při prvním průjezdu mění kolo jako většina závodnic a pro mě začíná čtyřicetiminutový boj. Běžím hned k wapům a snažím se probojovat k hadici. Po prvním průjezdu to bylo opravdu celkem maso. Naštěstí se k pistoli také dostávám a oplachuji kolo od tý hrůzy. Za chvíli už na mě Mark křičí ať hejbnu. Beru kolo do kóje. Tam ještě lehké domytí a pak všechno vysušit hadrem. Kolo je jak nové a ještě jsem měl asi 20 vteřin fóra.

A takhle to šlo celý závod. S každým průjezdem Katie jsem chytil špinavé kolo a nanovo. Bláto lítá všude, do toho voda z wapek rozprášená po celém místě mytí kol. Jsme už jako prasata, po mytí přidávám ještě mazání řetezu a všechno už se opravdu stíhá tak tak. Ze závodu nemám vůbec nic. Stíhám jen sledovat, že Katie jde furt dopředu, ale soustředím se hlavně na kolo. Najednou vyběhnu od wapky s kolem a Mark už mi nehlásí kolik mám času do předávky. Poplácá mě po rameni a běží do cíle. Zastavím a vydechnu. Jsem zpocenej a poslouchám speakra. Nevím jestli jsem slyšel dobře, ale říkal, že Katie Compton je vítězkou Světového poháru v Plzni. Ani nevím, na kterém místě Katie byla, když jsme jí naposledy dávali kolo, ale moc dobře si pamatuju, že na tuhle předávku jsem stihl kolo nachystat uplně naknap.

No nic, sbalím fidlátka, vezmu kolo na rameno a zpět do stánku. Nachystat druhé kolo na válce, vítězné pak umýt atd. Všechno to ale dělám rád a hřeje mě pocit, že jsem mohl být u toho. Být u toho, kdy pohodová Katie Compton stanula na nejvyšším stupínku v závodě světového poháru. Dvouvíkendové "postávání" v depu bylo pro mě skvělou zkušeností a zároveň velkou poctou.
Díky Kateřině Nash, firmě Bretton a Bicycle Cafe za tuhle možnost!


Foto: Michal Červený