Jak jsme (ne)jeli letošního Krále Šumavy

Dávkování nedobrých zpráv od pořadatelů z Klatovského Triatlon klubu letos nebralo konce. Nejprve dorazila zpráva o tom, že se organizátoři bez náhrady zrušit letního silničního Krále. To ještě neměl nikdo o žádné pandemii ani ponětí. Jen to prostě organizačně, vzhledem k formátu a počtu lidí přestalo dávat smysl. Škoda, řekl jsem si a v duchu si vzpomněl na mou loňskou premiéru na této akci a tradiční pozdní příjezd na start, kde už kluci pomalu balili bránu a sotva nás koberec odpípnul, jali se balit i ten. Prostě silničního Krále jsem stihnoul opravdu na poslední chvíli ale čárku mám a jsem na ní patřičně hrdý.

Jak ubíhala zima a další měsíce, začínaly pomalu chodit do redakce první informace o tom, jaké závody se ruší resp. posouvají a jednoho dne tak přišla i ta, která hovořila o tom, že tradiční poslední květnový víkend letos nebude zasvědcen Králi Šumavy protože se pořadatelé rozhodli ho kvůli situaci s pandemií přesunout na 22. srpna. Poprvé ve více než dvacetileté historii tak Klatovy koncem května nebudou plné aut s držáky kol na střeše a náměstí se nenaplní stovkami startujících za znění legendárních startovacích skladeb.

Zrušit závod můžou, zakázat vyjet nikoli

Co s tím uděláme? Řekli jsme si v rámci jádra naší skupiny, která má Krále Šumavy jako svůj každoroční hlavní cíl společných aktivit. Nápad byl na stole hodně rychle - No to je jasný, v termínu bikového krále pojedeme toho silničního a v létě si pak střihneme i toho bikového. Domluveno. Dostávám bojový úkol jenom naplánovat konkrétní trasu, tak aby svou délkou byla někde mezi krátkou a dlouhou trasou a přitom zavítala do míst, která máme rádi a kam prostě musíme, když už tam budeme. Formát akce nebyl od počátku závodní, ale spíš požitkářský s několika přesně plánovanými občerstvovačkami, nicméně pár vrchařských eRZet které nám Strava napočítala tam nechybělo.

Trasu jsem nakonec naplánoval lišácky a tak trochu i s ohledem na to, že jsem měl v plánu vzít si na tenhle "výlet" gravela. Silnice třetí a čtvrté třídy občas střídaly hliněné cestičky a cyklostezky, kterých je okolí Modravy a Srní doslova plné, a vracečka z Prášil pak nabídla volbu jet buď po šotolce, rovnoběžné se silnicí nebo po asfaltu. Prostě stotřicet kiláčků na Šumavě s decentním převýšením kolem 2 222 m.

Letošní jaro bylo po tom loňském superteplém pravým opakem. Žádná vedra se nekonala a v týdnu před akcí dokonce Šumava hlásila slušné přízemní mrazíky. Teprve těsně před víkendem, se teploty přehouply nad desetistupňové hodnoty a nás tedy v osm ráno na parkovišti v Klatovech Lubech přivítala slušná třináctka s tím, že predukce mluvila až o sedmnácti stupních v Klatovech. Paráda, na letošní květen říkáme si.

No jo, ale přeci jenom jedeme na Šumavu v plánu máme i místa, kde nebývá úplně teplo ani v létě. Někteří z nás volí krátké outfity, jiní, včetně mě raději sází na dlouhé s kombinací více slabších vrstev. Na můj závodní speciál tak putuje i rámová testovací brašna od Bontrageru, kterou jsem řádně prověřil nejenom naplněním jídlem pro pět osob, ale také několika dalšími drobnostmi a kuličkou v podobě šustiprdky na horší časy. Jako silničář jsem na svém Nineru MCR s terénními pneumatikami šíře 45c tedy rozhodně nevypadal, ale co na tom, v Lubech na parkovišti jsme byli jediní a kritických i obdivných pohledů vyšvihaných závodníků s oholenými lýtky jsme tak byli ušetřeni a vůbec nám to nevadilo...

Naopak ranní sluníčko se dralo stále výš a výš a my jsme chvilku po osmé vyrazili po nádherné cyklostezce podél Lub až na Vrhaveč abychom se po čase odpojili od železnorudské a otočili směrem na jihovýchod. Nízké slunce spolu s ranním opárkem nabízely idilické scenérie.

První zastávkou, kterou jsme prostě nemohli opomenout, byl Nemilkov. Tamní brod je každoročně obsypán diváky, kteři spolu s Vodníkem povzbuzují závodníky kteří se více nebo méně úspěšně snaží brod překonat. TeĎ je tady luduprázdno. A vody jen tolik, že jsem se musel opravdu hodně moc přemlouvat, abych ho neprubnul aspoň z piety :-). Nakonec to spravily alespoň dvě fotky a svištíme dál směr Sušice a Kašperky.

Některá místa, která projíždíme si z loňska ještě pamatuju. Jedno z nich je rozdělení tratí po kterém následuje přejezd mostku nad jezem a následný úsek lesní cyklostezky. Netrvá to dlouho a následuje stoupací rychlostní zkouška, která končí cedulí Kašperské Hory. Zastavujeme, plácáme se po zádech, jak jsme ji slupli jako malinu a dáváme pár prvních kapesních řízků z chlebem, které ukrývá moje brašna. ale chce to ještě nějakou sladkou tečku. Operativně tedy plánujeme krátkou odbočku s původně naplánované tratě, která vede na místní náměstí a na něm usedáme na provizorně z palet zbudovanou zahrádku luxusní cukrárny Nebespán. BTW jako občerstvovačku žaludku i ducha jednoznačně doporučuju. Holky byly skvělýa kývli dokonce i na bezrouškový selfie s náma na památku.

Cukry jsme doplnili, ale co bylo horší, tak že jsme se rozseděli a v osmi stupních museli rozhýbat, což šlo docela ztuha, protože následoval sjezd z Kašperek. Ještě že měli kluci alespoň návleky na ruce k těm krátkejm dresům. Já byl teda rád za dlouhý ale přesto jsem vytáhnul Deflectku, abych zbytečně neprochladnul byť jsem věděl, že je to jen na chvíli, protože nás zanedlouho čeká hlavní stoupání na Srní.

V Rejnštejně jsme byli co by dup a první co nám prozradilo kde jsme a co nás čeká byla Otava. Podél pozvolně zurčící říčky si to svištíme zatím jen do mírného kopečka, míjíme odbočku na Svojše, kde v tu chvíli naši kolegové už pár hodin brousí vedlejší kopec a pokoušejí se o everesting. Né tuhle věc nemám ambice nikdy absolvovat, byť osobně chovám velký respekt ke všem, kteří ji zdárně absolvovali.

Jaké to je si za den vyjet Mount Everest aneb 17x Svojše masakr

Na Čeňkově pile sundavám bundu. Stoupání zvládá zajišťovat dostatek tepla pro mou tělesnou schránku, jen se mi nedaří docvaknout zbytek skupiny, která nezastavovala kvůli svlékání a tak absolvuju celý kopec do Srní v tempu, které si sám tvořím a nahoře můžeme společně hned pokračovat.

Covid necovid, konstatujeme, že turistů je v Srní docela hodně na to, že není žádné vedro. Zbytečně se nezdržujeme další destinace čeká. Stoupání na Modravu už není tak drastické, dáváme ho v tempu. Trochu nás zaráží podivně obrovská nově vybudovaná plocha hned na začátku Modravy s připravenými ocelovými konstrukcemi. Jestli se tady plánuje stavba, tak to bude něco velkého, říkáme si v duchu. Kam ten svět spěje. Modrava je holt takový šumavský Špindl a evidentně toho developeři chtějí využít na maximum.

Nicméně to nás nemůže odradit od další občerstvovací stanice, kterou je pro nás pivovar Lyer. A co čert nechtěl právě tady úplnou náhodou neplánovaně potkáváme holky z pořadatelské crew Krále. Zatímco hlavní část pořadatelského týmu Krále Šumavy kdesi v lesích zrovna připravuje značení bikového krále, holky si vyrazily na pohodový zdravotní relaxační výlet. Takže jedno místní pivko a k němu nezbytnou kávu dáváme společně. Neuvěřitelná náhoda, která jen potvrzuje, že i naše symbolická oslava zrušeného Krále Šumavy měla smysl.

Na Modravě není teplo. 6°C u mě vyvolává soucit a jelikož mám sám 3 vrstvy dávám bundu mému bráškovi. Nechápu jak to může vydržet jen v podkolenkách a krátkejch kalhotech, ale prostě to dával i když chvílema už docela jektal zimou. Loučíme se s Modrvou a nastupujeme na poslední část stoupání na nejvyšší místo naší trasy. Výhledy na Roklanský potok jsou malebné, výjezd kolem tříjezerní slatě a Oblíku na nejvyšší místo 1192 m.n.m. oslavujeme jen krátkou zastávkou a následným sjezdem, ve kterém si všichni děláme své maximálky. Čeká nás už jen jeden mírný brdek na Gerlovu Huť a pak už jen zasloužený regenerační sjezd po železnorudské zpátky do Klatov.

Vzpomínáme že pamatujeme v tomhle termínu třicítková vedra, ale také desetistupňové kosy a celodenní slejváky, ale pět stupňů a noční mrazíky jen pár dní před tím to už člověk začíná pochybovat pomalu pochybovat nad tím jak že to je s tím globálním oteplováním. Jednoznačně ale nelitujeme. Polosilniční a pologravelový švih v rámci kterého jsme si v tradičním termínu připomněli akci, která je pro nás prostě srdeční záležitostí se jednoznačně vydařil. Mírné úpravy trati možná pro příště provedeme abychom ji ještě zatraktivnili, nicméně o různé povrchy nebyla rozhodně nouze, a defekty se nám letos také vyhnuli, takže akci s měsíčním odstupem hodnotíme nadmíru kladně a že tu nejsme naposledy asi není třeba nijak zvlášť zdůrazňovat.

Pokud byste si chtěli někdy střihnout stejnou trasu, tak tady je odkaz: KralSumavyPetanSpecialRoad2020.gpx