Jak zvládnout etapák, jako je Mitas 4 Islands?

Cílem článku rozhodně není podat sofistikovaný návod, jak na etapák trénovat. Můžeme ale zmínit rčení, že méně je někdy více, které může platit v průběhu celé sezony. Pro ne úplně profesionálně trénovaný organismus činí absolvování závodu každý týden v průběhu zhruba půlroku velkou zátěž, která často způsobí spíše pokles výkonnosti. 

Fyzická příprava 

Pokud pojedete například na Mitas 4 Islands, jenž sezonu de facto zahajuje, naplánujte si tréninkový kemp tak, aby končil alespoň tři týdny před začátkem závodu. Po takovém kempu budete minimálně týden pořádně unavení, další týden se tělo možná dostane do pohody. Letos jsem zvládl absolvovat těsně před odjezdem i lehký „polosilniční“ závod. Tento plán se mi osvědčil, protože mnoho nadšených závodníků ví, jaké nepříjemné pocity doprovázejí první start v sezoně. Takto jsem si alespoň trochu přivykl jízdě v maximálním zatížení, které v tréninku těžko zažijete. V samotném etapáku jsem se pak cítil poměrně dobře, třebaže tělo bylo zřejmě trochu unavené.

Parťák. Na co se na trati s ním připravit 

Závod dvojic je týmovou zkouškou. Počítejte s tím, že je skoro nemožné najít někoho, s kým byste si v závodním nasazení každý den 100% seděli. Velmi pravděpodobně bude mít v nějaké etapě problémy váš parťák, v nějaké zase vy, třebaže tuzemské závody dojíždíte na podobném umístění. Rychlost se pak stává velmi relativní, pokud jste silnější, může vám přijít, že se plazíte, pokud jste slabší, naopak získáváte pocit, že naháníte eliťáka.

Čtyři ostrovy mají ve svých trasách poměrně dost technických pasáží, kde se na cestu vejde jen jeden jezdec. Tady si dvojice příliš nepomůže, naopak se navzájem spíše brzdí. Tu se kolegovi nepovede výjezd přes kamenný schůdek, tu vám zase spadne řetěz. Počet zaváhání se logicky dvojnásobí, většinou se tak pohybujete docela nezávisle na sobě, abyste se na rovinatější pasáži opět dali dohromady. Problémy mohou činit dlouhé drncavé úseky po kamenech. Vloni jsem na ně nadával já, letos zase můj parťák Petr. Snažím se to brát jako něco, co zkrátka potřebuji k dokončení závodu zdolat. Hlavní je nepropadat panice, kolik toho asi musíme ztrácet, když po asfaltové cestě bychom letěli třicítkou, kdežto tady jedeme krokem. Kdo se naštve – prohraje.

Závod v Chorvatsku zase nebyl tak extrémně kopcovitý, takže se občas jelo i po rovině, zejména v druhé etapě bývá asi 20kilometrový úsek, který přímo ke spolupráci na špici vybízí. Často se pak stane, že se sjede i několik dvojic a vepředu z nich se střídají ti, kteří jedou momentálně v lepší pohodě. Masiv, díky tomu, že jeho stezky nebyly tak krkolomné, nabízel více prostoru ke spolupráci. Zejména v dlouhých stoupáních po lesních cestách je důležité pro lepšího vrchaře odhadnout rovnoměrné tempo, které má jeho parťák šanci udržet. Tím ho může dobře motivovat a výrazně tak vylepšit výkon družstva.

Poslední možností, jak svému spolujezdci pomoci, je tlačení. Skutečně výrazně stoupání ulehčuje, nevýhodou je, že ho lze provádět jen na rovnějších cestách, neboť vyžaduje docela velkou pilotážní ekvilibristiku. Pro některé může navíc znamenat potupu a tím i jakési psychické rozhození. Je proto třeba se dohodnout, jestli ten druhý si přeje být tlačen. Někdo si pak může vsugerovat, že je opravdu už na konci se silami.

Jak se závodí 

Takto dlouhý závod v neznámém terénu se naštěstí zásadně nejezdí s nasazením jako Kolo pro Život ve Znojmě či Mladé Boleslavi. Bylo by dost hloupé jet v prvním stoupání závodu naplno a není vůbec moudré do každé části závodu věnovat maximální úsilí.  Vždy je potřeba si nechat rezervu, ať už v rychlosti jízdy v krkolomném sjezdu, tak i v tempu zvoleném do delšího stoupání. Pokud budete na pokraji sil, jen ztěžka zvládnete třeba opravit defekt. Naštěstí díky solidnímu značení nehrozí na trati například zabloudění. Díky délce etap budete mít možná i trochu času se pokochat krajinou, jíž projíždíte. Stojí za to!

Počítejte s tím, že jezdit 5 dnů na horském kole je jiná káva, než absolvovat nějaké přímořské soustředění na silničce. Jízda zejména v tamějším terénu vyžaduje úsilí i ve sjezdech. Pocitově sice nemusíte „tlačit na pilu“, ale vězte, že i tak budete v cíli dost unavení.

Etapáky jsme zvládli absolvovat bez doprovodu, kdy by nám někdo podával jídlo. Na Mitas 4 Islands to mohlo oproti některým dvojícím, které měly s sebou celý ansábl, znamenat nevýhodu, protože na občerstvovačkách jsme museli na půl minuty zastavit, než nám dolijí bidony. Na druhou stranu občerstvovačky byly na trati vždy jen dvě a k tomu jsme měli klid si vzít i něco na cestu. Spíše než o časovou ztrátu se tak jednalo o možnost ztráty kontaktu, který leckdy pomůže k rychlejší jízdě. Rozhodnutí organizátorů umístit na každou trať dvě občerstvovačky bylo malinko nelogické. Dvě nejdelší etapy by si určitě zasloužily tři, poněvadž možnosti k doplnění vody leckdy dělila hodina a půl. Naštěstí bylo poměrně chladno.

V občerstvování tedy příliš velký problém nebyl, vezl jsem s sebou vždy několik gelů a tyčinku, které jsem kombinoval s ovocem, jež nabízeli na občerstvovačkách. Žádnou „speciální výživu“ jsem nezkoušel.

Co s sebou

Pokud vyrážíte na závod sami, což je samozřejmě nejlevnější a možná i nejméně stresová varianta, protože k nikomu nemáte žádné závazky, počítejte, že budeme muset být sami sobě i mechanikem. Pokud se daří vše podle plánu, stačí kola po etapě umýt a promazat, ale tak to chodí málokdy. Pro nás byla nejnáročnější etapa na ostrově Rab, kdy jsme se vrátili těsně před šestou se zanesenými středovými složeními. Sborka a rozborka nám zabrala s menšími komplikacemi skoro tři hodiny. V tento den jsme tak prakticky neměli šanci si odpočinout – neustále jsme závodili, ať na trati, nebo v depu.  S sebou jsme do Chorvatska vezli stojan na kola, který byl docela často v akci. Dále určitě na etapák nezapomeňte brzdové destičky, náhradní pláště, řetěz, lanka… V podstatě, co vás napadne. Ušetříte pak spoustu času, jež by vám zabralo shánění daného komponentu na místě. Další rána a odpoledne jsem trávil výměnou plášťů.

Na Mitas 4 Islands samozřejmě funguje servis, ovšem pro nás „baťužkáře“ je dost drahý a hůře dostupný, alespoň pokud nebydlíte v hotelu od organizátorů. Nechal jsem si tam třeba odvzdušnit brzdy za 10 euro, výměna pláštů s dodáním tmelu stojí 15 euro. Ceny jsou tedy, řekněme, násobně vyšší než v domácích opravnách. Navíc nemůžete využít servis kdykoliv a kdekoliv, nicméně vám ušetří alespoň stání/sezení u kola, nehledě na to, že mechanici jsou pravděpodobně zručnější než vy.

Další zajímavou kapitolou se stane oblečení. Záleží samozřejmě na formě ubytování, kterou na závod zvolíte, ale počítejte, že si jen tak snadno nevyperete. My jsme si letos mohli vyprat před poslední etapou, což je trochu pozdě. Proto jsem se na akci dostatečně vybavil: lze kalkulovat s tím, že na každou etapu potřebujete dres, kraťasy a ponožky, případně termotílko. Tím se vyvarujete nutnosti praní, nebo sušení za každou cenu. Ostatní věci jako návleky, bundičky a šátky samozřejmě můžete vézt v menší míře. V Chorvatsku navíc panuje trochu jiné klima, a tak jsme i v 10 stupních zvládli etapu bez promrznutí kolen v kraťasech. Masiv se zase jezdil v příhodném zářijovém termínu, kdy panuje asi nejpříjemnější počasí pro cyklistiku.

Cesta a ubytování 

Cesta do Chorvatska je dost náročná, třebaže se za volantem střídáte. V plynulém provozu trvá 10 hodin, což je na tělesné schránce po výstupu z vozu trochu znát. Pokud nemáte ubytování v hotelech s dopravou autobusem a lodí, nebo přímo nejluxusnější spaní v lodičkách, které měly letos i vlastní servis s prací zdarma a pračku, zdaleka ještě není vyhráno. Přesto se dle mého názoru nejedná o nejhorší volbu.

Srovnejme si, co nabízejí a vyžadují uvedené tři varianty:

Spaní v lodi (cca 700 euro) – dojedete autem do Bašky, kde zanecháte auto a o dopravu se už starat nemusíte. Dostanete adekvátní snídani a večeři, na lodích vaří zpravidla výtečně (jen jsem si musel chodit přidávat pro zbytky). Na přesunech si můžete třeba v leže užít krásné výhledy, o loď se stará několik lidí, takže po dojezdu pouze odevzdáte kola, která pak personál do kocábky naskládá.  Je ale třeba držet určitý harmonogram - pro někoho možná trochu nelogicky vstávat v krátce po sedmé, třebaže start je až v 11. Kajuty jsou samozřejmě menší než hotelové pokoje, ale nám nechyběla sprcha a místa na postelích jsme měli také dostatek. Problémem bylo, že po nastartování motorů leckdy o šesté hodině ranní byl v kajutě takový randál, že už se dále nedalo spát. V podpalubí taky chyběl mobilní signál, a tak ke komunikaci s domovem a pro psaní reportů bylo třeba vyjít na palubu, což ale zase hezky člověka donutilo se socializovat se zbylým osazenstvem. Poslední drobnou nevýhodou bylo, že po nastoupení na loď se člověk dostane do nastavení, kdy ho vozí jako na vyhlídkové dráze v lunaparku. Za chvilku tak trochu přestanete mít přehled, kde se nacházíte, co vidíte a kam jedete, protože to nemusíte řešit. Člověk tak paradoxně pozná touto cestou nejméně tento zajímavý chorvatský region.

Cestování vlakem na Masivu lze dost připodobnit cestě lodí. Dokonce bych řekl, že pro zahraniční účastníky může být cesta vlakem zajímavější, neboť české lokálky projíždějí opravdu malebnou krajinou.

Hotely v porovnání s jinými službami nejsou nějak předražené. Šestidenní zájezd stojí 400 euro – necelých 11 000 korun na osobu. V porovnání s různými tréninkovými kempy se pak dostáváme na zhruba stejnou cenu za den. K tomu ale přičtěte, že vám převezou kola, vás převezou autobusem a trajektem. Zkušenost s touto verzí mám jen zprostředkovanou, nicméně lze s jistotou říct, že ubytování i strava je v této formě dost kvalitní. Nekvalitní mohou být některé přesuny. Jednak je potřeba si čtyřikrát balit kufry, jednak třeba přesun mezi druhou a třetí etapou začíná na rabském Loparu v 6:50, na který pak navazuje ne moc pohodlné půldruhé hodiny dlouhá plavba na plně obsazené lodi. Celkově na přesunech pak strávíte docela dost času, pojedete pomaleji než autem a jste závislí na tom, co organizátoři naplánují. Nemusíte ale mít strach, že by váš plán nevyšel.

Vlastní ubytování je samozřejmě nejlevnější. Celkově jsme utratili za 6 nocí pro dva lidi asi 4500 korun, připočtěme 2000 na trajekty a další drobné na benzín a jídlo. Autem jsme museli během závodu najezdit asi 200 kilometrů. Na druhou stranu, pokud bychom nemuseli pořád opravovat kola, mohli jsme si dojet naprosto, kam jsme chtěli.

Čtyři noci jsme spali v malinkém stavení ve vesnici Pineziči asi tři kilometry od přístavu Valbiska. Záchůdek, sprcha a sporák nám docela stačily. Na prolog, který měřil jen 13 kilometrů, jsme dojížděli do asi 30 kilometrů vzdálené Bašky. Cesta na 30 minut. Na prolog jsme vyjížděli v 9:15.

Zajímavější přesunově byla první etapa, která sice také startovala v Bašce, ale končila v městečku Krk, do něhož jsme dojeli autem po 10 minutách a 10 kilometrech. Z něho jsme po silnici šlapali 20 kilometrů se 4kilometrovým stoupáním, jež nám středně svižným tempem zabraly 45 minut. Návleky a vesty, ve kterých jsme vyrazili, nám poté převezli do cíle. Druhou možností byla jízda do Bašky a následný poetapový přesun autem organizátorů. Cena za něj však byla 20 euro za osobu, a tak jsme usoudili, že 1100 korun investovat nemusíme a raději se kvalitně rozjedem a po etapě můžeme jet rovnou domů. Do Krku jsme vyjížděli asi v 8:35.

Druhá etapa byla, co se týče přesunu, nejpovedenější. Krátce před půl osmou jsme na kolech sklesali do přístavu, abychom pokračovali 80 minut pohodlnou plavbou na start, kde jsme museli chvilku počkat, než přijede trajekt závodu, aby připravil úschovnu zavazadel. Díky tomu, že jsme etapu zvládli kousek za elitou, jsme měli čas umýt kola, dobře se najíst a převléknout. Závod tady startuje v 11 hodin a trajekt zpět na Rab odjíždí v 16 hodin, přičemž cíl se nachází dva kilometry od startu. Pokud byste tedy strávili na trati více jak 4 hodiny, což není na 65 kilometrech zase takový problém, měli byste problém trajekt zpět stihnout. Totéž řešení dopravy zvolilo ale mnoho závodníků a pro nás bylo zcela jistě nejlepší volbou. Domek jsme opouštěli toho dne v 7:20.

Krizovou se stala etapa na Cresu. K trajektu odjíždějícímu v 9:15 jsme se autem dostavili jen s 20minutovým předstihem. Ranní balení šlo ztuha. Následkem toho náš passat už na jeho palubu nepustili, a tak jsme 20 minutovou plavbu absolvovali jen s koly. Vyjížděli jsme mimochodem v 8:45. Po náročné etapě nás naštěstí parta kolem týmu Bike Ranch – Vitrix hodila „obytňákem“ 45 km zpět do přístavu v Meragu. Pamatujte, že přístaviště v Kvarnerském zálivu příliš služeb neposkytují. Všude se nachází zpravidla jen malý bufet. Ceny jsou na zemi, kde průměrný příjem dosahuje asi čtyř pětin toho českého, až komické. Láhev litru a půl vody stojí 84 korun, půllitrovka koly 70 korun, sušenka 45 korun. Následovala plavba tam a zpět a poté hodinová jízda měřící 66 kilometrů do Malého Lošinje, kde jsme měli komfortní ubytování kousíček od startu závěrečné etapy. Kvůli problému s místem na trajektu jsme do cílové stanice dorazili ve čtvrt na deset místo přijatelné sedmé hodiny večerní. Samotný Merag skoro žádné možnosti ubytování neposkytuje, jedinou schůdnou variantou by bylo po druhé etapě přejet ještě večer přes průliv mezi Krkem a Cresem a pak spát v 15 kilometrů vzdáleném městečku Cres.

Nedělní návrat do Česka jsme spíše ze zajímavosti absolvovali přes přístavík Porozina, spíše symbolicky jsme ušetřili 5 euro za most spojující Krk s pevninou, zato jsme se autem šplhali po silničce s nádhernými výhledy asi do 500 metrů nad mořem. Vskutku pozoruhodná cesta, jen dost pomalá. Není divu, že i s čekáním na trajekt jsme domů jeli přes 12 hodin.

Zmiňovaná cesta obytňákem je dost praktickou variantou. Počítejte jen s omezeným místem na palubě a s o něco vyššími náklady na cestu či plavbu trajekty. Také jízda do Chorvatska bude trvat o něco déle.

Etapový závod dvojic se dá s dobrým kolegou zvládnout obstojně bez toho, aniž by vás někdo převážel. V neposlední řadě získáte za týden tolik zážitků jako jindy za několik měsíců všedního života.