Jaký je Epic Israel na vlastní kůži?

Do Izraele jsme vyletěli s cílem absolvovat etapák Epic Israel. Nyní, když máme tuhle kolonku odškrtnutou, můžeme se pokusit co nejobjektivněji podívat, jak velký zážitek závod přinesl. Už před ním jsem totiž od kolegů slyšel, že na to opravdu velmi rádi vzpomínají. Najde se tu pár „ale“.

Letošní ročník se odehrával v zejména v Horní Galileji, což je nejsevernější region země, takže v poslední etapě jsme lemovali i hranici s Libanonem. Panuje tady pro nás docela nezvykle suché subtropické podnebí, takže koncem září přes den vystupovaly teploty nad třicítku. Dost podobné počasí, jaké zažíváme v Polabí a na jižní Moravě v rekordních vedrech. Stromy rostou jen na úbočích kopců, kolem moře na rovinách se rozprostírají obrovské lány.

Přes ně bylo každý den potřeba urazit i přes 20 kilometrů, abychom se dostali do zajímavého terénu. Právě úvodní skoro hodina byla někdy docela útrpná, neboť při nízkém ranním slunci a zvířenému prachu nebylo skoro vidět, něco podobného, co známe z fotek Cape Epic. Návrat po rovině byl pak sice otravný, ale aspoň rychle odsýpal. Pokud tedy organizátoři nepřipravili překážky jako proplazení pod silnicí :-)

Izrael nabízí překvapivě hodně singltreků. Skoro na každém kopečku stavitelé namotali příjemné trasy, které si člověk užíval a těšil se na ně na dlouhých pláních. V první etapě se tedy o moc komfortní cestu nejednalo, protože vedla skrz kamenná pole, která neuvěřitelně drncala, což jasně indikuje, že se v závodě rozhodně vyplatí celoodpružené kolo. V dalších dnech se jelo už po hladších trailech, které ve sjezdech mívaly i to pověstné flow, takže se dalo jet pěkně plynule. Jen občas bylo potřeba dávat v zatáčkách pozor, protože podklad tvoří spíše prach než hlína a pláště na něm samozřejmě ideálně nedrží. V poslední etapě jsme si vyzkoušeli projet některé zatáčky i smykem, ale udržet při nich dobrou rychlost je už spíše „vyšší dívčí“.

Organizátoři nás trochu nezvykle neposlali do žádného sjezdu, který by byl na hraně sjízdnosti. Masochisticky řeknu, že je to škoda, protože jsem z našich závodů zvyklý na místa, kde člověk přemýšlí, jestli je vůbec zkusí projet.

Každopádně dovolená spojená s cyklistikou v Izraeli není vůbec špatný nápad. Bajkerských lokalit je tu opravdu dost, silnice mají velmi dobrý povrch a vedou zvlněnou krajinou, takže se tu nudit nebudete.

Velkým zážitkem určitě může být mediální pokrytí závodu. Vysílá se po internetu s anglickým komentářem, taktéž na izraelském sportovním kanálu hebrejsky. Pro mě osobně by asi nebylo zase tak zábavné čtyři hodiny koukat na záběry elitních borců mezi banánovníky ještě k tomu okořeněné pohledy na podobné lemply jako já, ale z vrchu vypadá všechno krásněji. Izraelská krajina je plná podobných kopečků, jako máme u nás, ale chybějí pořádné lesy, louky, rybníky…

Výtečně fungoval servis Shimano, který byl vždy těsně za polovinou trati a v cíli. Nejvíce mě oslovil jeden vousatý mechaniky popíjející k práci pivo, který několikrát dovedl slušně rozhodit během pár minutek moje řazení. Martinovi sice někdo původně slíbil zdarma brzdový kotouč, ale nakonec si ho musel koupit, stejně tak ještě potřeboval bohužel zakoupit brzdu. Opět platí doporučení nemít na závodě nějaké exotické komponenty, na něž by se špatně sháněly náhradní díly. V Izraeli je nicméně cyklistika populární a například kilometr od cíle se nacházel slušně zásobený obchod.

Samotní Izraelité se ukázali často jako schopní a šikovní lidé, samozřejmě všude na světě je to případ od případu. Často se vás ale zeptají, odkud jste, když odpovíte, že z Česka, máte s největší pravděpodobností vyhráno díky dobrým vztahům mezi státy. Značná část místních se několikrát podívala do Prahy…

Pro turisty místní specifická kultura a pravidla čítají několik úskalí. Začněme ale jednoduchým konstatováním, že se nejedná o levnou zemi, i když ten, kdo jede do Izraele, pravděpodobně neobrací každý šekel. Jídlo v hospodě stojí asi 350 korun, pivo 180, pokud bychom si kupovali noc v hotelu, u něhož se startovalo (my měli klídek v kibucu), stála by přes 2000 korun na osobu. Základní startovné na Epic Israel ale nijak závratně drahé není - cca 16 500,- Kč s jídlem a ubytováním ve stanech.

Větším problémem mohou ale být soboty, kdy se drží den odpočinku tzv. šabat, k tomu se připojují další sváteční dny. My jsme tu zažili třeba Nový rok, který nese stejná pravidla. Nejezdí veškerá veřejná doprava, a tak se lze po zemi přepravovat jen taxíkem o něco dráž než v Česku. Zavřené jsou samozřejmě obchody, s nimi to ale není zase tak jednoduché ani v pracovní den, protože supermarketů je překvapivě málo. V obchodní zóně poblíž areálu závodu se nenacházel ani jeden. O dnech odpočinku si samozřejmě nedojdete do hospody, takže je třeba se na to připravit.

V neposlední řadě není zdejší klima úplně nakloněno venkovním sportům, nicméně se dá na něj trochu zvyknout. Před odjezdem do dějiště jsem vždy s hrůzou hleděl na zpravodaje ČT v Izraeli Davida Borka, který při reportážních vstupech propotil mnoho košil. Pocitově je největší horko paradoxně dopoledne, protože odpoledne od moře začne vát osvěžující vítr. V noci teplota příliš neklesá, po ránu jsme měli nějakých 23 stupňů, což na kole už lze vnímat jako horko.

Na závěr pobytu je třeba se připravit na neuvěřitelně pečlivé prohlídky při odletu na letišti v Tel Avivu. Pro inspiraci je nejlepší si vyhledat heslo „kontroly na letišti Tel Aviv“. Nás kolegové strašili, že budeme muset vybalit kola z krabic, a ukázat je do posledního šroubečku. Bajk německého eliťáka Markuse Schulteho-Lünzuma si třeba nechali na pozorování na celý den. My jsem kola nemuseli rozbalovat, protože si je na letišti také nechali… K tomu každý z nás absolvoval hodinový pohovor, kde jsem musel ukázat třeba stránky mtbs, vylíčit, co jsem dělal před a po závodě, proč jsem do Izraele přiletěl už den před závodem, proč se mnou jede Martin apod. Dále se běžně vyžaduje ukázat fotografie, které jste během cesty pořídili. Po hodině si pracovnice poznatky vyměnili a přišli k nám pracovníci k závěrečnému ujišťujícímu pohovoru. Cestovatelé se často shodují, že se vás ptají na velmi osobní dotazy. Následné kontroly příručních zavazadel sice byly také pečlivé, ale ne už tak nečekané.

Kolo mi pak skutečně přišlo domů v trochu pocuchané krabici. Izraelci z něj odstranili veškeré folie a obaly. Umístili navíc kazetu tak šikovně k rámu, že mi na něm způsobila nespočet vrypů. Na Ben Gurinovo letiště opravdu budu velmi dlouho vzpomínat. Bohužel jsou podobné problémy při letecké přepravě kol asi běžné.

Dá se ale souhlasit s tím, že Izrael je díky kombinaci starověkých památek a moderních měst pro někoho fascinující země a Epic Israel je fascinující závod. Pro fanouška biků může být i pěkným přínosem, že se potká s předními světovými jezdci na stejné trati. Pro turistu se tu nachází spousta zajímavostí, které se dají procestovat. A pro pravověrného bikera je tu spousta trailů, které nám často vykouzlily úsměv na tváři...