Jiří Cenek na 1000 miles: Krkonoše jsem přešel pešky

Měsíce příprav skončily poslední červnový den, kdy jsem se postavil na start vedle desítek dalších „šílenců“, kteří se společně se mnou vydali na trať dlouhou tisíc mil. I přesto, že jsem se připravoval na každý kousek této dobrodružné cesty, už předem jsem věděl, že na to, co mě čeká, se zkrátka ani připravit nelze.

První den byl fajn, taková klasická projížďka, až na to, že jsem na kole vlekl pár kilo navíc. Kochal jsem se krajinou východního Slovenska, která mi doposud byla naprostou neznámou, a večer se uložil v bráně místního kostela. Rychlá a celkem pohodová jízda pokračovala i další dva dny, kdy jsem postupně ujížděl před tmou a přibližováním západu si prodlužoval den. Výsledkem bylo po třetím dnu umístění někde na konci čtvrté desítky startovního pole a ujetých 337 kilometrů.

Do pátého dne své jízdy jsem si držel průměr okolo 110 ujetých kilometrů denně, tělo zvládalo netradiční nápor celkem v pohodě, až jsem byl sám překvapený. Vše se začalo lámat na konci prvního týdne. V té době už jsem měl za sebou polovinu závodu, tedy asi 877 kilometrů, a první kontrolní bod.

Jestli mě doposud tělo poslouchalo, tak následně se vše začalo otáčet. První komplikace mi přinesla nesehranost s navigací, kterou jsem dostal dva dny před startem závodu. K neustálému bloudění se přidala bolest v koleni a den bez jídla. Síly rychle ubývaly. Morálka v tu chvíli byla na bodě mrazu, zvlášť když jsem věděl, že mám před sebou ještě týden na trase.

Od osudného sedmého dne každý den vstávám s přáním, aby mě tělo začalo opět poslouchat. Bohužel místo úlevy přicházely další nepříjemné rány. Hned osmý den jsem měl defekt, rozřízl jsem si kolo o plast a ztratil telefon. I v těchto chvílích se ale našly pozitivní momenty. Telefon mi našel kolega z trati a na koleno jsem sehnal ortézu. Má večerní sms pořadatelům hovořila za vše: „Tak snad už bude líp“.

Další události však bohužel dokázaly, že může být naopak ještě hůř. Při jízdě se mi ulomil nosič a od té doby tak vezu věci na zádech. Koleno každodenní zátěž přestalo zvládat. Ortéza byla příjemnou pomocí, ale ne dostatečnou. Desátý den jsem se místo jízdy na kole vydal na pochodové cvičení přes Krkonoše. Oddych pro nohy to byl velký, tím se nálada výrazně zlepšila.

Včera jsem se ovšem dostal na psychické dno. Myslel jsem si, že dosáhnutí třetího kontrolního bodu bude úlevou. Místo toho mi koleno odešlo úplně. Rozhoduji se, zda budu pokračovat. Vše závisí na mém zdraví. Síly by byly, ale koleno je proti.

Držte mi palce!