Kronplatz King MTB - krásný závod se šeredným závěrem

Dresy MTBS týmu nechyběly na úvodním ročníku závodu Kronplatz King MTB. Jak ho Kuba s Martinem prožívali?

Autor: Jakub Jirků, Jan Němec
Foto: Raimund Probenger
Kronplatz King MTB - krásný závod se šeredným závěrem


Závod, jenž nahradil v kalendáři seriálu Euroman Europe slavný maraton okolo Lago di Garda, mě a zejména Martina zaujal už od monitoru. Na kolech nás pak čekala skoro nejtěžší možná trať, jakou lze vytvořit. Přečtěte si pohledy obou účastníků - Kuby a Martina.

 

V Česku sice o víkendu z 21. za 22. července panovala horka a většinou bezmračné nebe, nám však v sobotu cestou na závod už od Bavorska vydatně prší, navíc se kolem Mnichova zdržujeme v dovolenkářském provozu. Nevadí, stejně bychom na rozjetí nikam nevyjeli. Na registraci čekáme více jak hodinu, až vodní běsnění poleví. Spoluúčast táty Martina v závodě je pro mě příjemným překvapením. Když už konečně skoro neprší, můžeme jít do kempu postavit stan. Už definitivně neprší, a tak nařizuju vyrazit na rozjetí. Jedeme s Martinem do mírného kopce údolím Fanes na konec cesty. Zítra tudy povede nejlehčí úsek trati, kdy budeme po singlech stále mírně stoupat a klesat.

V noci se mi v plátěném domečku spí docela dobře, jen mě znervózňuje, že převánou část noci prší. Při budíčku v 6 ráno vypočítávám, že přestalo pršet asi před dvěma hodinami. Jsme docela zpomalení, takže před startem se rozjíždím symbolických 6 minut, Martin doráží na start rovnou cestou od stanu. Ke kostelu v Sankt Vigilu to je z kempu slabý kilometr.

S osmi ranními údery kostelního zvonu startujeme, vzhledem k tomu, že jedeme v rámci hobby kategorie, tak startujeme skoro jako poslední. „Nevadí, pole není zase tak obrovské,“ uklidňuji se. Trochu to vadilo. Máme co dělat, abychom se dostali na svoji zhruba 40. pozici, chvilku Martin jede vedle mě, což mě trochu překvapuje, protože ráno u stanu hlásil, že si závod jde vychutnat a nasazuje na svojí hruď ještě provokativně kameru.

Vzduch po deštích je svěží a stoupání po pěkné šotolinové cestě nemá brutální sklon, místy se i traverzuje. V první třetině se ještě musíme prokousávat dopředu, pak si už najdu svoje místečko a držím si pozici, pole je překvapivě po půlhodině stoupání dost natažené. Martin projíždí vrcholem Rit Passu asi minutu za mnou. Sjíždíme nejdříve docela fádně opět po šotolině, prý organizátoři museli tady přeložit kousek trati. Jakmile se napojujeme na lehčí sjezdovou trať, začíná mít jízda trochu jiný grády. Klopenky jsou několikanásobně větší než znám z českých singltreků, sklon sjezdu občas nahání respekt, přesto ve sjezdu oproti konkurenci spíše získávám.

Jakub Jirků na trati...

Jsme opět v lyžařském středisku Sankt Vigil, po hodině jízdy bychom si měli trochu odpočinout na zmiňovaném úseku v údolí Fanes. Já se sjíždím s jedním českým kolegou a cesta docela dobře ubíhá, v nejvyšším místě údolí musím zastavit na občerstvovačce, abych si doplnil bidon, ztrácím však tak kontakt a na sjezd zůstávám sám, což je škoda. A už najíždíme na první královský výjezd na Kronplatz, od úvodu to nemíním přepálit. Kdosi mi nabízí při nájezdu do kopce bidon, pak se dozvídám, že je to manžel úspěšné české závodnice Kateřiny Drhové. Děkuji mnohokrát.

Co to nevidí oko mé? Po dvou hodinách intenzivní jízdy mě serpentinu pode mnou zdraví Martin, což mě docela naštve. Zrychluji, předjíždím. Takový rytmus si držím až do poslední serpentiny šotolinové cesty na vrchol, každou zatáčku tady zdobí podobizna některé cyklistické legendy, někde za Ginem Bartalim mi docela dochází. Nahoře toho mám docela dost, to 20minutové zrychlení bylo asi přes čáru. Martin však nikde.
Na občerstvovačce dávají bohužel nepochopitelně skoro prázdné bidony a já bych potřeboval galony vody. Teď už se vůbec necítím fajn, cítím zvláštní cukání ve rtech a tvářích, které značí, že jestli se nenajím, tak za chvilku dostanu „hlaďák“. Na Salzce mě ve stejném stavu zachránilo pár kelímků koly a banány, tady nic podobného nevidím. Z kopce jedu o něco opatrněji, dokonce si můžeme vybrat, jestli zvolíme modrou, nebo červenou sjezdovou trať. Nejdříve jedu jako zbytek po modré, pak zkouším uspořit čas jízdě po červeném. Čas jsem možná ušetřil, sebe ne. Červená je už dost náročný technický sjezd, z videí kluků, kteří tam řádí na downhillových speciálech, se vůbec nezdá, že ty zatáčky mohou být tak kořenité. Ještě musíme vyjet malý kopeček, abychom se definitivně mohli spustit k patě závěrečného výjezdu. Nemám vodu, ale naštěstí se mi podaří vyprosit bidon od podavačky nějakého profesionálního týmu. Jeho obsah je navíc chuťově velice kvalitní, k přeslazeným gelům rád připiju jontový nápoj trochu slané chutě.

Při stoupání po šotolině vidím dobře na následující singltrek, jak v něm letí dolů má „oblíbená“ Švýcarka Esther Süss (závod žen zaslouženě vyhrává). Krize nekrize, musím ji dohnat. Tento plán mi rozmlouvá trať, která nečekaně míří ještě do půlkilometrové smyčky. Ve sjezdu si už opravdu nechrochtám a těším se, až najedeme na šotolinu, ale singltrek je dost dlouhý. Už mě chytají křeče, takže musím občas zvolnit. Závěrečný výjezd vede lesem opět po šotolinové cestě a pomalu se rozjíždím. Nějaká spolupráce po 70 kilometrech mezi soupeři nefunguje, každý jede nezávisle na sobě svoje tempo. V půlce výjezdu je připravena ještě poslední občerstvovačka, jen do sebe hodím trochu koly a pokračuju, že přece není potřeba stavit v posledním stoupání.

Chválabohu nevím, co mě čeká, najíždím na asfaltku a rozjíždím se do závěrečného tempa. Chyba. Odbočujeme z asfaltky opět na lesní cestu, jež nás posílá do černé sjezdovky. Konečně vidím vrchol, protože les tady náhle končí (pás kosodřeviny tady neexistuje), po černé sjezdovce se šine pár korálků a já se mám stát jedním z nich. Tepová frekvence je na úrovni, jako když jedu na nedělní výlet, střídám dva nejlehčí převody, ale naštěstí nemusím slézat. Peklo trvá více jak čtvrt hodiny, závěr se jede po již použité trase, a tak krásně vidím rozdíl, o kolik můj výkon poklesl. Opravdu z posledních sil projíždím vrcholovým platem a kácím se k zemi.



Skoro 10 minut nejsem schopný se postavit na nohy, takovéhle pocity jsem naposled zažíval snad v Chorvatsku. Až teď zjišťuji, že mají i výtečné housky s italskou šunkou. Po zresuscitování odcházím do restaurace počkat na Martina, dojel asi 23 minut za mnou, prý nevypadám úplně čerstvě. To je dobře.

U lasagní zjišťujeme, že jsem v hobby kategorii celkově třetí a k tomu první mezi jezdci do 30 let. Martin je celkově 11., a tak mu nejtěsnějším možným rozdílem utíká odměna. Čekám tedy na vyhlášení, které se koná na vrcholu od 15 hodin (dojeli jsme krátce po jedné, takže nemusíme nijak dlouho čekat). Jaké rozčarování přichází, když zjišťujeme, že kategorie hobbíků se nikde nevyhlašuje, pouze dostaneme tašky v kanceláři závodů. Já v té své nalézám kilo špeku, asi abych doplnil síly. Domů se dostáváme po cestě, po niž jsme přijeli, sjíždíme v bundách, abychom je v kempu, kde je skoro 30 stupňů, mohli ihned odhodit.

Martin je dle svých slov ze závodu pořádně rozjetý, a tak si dává na vyjetí 7hodinovou cestu domů.

Seznam stránek článku:

  1. Kronplatz King MTB - krásný závod se šeredným závěrem
  2. Závod v podání Martina
Přečteno - 4754x Tagy: závody marathony 2018 euroman kronplatzking
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. OstatníMasiv podruhé #4: Šumavská jízda
    Masiv podruhé #4: Šumavská jízda
  2. OstatníMasiv podruhé #3: Karlovarská radost
    Masiv podruhé #3: Karlovarská radost
  3. PozvánkyMasiv podruhé #2: Prudérní Prunéřov
    Masiv podruhé #2: Prudérní Prunéřov
  4. OstatníMasiv podruhé #1: Defektová symfonie
    Masiv podruhé #1: Defektová symfonie
  5. PozvánkyZlínská 50 láká na 11. ročník
    Zlínská 50 láká na 11. ročník
  6. Ostatní závodyŠela má na 100% připraveno! Přihlaste se včas!
    Šela má na 100% připraveno! Přihlaste se včas!

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.
  1. avatar
    #1 Mario67 - vloženo: 14.08.2018 v 15:01:16

    Závod byl opravdu nádherný,, na tom posledním sinhglu už jsem měl taky dost, chtělo by to teleskop a fulla, No když bylo do cíle 2km, tak mi comp ukazoval ještě 300vm, Úsek od Pantani Curve do cíle byl podruhý těžekej, ale proti tý klikatici na sjezdovce skono nevinej.To nevyhkašiování zamrzí, ale když si vemete kolik je tam kategorií, licence po 5letech, tak jim rozumím, ale škoda, bednu měli nádhernou.

    odpověz na tento komentář

redakční systém | ISSN 1803-5744