Kronplatz King MTB - krásný závod se šeredným závěrem

Závod, jenž nahradil v kalendáři seriálu Euroman Europe slavný maraton okolo Lago di Garda, mě a zejména Martina zaujal už od monitoru. Na kolech nás pak čekala skoro nejtěžší možná trať, jakou lze vytvořit. Přečtěte si pohledy obou účastníků - Kuby a Martina.

V Česku sice o víkendu z 21. za 22. července panovala horka a většinou bezmračné nebe, nám však v sobotu cestou na závod už od Bavorska vydatně prší, navíc se kolem Mnichova zdržujeme v dovolenkářském provozu. Nevadí, stejně bychom na rozjetí nikam nevyjeli. Na registraci čekáme více jak hodinu, až vodní běsnění poleví. Spoluúčast táty Martina v závodě je pro mě příjemným překvapením. Když už konečně skoro neprší, můžeme jít do kempu postavit stan. Už definitivně neprší, a tak nařizuju vyrazit na rozjetí. Jedeme s Martinem do mírného kopce údolím Fanes na konec cesty. Zítra tudy povede nejlehčí úsek trati, kdy budeme po singlech stále mírně stoupat a klesat.

V noci se mi v plátěném domečku spí docela dobře, jen mě znervózňuje, že převánou část noci prší. Při budíčku v 6 ráno vypočítávám, že přestalo pršet asi před dvěma hodinami. Jsme docela zpomalení, takže před startem se rozjíždím symbolických 6 minut, Martin doráží na start rovnou cestou od stanu. Ke kostelu v Sankt Vigilu to je z kempu slabý kilometr.

S osmi ranními údery kostelního zvonu startujeme, vzhledem k tomu, že jedeme v rámci hobby kategorie, tak startujeme skoro jako poslední. „Nevadí, pole není zase tak obrovské,“ uklidňuji se. Trochu to vadilo. Máme co dělat, abychom se dostali na svoji zhruba 40. pozici, chvilku Martin jede vedle mě, což mě trochu překvapuje, protože ráno u stanu hlásil, že si závod jde vychutnat a nasazuje na svojí hruď ještě provokativně kameru.

Vzduch po deštích je svěží a stoupání po pěkné šotolinové cestě nemá brutální sklon, místy se i traverzuje. V první třetině se ještě musíme prokousávat dopředu, pak si už najdu svoje místečko a držím si pozici, pole je překvapivě po půlhodině stoupání dost natažené. Martin projíždí vrcholem Rit Passu asi minutu za mnou. Sjíždíme nejdříve docela fádně opět po šotolině, prý organizátoři museli tady přeložit kousek trati. Jakmile se napojujeme na lehčí sjezdovou trať, začíná mít jízda trochu jiný grády. Klopenky jsou několikanásobně větší než znám z českých singltreků, sklon sjezdu občas nahání respekt, přesto ve sjezdu oproti konkurenci spíše získávám.

Jakub Jirků na trati...

Jsme opět v lyžařském středisku Sankt Vigil, po hodině jízdy bychom si měli trochu odpočinout na zmiňovaném úseku v údolí Fanes. Já se sjíždím s jedním českým kolegou a cesta docela dobře ubíhá, v nejvyšším místě údolí musím zastavit na občerstvovačce, abych si doplnil bidon, ztrácím však tak kontakt a na sjezd zůstávám sám, což je škoda. A už najíždíme na první královský výjezd na Kronplatz, od úvodu to nemíním přepálit. Kdosi mi nabízí při nájezdu do kopce bidon, pak se dozvídám, že je to manžel úspěšné české závodnice Kateřiny Drhové. Děkuji mnohokrát.

Co to nevidí oko mé? Po dvou hodinách intenzivní jízdy mě serpentinu pode mnou zdraví Martin, což mě docela naštve. Zrychluji, předjíždím. Takový rytmus si držím až do poslední serpentiny šotolinové cesty na vrchol, každou zatáčku tady zdobí podobizna některé cyklistické legendy, někde za Ginem Bartalim mi docela dochází. Nahoře toho mám docela dost, to 20minutové zrychlení bylo asi přes čáru. Martin však nikde.
Na občerstvovačce dávají bohužel nepochopitelně skoro prázdné bidony a já bych potřeboval galony vody. Teď už se vůbec necítím fajn, cítím zvláštní cukání ve rtech a tvářích, které značí, že jestli se nenajím, tak za chvilku dostanu „hlaďák“. Na Salzce mě ve stejném stavu zachránilo pár kelímků koly a banány, tady nic podobného nevidím. Z kopce jedu o něco opatrněji, dokonce si můžeme vybrat, jestli zvolíme modrou, nebo červenou sjezdovou trať. Nejdříve jedu jako zbytek po modré, pak zkouším uspořit čas jízdě po červeném. Čas jsem možná ušetřil, sebe ne. Červená je už dost náročný technický sjezd, z videí kluků, kteří tam řádí na downhillových speciálech, se vůbec nezdá, že ty zatáčky mohou být tak kořenité. Ještě musíme vyjet malý kopeček, abychom se definitivně mohli spustit k patě závěrečného výjezdu. Nemám vodu, ale naštěstí se mi podaří vyprosit bidon od podavačky nějakého profesionálního týmu. Jeho obsah je navíc chuťově velice kvalitní, k přeslazeným gelům rád připiju jontový nápoj trochu slané chutě.

Při stoupání po šotolině vidím dobře na následující singltrek, jak v něm letí dolů má „oblíbená“ Švýcarka Esther Süss (závod žen zaslouženě vyhrává). Krize nekrize, musím ji dohnat. Tento plán mi rozmlouvá trať, která nečekaně míří ještě do půlkilometrové smyčky. Ve sjezdu si už opravdu nechrochtám a těším se, až najedeme na šotolinu, ale singltrek je dost dlouhý. Už mě chytají křeče, takže musím občas zvolnit. Závěrečný výjezd vede lesem opět po šotolinové cestě a pomalu se rozjíždím. Nějaká spolupráce po 70 kilometrech mezi soupeři nefunguje, každý jede nezávisle na sobě svoje tempo. V půlce výjezdu je připravena ještě poslední občerstvovačka, jen do sebe hodím trochu koly a pokračuju, že přece není potřeba stavit v posledním stoupání.

Chválabohu nevím, co mě čeká, najíždím na asfaltku a rozjíždím se do závěrečného tempa. Chyba. Odbočujeme z asfaltky opět na lesní cestu, jež nás posílá do černé sjezdovky. Konečně vidím vrchol, protože les tady náhle končí (pás kosodřeviny tady neexistuje), po černé sjezdovce se šine pár korálků a já se mám stát jedním z nich. Tepová frekvence je na úrovni, jako když jedu na nedělní výlet, střídám dva nejlehčí převody, ale naštěstí nemusím slézat. Peklo trvá více jak čtvrt hodiny, závěr se jede po již použité trase, a tak krásně vidím rozdíl, o kolik můj výkon poklesl. Opravdu z posledních sil projíždím vrcholovým platem a kácím se k zemi.

Skoro 10 minut nejsem schopný se postavit na nohy, takovéhle pocity jsem naposled zažíval snad v Chorvatsku. Až teď zjišťuji, že mají i výtečné housky s italskou šunkou. Po zresuscitování odcházím do restaurace počkat na Martina, dojel asi 23 minut za mnou, prý nevypadám úplně čerstvě. To je dobře.

U lasagní zjišťujeme, že jsem v hobby kategorii celkově třetí a k tomu první mezi jezdci do 30 let. Martin je celkově 11., a tak mu nejtěsnějším možným rozdílem utíká odměna. Čekám tedy na vyhlášení, které se koná na vrcholu od 15 hodin (dojeli jsme krátce po jedné, takže nemusíme nijak dlouho čekat). Jaké rozčarování přichází, když zjišťujeme, že kategorie hobbíků se nikde nevyhlašuje, pouze dostaneme tašky v kanceláři závodů. Já v té své nalézám kilo špeku, asi abych doplnil síly. Domů se dostáváme po cestě, po niž jsme přijeli, sjíždíme v bundách, abychom je v kempu, kde je skoro 30 stupňů, mohli ihned odhodit.

Martin je dle svých slov ze závodu pořádně rozjetý, a tak si dává na vyjetí 7hodinovou cestu domů.

%pagebreak(Závod v podání Martina)%

Netradičně musím v tomhle ohlédnutí začít už přípravou na samotnou akci, protože ta ji významně ovlivnila. Na závod jsem se hodně těšil a ještě tak 14 dní zpět jsem byl i hodně motivovaný, což mi bohužel překazila nemoc, která závodu předcházela. Nevadí, nenechal jsem se rozhodit a alespoň třikrát jsem krátce vyrazil na bajku do terénu kolem Prahy, abych se trochu rozjel. Říkal jsem si, že i když nebudu mít výkonnost, tak se alespoň pokochám krásnou krajinou Dolomit. Nahoru to moc nešlo, tak jsem to naháněl hlavně dolů, což vyústilo dva dny před závodem v nepříjemný pád a naražené koleno. Bezva, takže při tom kochání bude asi trochu diskomfort v podobě bolavého kolena.

Večer koukám na počasí s nadějí, že alespoň bude hezky. No, vypadá to všelijak. Po osmihodinovém trápení v autě v hustém provozu cestou tam se mi nabízí akorát pohled na mraky a mokré silnice. Nálada jde trochu dolů. Večer jen tak tak stihnu sníst večeři už v začínajícím dešti a zalézám do spacáku za vytrvalého bušení kapek na stanovou plachtu. Ve čtyři ráno se probouzím a pořád prší. Já to snad nepojedu. O dvě hodiny později se budíme, a přestože už neprší, tak ze spacáku se mi teda moc nechce.

Nechce se mi tolik, že nabírám značné zpoždění v přípravě a po tříminutovém rozjetí cestou na start se "těším" na výstřel. Startujeme. Je nás na startu docela málo, tak start probíhá v klidu, jede se, ale zatím nic hrozného, tak mě ani moc netrápí to rozjetí. Hned po krátkém protočení nohou se mi začne terén pod předním kolem nepříjemně zvedat. První problém. Fakt to nejede. Sotva držím tempo s borci okolo. Přepínám nohy na automat levá pravá a přemýšlím, jak se dostanu do cíle, protože nohy se mi postupně proměňují v něco o čemž pochybuji, že mě vyveze na vrchol tohohle kopce. Jsem v úsporném režimu, ale kopec je prudký, takže nenabírám dramatickou ztrátu.

Jsme nahoře a jede se první sjezd. Široká šotolina. To je fajn můžu se zkusit trochu dobít. Bohužel rekuperace nějak nenastává, ale zatím se vezu, tak to neřeším. Přichází první traily. Jede to pěkně, trochu mi to osvěžuje hlavu. Ze začátku mě brzdí dva borci, ale nic dramatického a hned, jak můžou, pouští mě. Paráda. Jsme dole. Teď bude chvíli "rovina". Nechávám se dojet nějakou skupinkou a hákuju to. Překvapuje mě, že se docela jede. Přichází kořenité singly, snažím se díky fullu trochu pošetřit, ale je slizko, klouže to, takže i tak mi to bere víc energie než bych chtěl. Otočka a letím údolím zpátky přes louky a brody. Mám takový falešný dojem, že jsem si docela oklepl.

Před nájezdem do hlavního stoupání na mě někdo volá, jestli nechci bidon nebo něco. Moc nevnímám tak s díky odmítnu, ale vlastně nevím, jestli jsem ho chtěl nebo ne. No nic. Cesta se zase zvedá, před sebou pořád vidím Džejkoba. Zkouším ho dojet, abych mu natočil nějaké video. Bohužel jede dobře, tak toho raději nechávám, zbývá mi přece jenom ještě pěkná porce. Ve výjezdu do sjezdovky na něj zamávám a ukážu mu palec, že jede super. Asi to pochopil tak, že má přidat a odjíždí, nebo možná já zpomaluju, nebo obojí. Nejde to, bolí to. Křeče mi brnkají už takhle od začátku, tep nejde nahoru, to je špatný. Na občerstvovačce klopím kolu a láduju melouny. Připadám si jako duch. Chci dojet. Ale jak. Točím jen ty nejlehčí převody. Po nájezdu na část trasy Gira si v zatáčkách všímám info cedulí se jmény slavných účastníků. Trochu mi to dává zapomenout na krizi a v zatáčce 7, kde je připomínka na hrdinu Gina Bartaliho, se dokonce zvedám ze sedla. Vydrží mi to fakt krátce. Konečně vidím na vrchol, ale vede k němu nejprudší část stoupání. Bolí to, ale už budu nahoře. Poprvé a pak stačí vyjet už jen dvakrát.

Tupě projíždím kolem diváků ve svojí vlastní bublině. Opět mi ten pán co byl dole nabízí, jestli něco nechci a říká, že mamka je o kousek dál. Běží vedle mě, házím mu pláštěnku, co vezu pod dresem a návleky. Míjím mamku, co si fotí panoramata. Jsem nahoře, měl by následovat hezký trail. Jsem ale unavený a tak volím spíše jistou než rychlou jízdu. Traily mě zavedou kousek pod vrchol a než se stihnu napít a vzít gel, už se jede zase nahoru. Vidím závodníky před sebou jako kamzíky ve strání. Ach jo. Podle profilu vidím, že za chvilku by měla trasa zase padat dolů a možná až moc. Očekávání se naplní. Přichází asi nejtěžší trail. Není to nic extra těžkého a být čerstvý asi bych si to užil. Ale nemám energii a všechno mě bolí. Snažím se to bezpečně a plynule sjet. Jistota tam moc není, ale daří se. Najíždím na širší šotolinu a trochu se vezu.
Očekávám poslední výjezd nahoru. V něm mě dojedou dva až tři podezřele energičtí soupeři, zkouším jednoho v oranžovém na Canondalu chytit a daří se. Jede ale dost svižně a do cíle ještě daleko. Dojíždíme další, pouštím se ho a padám zpět do svého „safe“ módu. Už to nemůže být daleko. Najedu na prudkou asfaltku, jede to celkem pěkně. Mihne se mi hlavou, že se třeba nahoru pojede po silnici. Haha. Hned za chvilku z ní sjíždíme.

Tady už to mám trochu v mlze, ale najednou mě to vyplivlo uprostřed černé sjezdovky a zmateně hledím na soupeře jak se šplhají kamsi do nebe. Tyvole. Dávám to nejmenší, co mám. Sotva točím. Křeče už jsou reálné, naštěstí se střídají po jedné noze, tak se s tím nějak peru. Je to peklo. Ale může být hůř. Suchý a zašpiněný řetěz se mi začíná lepit na převodník a namotávat se a kousat se. Na těžší převod jet nemůžu. Slézám a tlačím. Dojíždí mě nějaká dáma. To ve mě vzbudí trochu motivace, protože až doteď jsem žádnou závodnici nepotkal. Běžím. Hlavou se mi mihne vtipná myšlenka na Frooma. „Debile nemysli a běž.“ Zase ta známá tvář co mi už poněkolikáté nabízí pomoc. Ptá se, co s tím mám. Něco odvětím, už mi to nemyslí. Nenapadlo mě, že olej bude mít taky a mohli jsme to prostříknout. Odvětím něco v tom smyslu, že už je to přece kousek. Je to ale ten nejtěžší kousek co jsem kdy musel překonávat. Jakmile se sklon trochu mírní, naskakuju a jedu, druhý nejlehčí se tolik neseká a třetí už je docela v pohodě. Nohy jsou proti, abych to tam takhle drtil do „čtverce“, ale já odmítám kolo do cíle přitlačit. Ještě dvě stěny a budu tam. Musím podřazovat, řetěz se zasekává. Řvu nahlas a doufám, že mi nikdo nerozumí. Běžím. Předbíhám dva lidi, to se mi ještě nestalo. Znovu nasedám do poslední stojky odhodlaný už neslézt. Motám to nahoru, jsem tu, ale za kopcem to je pořád trochu nahoru, člověk si nepoleví, dokud nepřejíždí cílovou čáru.

Chvíli jen tupě koukám do blba. Pak si vzpomínám. Jídlo pití energie. Láduju do sebe housky se šunkou a kolu. Vrací se mi vědomí, opět vstupuji do reality. Super, dojel sem. Výkon za nic nestál, ale jsem tady, uf. Je mi zima hledám úschovu oblečení a Džejkoba. Fotím si panoramata. Později zjišťuju, že ten fajn pomyslný parťák na trati byl pan Drha. Bohužel neznám křestní, ale děkuju mu za nabídku pomoci, a že tam byl a popovezl mi jediného fanouška na trati - mojí mamku ;-)

Už se těším za rok na pláni králů se snad lepším výkonem v zádech.