Kterak jsme pokořili Moab #2

Sedíce ve dvacet let starém autě a vychutnávajíce si ranní rozbřesk slunce debatujeme o tom, co nás čeká, a těšíme se na slibovanou bikovačku. Cesta nejprve pokračuje po silnici podél hřebenu hor, posléze uhybá vlevo a mění se na poloprašnou cestu s ne moc zpevněným povrchem, na které náš Transpsorter poskakuje, co mu tlumiče stačí.

Stoupání graduje, cestička se zužuje a my se po hodině cesty autem pomalu blížíme k cíli, resp. startu našeho bikování. Z vyprahlé pouště vjíždíme do lesa, ve kterém vidíme jak listnaté, tak jehličnaté rostliny. Vlhkost rapidně stoupá, tlak klesá, a najednou je to tu! Kruhová mýtina je cílem našeho šatlu. Vystupujeme, sundáváme postupně všechna naše kola, platíme dolary za luxusní odvoz a všichni bedlivě sledujeme krátkou přednášku našeho řidiče, který nám dává rady kudy, kam a jak.

"Vy nemáte mapu? A nikdy jste tu nebyli? No tak to jste dost odvážní," poznamenává s šibalským úsměvem Jesse, majitel a řidič dopravní společnosti Coyote. Staral se o nás jak při nakládání kol včera večer, tak se zhostil role řidiče a dočasného mentora našeho výletu. "Dobře, nevadí," pokračoval. "Není to zas tak složitý, jen musíte sledovat značení a vědět, kterou cestou jet. Nejdřív jeďte támhle, pak první doleva, krátký stoupák, prudký stoupák a zase doleva, no a budete na prvním trailu. Dál už je to pak značené." Připadá nám to jasné jako facka - to musí najít i malé děcko! Přesto v nás tak trochu hlodá nenávist k sobě samým, že jsme sice ušetřili 6 dolarů za mapu, ale teď jsme odkázání na intuici a hledání značek, protože nikdo z nás tu zatím nikdy nebyl. A tak partu vodí vždy ten, který se odváží jet jako první a rozhánět medvědy drnčením biku.

Mimochodem informační cedule na startu našeho putování obsahuje spoustu dobrých návodů i informací, které byste u nás hledali jen steží. Ostatně podívejte se sami...

Je 8:20 hod ráno, teploměr ukazuje něco kolem 14 stupňů. Oblékáme na sebe bundy, které si ti ostřílenější borci pro jistotu vzali, a razíme podle Jessiho instrukcí směrem k prvnímu trailu. Úvod je skoro jako u nás. Obyčejná lesní cesta, louky, stromy a v pozadí zamlžené vrcholky hor. Travnato-štěrkový výjezd, který následuje, odhaluje skutečnost, že naše skupina disponuje jen jedním závodníkem, kterým je náš průvodce Tomáš, pak několika středně pokročilými XC jezdci, a vysloveně marnými jedinci, co se výjezdů týká. Několikasetmetrové stoupání na zhruba míli a půl, během kterého nabrali slabší borci cca desetiminutovou ztrátu vymlouvajíce se na nemoc, nedostatek kyslíku a další rádoby zásadní důvody, dává tušit, že to dneska bude hodně velké dobrodružství zejména pro některé z nás! Zatímco Tomáš dává vrcholovou cigaretu a s úsměvem hlásí: "Pojď také na jednu, Peťane", chvost našeho pelotonu je kdesi v polovině kopce.

Každé trápení ale musí jednou skončit. To naše s krutým stoupáním končí pro tuto chvíli a začíná první zábavný úsek směrem dolů. Dřív, než naskočíme do sedel našich strojů, využíváme vymožeností techniky a napravujeme, co jsme promeškali. Před trailem s názvem Burro Pass je totiž celkem podrobná mapka celé lokality, kterou v mžiku zaznamenávají naše iPhony, a hned jsme o poznání klidnější. Teď už se nemůžeme ztratit!

Obtěžkáni mnoha litry drahocenné vody, která nám musí stačit na celou cestu, vyrážíme. První trail se hodně podobá svým pojetím i okolní vegetací středoevropským. Lesy, potůčky a místy mírné, místy prudší stoupání a občas nějaká ta postavená skočka pro odvážnější jedince. To celé zhruba po osmi kilometrech končí jakousi náhorní plošinou s jezírkem, u kterého v hojné míře probíhají "babekjů" rodinek s dětmi. Famílie jsou obklopeny obrovskými auty a ještě většími košíky plnými masa a jiných pochutin. Není nad to se pěkně v deset dopoledne pořádně napápnout, říkáme si, a po krátké pauze a studiu mapy míříme směr další úsek. Poměrně krátká spojovačka mezi jednotlivými traily odhaluje první problém. Zprvu to vypadalo jen na povolené pedály jednoho z našich slovenských kolegů. Záhy se však ukázalo, že jde o stržený závit v klikách, kterého se dosáhlo opačným namontováním pedálů do klik. Jeden by řekl, že to není možné, ale je. Na chvíli se dávají pedály provizorně dokupy, ale netrvá to dlouho, a problém se opakuje, Na to, že máme před sebou ještě zhruba 40 kilometrů náročným terénem, nic moc vyhlídky.

Konečně vyjíždíme z lesního porostu na mýtinu a přímo před námi se najednou otevírá panorama, na které zůstáváme nevěřícně hledět. Před námi je další část naší dnešní vyjížďky s názvem Hazzard County.

Hned nástup v podobě hodně funny trailu plného zatáček, skoček a rychlých průjezdů zvlněné cestičky dává tušit, že teď si přijdou na své ti, kteří nadávali v prudkých vysokohorských stoupáních i při sjezdovém úvodu, kterým začalo naše putování dolů. Hazzard County je totiž klasické flow enduro se vším všudy a navíc se během něj otevírá pohled do údolí Castle Valley, podél kterého se vine.

Konečně pravý Utah

Jak se blížíme do nižších nadmořských výšek, teplota pomalu stoupá. Bundy jsme odložili už u lejku. S příjezdem k další části trailu s názvem UPS se blíží třicítka. Plazivé keře plné ostrých trnů, o které se dá občas při neopatrnosti zavadit, a písek, z něhož rostou a po kterém občas i jedeme, jasně naznačují, že teď už jsme v tom pravém americkém Utahu plném prachu, písku a vyprahlých plání. Šutry se pomalu zaoblují, jakoby chtěly alespoň připomenout klasickou atmosféru Moabu, který je vyhlášený zejména velkými oblými skalisky, na kterých vede známý Slickrock. Nastává čas oběda. Někteří hltají rozličné tyčinky zakoupené v supermarketu předchozí den večer, ale já s kolegou Tomášem jsme vybaveni neuvěřitelnou věcí. Originální, velký, sladký a komplet celý Apple Pie. Vdechujeme ho jako nic a vůbec si nevyčítáme investici pěti doláčů do něčeho, co nám dodává neuvěřitelnou chuť do dalšího bikování. Výživový poradce nebo nutriční trenér by nám zřejmě kladli jízlivé otázky, ale nám to chutnalo, a to bylo hlavní! :-).

První kameny a rychlé přejezdy si vyžádaly samozřejmě i první defekty. Mezi tím, co jedni opravují, druzí se navzájem fotí, pózují a diskutují o tom, že bylo něco na tom, když nám v bikeshopu tvrdili, že to nedáme za míň než pět hodin. Jsme sotva za polovinou a hodiny ukazují spoustu minut po poledni.

Už si přesně nepamatuju, jestli to byl začátek trailu, LPS, nebo UPS, ale tahle sekce by byl celkem velký hardcore i pro zdatného trialistu. Vzpomněl jsem si na úvodní prosbu, že bychom měli brát ohledy na další pěší nebo návštěvníky sedlající koně. Tady bych teda koně opravdu rád viděl, jak se klouže úzkým korytem mezi skalami s břichem na zemi! Přichází jedno z mála míst, kde i ti nejotrlejší z nás sesedají a nesouce kola slaňují několik drsných úseků pěšky.

Únava se začíná objevovat stále víc i u trénovaných jedinců, rozestupy se prodlužují a přichází také první nechtěné roztržení naší skupiny. "Asi jsme blbě odbočili," konstatujeme po dvaceti minutách a několika nervózních cigaretách. Nadaří se nám ani podpálit místní pouštní porost, a tak část naší skupiny vyráží zpět, abychom se napojili opět na závěrečnou část trailu LPS, který se posléze mění na závěrečný a nejdelší trail Porcupine Rim. Po zkratce, prašné cestě ústící na spodní silnici, která vede zpět do Moabu, se nechce ani našemu expertovi na montáž pedálů, a tak si poctivých třicet kilometrů dává jako pěší výlet s kolem.

Pohledy do Castle Valley se průběžně mění a nabízejí neustále nové scenerie, zatímco trail poněkud přitvrzuje. O tom, že by byl flow, však nemůže být vůbec řeč. Je to něco ve stylu 15 kilometrů jízdy po kamenných schodech občas proložených hlubokým pouštním pískem a ošklivě strmými výjezdy. Na cestě jsme už víc jak pět hodin, a sil i vody pomalu všem ubývá. Vedro je klasické, přesně to, na které jsme byli upozorněni. Pár stupňů nad třicítkou, plus prudké bičující slunce. Prostě klasika - poušť, Utah.

Porcupine Rim je nekonečný. To víme z mapy. Jenomže kromě toho také víme, že na jeho konci nás ještě čeká silniční vložka podél řeky Colorado v délce necelých deseti kilometrů, kterou musíme ještě zdolat, než se budeme moct položit k pivům na pokoji. Naštěstí dojíždíme ztracenou část party, závěr trailu zase jedeme pospolu, byť ve větších rozestupech. Necítím už skoro ruce. Skoro sedm hodin drncání na "jenom" stodvacítce zdvihu, byť na devětadvacetipalcovém Nineru Rip9, prostě dá zabrat, a ne že ne! Poslední část trailu už jede každý sám za sebe a na morál. Voda někomu došla, jiný hltá poslední kapky z camelu, a byť už vidíme řeku v caňonu pod námi a tušíme místo, ve kterém se k ní probojujeme, je posledních několik kilometrů kamenitého sjezdu skutečným očistcem.

Na malém parkovišti u řeky toho máme všichni plné zuby. Sedáme, leháme, relaxujeme a psychicky se připravujeme na závěrečnou silniční vložku. Nejhůř dopadl kolega Marek ze silničního elektronického plátku, který se z posledních sil dostal k řece na parkoviště, ale sil na návrat domů už mu moc nezbylo. Tak se pro něj Tomáš po dohodě vydává autem nazpět a dováží ho do hotelu naším velkým americkým vozem.

Mimochodem, americká cyklostezka vedoucí podél řeky Colorado téměř až do Moabu, po které jedeme domů, si v ničem nezadala s běžnou silnicí u nás. Rovný asfalt, vodorovné značení, ukazatele směru, prostě hustě to tam v tej Americe mají pro cyklisty udělaný:-)

Co s načatým večerem?

Unavení a spokojení odevzdáváme kola v půjčovně a vesměs chválíme jejich výběr. Seriózní personál po nás nechce dokonce ani finanční penalizaci za zničené kliky XT kvůli špatně namontovaným pedálům či za pár ran od kamenů na ráfcích, které jsme vyrobili při našem dnešním výletu. Tomu říkám velkorysý přístup!

Na hotelu děláme rychlou hygienu, házíme se do gala, protože po haldě sladkých vloček a tyčinek s koláčem je potřeba tělu dodat pravé nefalšované vitamíny, které nabízí tamní hamburgrárna. Po neskutečné žranici se dělíme na dva tábory. Jeden je rozhodnut využít místní pobyt naplno a odjet na večerní západ slunce do vyhlášeného národního parku Arches, který se nachází nedaleko Moabu, druhá část neguje jakékoliv aktivity a je odhodlána jít relaxovat.

Nakonec však převládá zvědavost a touha poznat americkou krásu. Pravdou je, že západ slunce v Arches je neuvěřitelný. Sytě červené skály se doslova vrývají do čipů našich fotoaparátů. Nestíháme sice doběhnout na největší atrakci, kterou jsme si pracovně nazvali "malá Pravčická brána", ale i tak nelitujeme mobilizace posledních sil, které jsme vynaložili na večerní výlet, a fotíme si ji alespoň zdálky.

Na hotel dojíždíme za tmy a druhý den ráno opuštíme Moab. Těžko říct, zdali se splnil slib našeho průvodce, že půjde o nejlepší bikování v našem životě. Přeci jenom pár lokalit už jsem měl možnost vidět a takový Whistler, North Shore nebo francouzská střediska nejsou rozhodně horší, spíš naopak. Velký zážitek z úplně jiného prostředí Moabu v nás všech ale rozhodně nějakou dobu vydrží, i když na žízeň a vyčerpání budeme chtít co nejdřív zapomenout. Stejně tak jako na blbě zašroubovaný pedály! Jinak to ale byl supr trip i dobrá parta pisálků. A litovat těch několik desítek tisíc, které padly za auto, ubytování, kola a jídlo na dva dny pobytu v Moabu, asi nebude nikdo z nás.

Foto: Petr Bureš, Tomáš Jančárek & Filip Nagy

Fotogalerie