La Leyenda Del Caribe – biková výzva v karibském ráji

Když jsme odjížděli na fungl nový karibský etapák La Leyenda Del Caribe, tak jsem se v duchu usmíval a těšil se na takový trochu bikový relax v krásném prostředí Dominikánské republiky.

Závod je za námi a musím se přiznat, že jsem se v životě mockrát nespletl tak moc, jako před odletem při hodnocení obtížnosti tohoto závodu. 250 km a 2400 m převýšení přece nic neznamená. To ale platí možná u nás doma, ale ne v tropickém Karibiku. 

Už se nesměju ani profilu tratí, ani jejich délce a ani tomu „směšnému“ převýšení. Tady je to opravdu jinak. Že je vedro, to člověk tak nějak čeká, ale že je takové jako tady, to nečeká. K tomu přidejme vítr, který vane samozřejmě proti a hlavně písek. Hluboký, z mého pohledu nejetelný.  No a když kopec, tak krátká totální stojka, kterých je ovšem za etapu hóódně moc, takže i snadné převýšení 700 m dá docela zabrat.

Naše česká výprava čítající 6 závodnic a závodníků a 2 supporterky byla s přehledem nejpočetnější, co se Evropanů týče. Víc bylo jen Holanďanů, ale ve finále se ukázalo, že většina z nich bydlí na některém z okolních ostrůvků.

Organizaci závodu zajišťovala zkušená parta lidí kolem Briana Murphyho, otce bikové série La Leyenda, která vznikla v Kolumbii, což bylo spolu s krásným 5* areálem hotelu Ocean El Faro zárukou super zážitku. A ten tedy byl opravdu silný!

První den byl ve znamení prologu, který se jel kousek od hotelu a který byl až na pár desítek metrů v hlubokém písku po startu na pláži úplně v pohodě a docela mě navnadil. Hezké traily v hustém porostu, místy v docela technickém kamení byly fajn. Všem nám to docela jelo a po pár pivech a margaritách jsme se těšili na první etapu. 

Ta měla nejvyšší převýšení, něco přes 1000 m na 70 kilometrech. Kopečky vypadaly z dálky pohodově, přiletěli jsme pod ně po asi desetikilometrovém sprintu na šotolinové cestě mezi rýžovými poli. A pak to začalo. Že budu sem tam tlačit, s tím jsem počítal, ale že půjdu asi v polovině etapy pěšky i po asfaltu, to mě zaskočilo. Ono se startovalo vždy v 8 hodin a po desáté hodině jsem úplně cítil, jak ze mě horko a vlhko vysává energii. Pomáhala klasicky voda s ledem na hlavu, nebo aspoň teplá bez ledu, protože se ohřeje téměř střelhbitě. Ale ta je jen na občerstvovačkách … Po projetí hor to bylo opět 10 km mezi rýží do cíle. Pohoda? Vůbec ne, protože protivítr. Jel jsem, co jsem mohl, ale Garmin ukazoval rychlost pěkných 17 km/h a za necelé 4 hodiny jsem byl v cíli.

Druhá etapa byla také formou časovky, 29 km, prakticky žádné převýšení. Pohoda, že? Ani náhodou, jeden z největších masakrů, který jsem za ta léta na biku zažil. Písek, písek, písek a ve finále 4 km po pláži v písku. Odhaduji, že z těch 29 km jsem určitě tak 8 kiláků tlačil kolo. A nebyl jsem sám. Celé to bylo umocněné tím, že vítr byl pro změnu do zad, což v kombinaci s teplotou blížící se 40 stupňům znamenalo, že se člověk prakticky neochlazoval. Má průměrná rychlost byla 12,5 km/h :-). Když jsme si stěžovali organizátorům, že se prostě nedalo jet, tak jsme se dozvěděli, že bylo mimo jiné tím, že dlouho nepršelo a písek byl sypký a hluboký. Oni to projížděli před pár týdny a bylo to v pohodě. A pak také samozřejmě tím, že jsme na to prostě neměli.

Říkal jsem si, že už mě nemůže nic překvapit, ale chyba lávky! Třetí etapa měla název „Třtina“ a její významná část se jela ve větru po cestách mezi ohromnými lány cukrové třtiny. Připadal jsem si jako looser, protože jsem se neudržel v žádném vláčku a že jich kolem mě prolétlo. Ale chyba lávky – všichni závodili jako diví, ale moc dlouho jim to v tom vedru nevydrželo a já jich hromadu dojel a předjel. To bylo dost motivační. Absolutní pecka byla ovšem oblast cíle – národní park s podzemními jezery s průzračnou a osvěžující sladkou vodou. A protože místní mají rádi zábavu, tak jsem poprvé v životě zažil diskotéku v jezeru pod zemí.

Poslední etapa vypadala poměrně jednoduše – opět nějakých 70 km a k tomu 700 m převýšení. Kupodivu to bylo snazší, než jsem čekal, možná také tím, že jsme si už malinko zvykli na podmínky, ve kterých se jelo. Ovšem závěrečných 10 km bylo opět v písku u moře. Naštěstí se až na pár výjimek dalo jet a v cíli to byl jeden velký karibský mejdan! A pak večer beach party – ta by byla na samostatný článek!

Sice jsme do Dominikány nepřijeli vyhrát, ale myslím, že jsme ve finále byli všichni se svými výkony spokojeni. Všichni v cíli, žádné zranění ani defekt a je nutno smeknout nad výkonem Míši v první desítce ženské kategorie a Broni v top 15 v mužích.

La Leyenda Del Caribe je super zážitek a spolu s perfektní organizací a špičkovým zázemím určitě stojí za to o ní vážně přemýšlet.  Ale protože je to komorní akce s cca 200 startujícími, tak je nutné se rychle přihlásit, early bird místa na rok 2024 jsou již vyprodaná. A pokud o Leyendě budete vážně uvažovat, vezměte s sebou také svůj protějšek, pro supportery byl připraven skvělý program.

No, a abychom dostáli zpravodajskému duchu MTBS.cz, dodáváme, že vítězi závodu se stali Marianne Bergli z Norska a Hans Becking (NED, Buff Megamo). 

Kompletní výsledky naleznete zde: www.activo.com.do , více informací o závodě pak studujte zde: www.la-leyenda.com