Mitas 4 Islands podruhé: #2 Konec legrace

Ráno mě nebudí avizovaný déšť. Mohl bych v klidu spát, kdybych si nevzpomněl, že jsem si v našem přístřešku zarezervoval jen tři noci, ačkoliv potřebujeme čtyři. Spolehlivě mi krev v žilách rozpohybuje další zjištění, že v Malém Lošinji jsem pro nás našel sice hezký apartmán, ale na Velikonoce. Chybička se vloudila. Snad se ji povede odpoledne vyzmizíkovat.

Pro Petra, který závodí v terénním triatlonu většinou na 15 kilometrů, jsem připravil společně s organizátory výživný program. V itineráři máme dojet autem do 10 kilometrů vzdáleného Krku, jenž je cílem etapy. Z něho pojedeme po silnici pohodových 20 kilometrů na start v Bašce. Etapa pak měří 74 km... :-)

S malým zpožděním kličkujeme po Krku, kde na jednom plácku parkujeme. Mapa závodu ukazuje, že máme dojet kamsi k moři, vzhledem k časové tísni místo odstavení vozidla příliš neřešíme. V cíli se pak paradoxně ukazuje, že jsme omylem zaparkovali asi 50 metrů vedle cílové pásky.

Docela svižným tempem se blížíme vstříc sedlu, které dělí Bašku od Krku. Čtyři kilometry do 10% stoupání spolehlivě rozehřejí naše svalstvo. Až tak, že na vrcholu po 20 minutové lopotě z nás lije. Počasí je naštěstí zatím teplé, skoro dusné. Chvilku čekám na Petra, pozoruje, jak se připravuje první občerstovačka. Cedule klubu českých turistů z roku 2014 udává výšku přelezu na 314 metrů. Odtrénováno by bylo, teď můžeme závodit.

Výsledky 1. etapa 72 km / 1750 m

Na startu jsme přes počáteční obavy s dostatečnou, téměř dvacetiminutovou, rezervou. Nicméně náš amatérsky-elitní koridor je již skoro naplněn. Musím ještě dofouknout plášť, který jsme včera se zručným Petrem nasazovali a během noci se úplně vyfouknul. Na náladě mi nepřidá borec vyprávějící, jak se mu stejný plášť neustále vyfukuje. Teď už se mohu maximálně koukat směrem ke kostelíku na kopci a doufat. Startujeme zezadu a pro úvodní část mně známého stoupání vedoucí ke zmiňovanému chrámku božímu velím dostat se co nejvíce dopředu, počkáme na sebe případně až nahoře, neboť budeme stoupat tři kilometry epesním chodníčkem.

Balík jede překvapivě docela rozvážně, brzy se dostávám téměř k jeho špičce, přesto se při prvním zúžení do jednoho jízdního pruhu tvoří zácpa. Někteří borci odmítají pravidlo zipu a přebíhají skrz skaliska. Petra vidím v serpentinách kousek pod sebou, a tak si jedu pro sebe komfortní tempo. Nahoře po projetí trochu záludného kamenného pole na něj čekám. Roviny jsou jeho parketou, a tak začínáme předjíždět jeden tým za druhým. Díky jeho vysoké postavě se za něj pěkně schovám, což je docela příjemná změna, neboť jsem v poslední době trénoval se 160 cm vysokým a 55 kilo vážícím Italem.  Dostáváme se i před nejrychlejší smíšený celek Keindl Sport, který startoval ve stejný čas. Český tým ve složení „Káňa“ s Bárou Průdkovou má už poměrně znatelnou ztrátu, podle toho, co jsem mohl kontrolovat v serpentinách. Čelo ženského závodu si bohužel úplně neprohlédneme, protože elitní balík startuje pět minut před námi a kategorie žen je tak nabitá, že dojetí jejich špičky je dnes v naších silách spíše hypoteticky.

První singltreky k 20. kilometru projíždíme docela plynule, krom mého spadlého řetězu. Po občerstovačce Petr ještě diktuje solidní tempo na nejvyšší bod trati. Najednou jedeme úplně sami. Idylka se mění po nejdelším kamenitém sjezdu, kde naše pevné ocasy obdržují solidní direkty. Ruce už necítíme, na Petra chvilku čekám, neboť fajnšmejkrovsky odfukoval vidlici. Nadává na zdejší kamenné peklo, jak jsem tomu vloni činil já. Snažím se mu předat zkušenost, musí být s kamarády kamarád, jakmile je přestane mít rád – prohraje. Mě trápí jen podivný chod brzd, zřejmě jsou zavzdušněné. Najíždíme na nový, i pro mě naprosto neznámý úsek, naštěstí je jezdivější než úvodních 30 kilometrů, které mohu být pro nepřipravené jedince opravdovým peklem.

Náš propad zvládáme ještě zastavit v mírném šotolinovém stoupání, kde nasazuji rovnoměrné tempo jako na silničce a Petr se může dobře vyvézt. Nejtěžší úsek nastává od druhé občerstvovačky, zejména kamenité chodníčky Petrovi nechutnají. Ne že bych si v nich liboval, ale rozhodně tak nemusím trpět. Bohužel mu v tomto terénu nemohu příliš pomoct. Párkrát zkusím popotlačit, ale naprostou většinu kopečků musí zvládnout sám. K tomu začíná pršet.

Předjíždí nás i Bára Průdková se svým domestikem. Petra tohle asi po minutě solidně vytočí. V posledním kamenném poli narážíme na několik dvojic. Petr nejdříve na kameny nadává, nedivím se mu, každý na nich klouže jak na čerstvě namydlené podlaze. Mně se ještě daří jet, jsem s mixem Ghostu jediný, kdo zdolává sektor v sedle. Na jeho konci se ohlédnu, v Petrovi asi bouchly triatlonové saze a dokázal si mě doběhnout. Dostávám pokyn, ať český nejrychlejší pár, který jsme včera porazili jen o necelou půlminutu, zařízneme. Poslední kilometry tak zase připomínají skutečné závodění a ne boj o život. Naštěstí se mi jede docela dobře, a tak se mi daří se štěstím v sedle zdolat i závěrečný vtípek organizátorů, jímž je příkrá pěšinka. Petr si za nalezení sil, které už asi neměl, zaslouží obdiv. V cíli dojíždíme celkově na 52. pozici, což je jen o tři místa hůř než včera. Vnímání výkonu je tedy asi opravdu relativní.

Po dojezdu už opravdu solidně prší, ujímám se dovezení našeho proviantu z auta. Petr mezitím nachází pěkném místo na převlečení. Bohužel myčky na kola nechali postavit snad 3 kilometry od cíle poblíž hotelu, kde celý cirkus spí. Vyjetí se tak nevyhneme. Po dojezdu si dopřáváme i brzkou večeři v jedné pěkné kolibě. Ceny jsou, jak to v Chorvatsku bývá, docela nepřátelské, ale to Petra neodradí, aby si dopřál hned dvě hlavní jídla. Zaslouží si je. Venku krásně prší, zítra bude šanda.

Jedeme ještě do přístaviště pro lístky, dle zítřejšího scénáře bychom někdy v 7:20 měli nasednout na závodidla, abychom se přemístil na trajekt, který nás převeze přímo na start druhé etapy. Transfer na kolech v rámci rozjetí nemáme v plánu.