Mitas 4Island #3: Cres = Stres, ale i krása

Report musím sepsat dnes ještě před večeří, vzhledem k mému stavu je dost možné, že bych opravdu později zapomněl, co se dnes dělo.
Ráno začíná vesele, loď Harmonia zvedá kotvy o šesté a pluje z Rabu na Cres, my přes hluk motoru ještě spíme, vstáváme na snídani až v půl osmé. Místo startu je sice pitoreskní, ale nám moc na náladě nepřidává. Nejdřív musejí do přístavu v Meragu přijet ubytovací lodě, které bezprostředně poté kotviště opouštějí, následně přistává trajekt plný lidí a destiček od Sramu. „Cres-Stress,“ prohlašuje náš kolega na lodi James, který tady všechno zná, protože se zúčastnil snad každého ročníku. Martin se vydává do boje o nedostatkové zboží. „Asi jsem si tu udělal hodně kamarádů,“ šťastně prohlašuje, když brzdivo ulupuje. Času na výměnu zbývá našemu celku tak akorát.

Už při rozjetí jsme nastoupali asi 200 metrů za 3 kilometry, takže o žádné roztočení nohou se jednat nemohlo. Z přístavu vede akorát šíleně prudká silnička. Fakt příjemný :-))

Ostrov Cres nabídl mnoho krásných výhledů. Konečně i v pěkném počasí!

Necítím se ráno moc dobře, včerejší jízda s velkým J dost provětrala můj rezervoár sil. To Martin je natěšen, jaké to překvapení když mu v úvodním těžkém kopci odjíždím, jede se asi tři kilometry po hrubé šotolině strmého sklonu. Nějak mi nevadí, že na něj nahoře čekám, sil rozhodně nemám na rozdávání. Následný sjezd nepříjemně klouže a ta část startovního pole, ve které s pohybujeme, sama sebe brzdí. Následuje houpavá pasáž po, jak jinak, kamenitých polňačkách, najednou mi to vůbec nejede, Martina se držím ve stoupáních spíše silou morálky. Ve stojkách klasicky odjíždí, aby si pak mohl zvolnit v mírné pasáži, já naopak se snažím držet konstantní výkon, výsledek je, že ho snad moc nebrzdím. Pohybujeme se mezi podobnými tvářemi jako včera, takže nejedeme zase tak zle, přestože si na Cresu neplesám. V mírně stoupavé pasáži se rozjíždím, a tak náš asi 8hlavý balíček vesele táhnu k první občerstvovačce. Dokonce se chvilinku zvládnu pokochat i panoramaty. Jen na strojově dokonalé tempo, které diktuje Rebece Robisch její vodič, nikdo z nás nemá.

Na občerstvovačce zkušeně zastavujeme, nepotřebujeme se dehydratovat. A že to dneska peče! V následujícím rozumném asfaltovém stoupání předjíždíme naše oblíbenkyně Swiss girls, což znamená přitopit pod kotel, sjezdy určitě budou nedaleko. Najíždíme do ohavné vybetonované stojky. „Tady si nastup a vylítni to,“ dávám pokyny Martinovi, jakožto jezdec s číslem A mám k tomu kompetence. Neměl jsem to dělat, ten talent je při chuti a v kopečku rozvěšuje skupinu. Já, ačkoliv bych jinak ten kopec vyjel ze všech asi nejpomaleji, jedu na 150 % a dokončuji tento segment druhý. Na konci si ještě nastupuji, aby Martin nečekal. Jsem na pokraji křečí.

Z těch mě asi chtějí vysvobodit dva mládenci, co u svého statku připravili neoficiální občerstvení. Něčím mávájí. „Je to šunka,“ odpovídají na můj dotaz. A skutečně řádné uleželá šunka iberijského typu. Přestože jedu pěknou šunku, tak na tohle nemám zrovna chuť.

Nálada na startu celkem ucházející, co říkáte?

Každopádně máme mít za sebou nejtěžší část trati, dále terén už tak kopcovitý nebude. Po dvou hodinách jízdy se začínám cítit slabě, navíc Martin nebezpečně vylepšil sjezdy, takže už ani z kopce mu neujedu. Neodpočinu si. V dlouhém technickém sjezdu nadávám a snažím se dostat co nejrychleji k plážím. Dole u letoviska je nás trojice dvojic. Pánové mají po silnici náladu na nějaké fórky a zvesela si nastupují. Já jenom smutně přihlížím, jak jim to jede. Stojka po asfaltu a hezký mírně stoupající singlík. Špic jede výhradně Martin, snažím se stačit. Mezitím před nás jde 4. pár v kategorii Masters.  K další občerstvovačce stoupají víc jak tři schůdky v podobě krpálů. V posledním mě dokonce Martin popostrkává, to se mi už nelíbí, ale pomáhá to. Nahoře nabíráme, co můžeme. Dle profilu je před námi ještě skoro hodina jízdy. Naštěstí se jede docela po rovině, jen nás minul nějaký pár s batůžky. Vzhledem k trase je zvládáme dojet. Bývala by to byla pohodová jízda, kdybych se býval nebyl zamotal do jednoho stromku. Zdržujeme se symbolicky.

Výsledky 3. etapa Mitas 4 Islands - 73 km / 1650 m

Po nájezdu na asfaltovou silničku se sjíždí hned 4 dvojice dohromady. U cesty hlásí cedule, že je to do cíle 5 kilometrů. „Blbost, je to 15,“ upozorňuji. Jen se jede docela ďábelské tempo, avšak pěkně vzadu nemáme problém, jen se vezeme. Najednou dojíždíme do nějaké vesničky a jsme v cíli.

Co to mělo znamenat? „Kvůli včerejším dešťům se zrušil závěrečný výjezd a sjezd, bylo o to 10 km méně, čili 63,“ dozvídáme se. A já se těšil, jak se protrápím do paralelního vesmíru. Budiž, jsme doma, jen jsme si tohle mohli zjistit.
Nařizuji ještě vyjetí, abychom dotrénovali kilometry, o něž jsme přišli. Nakonec jsme 32., to není zlé. V cíli se mě každý ptá, jestli jsem v pohodě. Úplně čerstvý nejsem, ale když mi každý říká, jak vypadám strašně, tak se mi dělá snad ještě hůř. Naštěstí za chvilku nám přistavují loď a my můžeme relaxovat.

Doveze Adlik a Káňa dres THE MAN do cíle letošního ročníku?

Na závěr nás čeká kratší 40kilometrová etapa ve stylu Cross-Country. Martin má řeči, že to zítra musíme ještě napálit a že se teprve dostává do tempa… Řeknu vám, raději bych zítra jel tu technickou trať s Kaličem. A teď jsem zjistil, že bylo pátek třináctého...