Mitas 4Islands #2: Destičková krize

Na psaní reportáže s v podstatě těším, avšak dnes se k němu dostávám skoro v 10 večer. Proč? To bylo takhle:
Ráno si konečně užíváme luxusu lodě, která s úderem půl osmé převáží mezi ostrovy Krk a Rab. Snídaně za jízdy na lodi je pěkný zážitek, avšak na masivní hodování při jízdě vlakem na Masivu vzpomínám snad ještě raději. Cestou si na rozdíl od těch, co bydlí v hotelech a přejíždějí velkým trajektem, můžeme stále užívat pohodlí kabiny, neužíváme si však pohledu na oblohu. Ihned po příjezdu začíná intenzivně pršet a nepřestane po celou dobu jízdy. Rozcvičku krátíme na vyjetí prvního kopečku. Překvapuje mě, že se cítím celkem fit, o Martinovu formu obavy nemám.

Aby se neřeklo, tak před startem na chvilku pršet přestává, ideální na to, abych odhodil bundu a vydal se do lijáku pěkně nalehko. Dnes nám připravili 65 kilometrů jen s nějakým dvanácti stovkami metrů nastoupaných, takže se pojede možná rychleji. Navíc nejvyšší kopeček na ostrově měří asi 200 metrů, takže nás žádná dlouhá stoupání nečekají.

Z nějakých neznámých příčin nás nechávají na palubě trajektu, z něhož se startuje, čekat o nějakých 10 minut navíc. To nebylo domluvený! Ještě k tomu stojíme dost v zadu, a tak v prvním kopečku po asfaltu předjíždíme masy. Tentokrát se mi Martin neztrácí, spíše já mizím jemu, ale stále jsme v kontaktu, takže při nájezdu do techniky se sjíždíme. Jede se regulérně závodní tempo a cesty zmizely a změnily se v potoky. Závodníci se ihned povinně převlíkají do hnědých outfitů. Z kopce jsme opatrní, nechceme dopadnou jako někteří kolegové, třeba jeden závodník krásně, spíš dost nehezky, míří ze serpentiny pod 2 metrovou kamennou zídku. Postupně odjíždíme nejen nejrychlejšímu smíšenému týmu, ale na první občerstvovačce přeskakujeme i naše dvě favoritky ze včerejška. Všechno nasvědčuje, že valíme bomby jako Petr Beruč na Žilinu. Martin má ještě chutě do každého kopečku nastoupit. „Drž pořád stejný watty a nenastupuj mi do těch brdků, ku…,“ řvu na něj. Škoda, že každý z nás si může maximálně tak wattmetr vystřihnout z obrázku.

Formuje se kolem nás skupina asi 6 týmů, většinou se jede po docela standardních šotolinových cestách, sem tam přeci jen překonáváme technické sjezdíky a výjezdíky, tam dochází v některých skoro nesjízdných pasážích k tvorbě menších kolon. Dlouho jedeme i v naprosté blízkosti moře, kopce na cestě jsou minimální, takže cesta dobře ubíhá, kór v docela silné skupině.

Výsledky 2. etapa Mitas 4 Islands 65 km / 1120 m

Vzhledem k tomu, že profil se mi během jízdy z kola sloupl, tak nevíme, kolik stoupání nás ještě čeká, v jednom delším výjezdu po singltreku se naše stádíčko dělí na dvě a my na potvoru zůstáváme v tom zadním. Do 50. kilometru jedeme tedy obklopeni třemi dalšími týmy a začínáme zjišťovat, že na mě máme. Přikládám pod kotel, až se dostávám na hranu žaketu a Martin mi musí poskytnou zbytek gelu, díky tomu nekolabuji.
Naposledy se projet kolem pláže, vyjet stojku, a pak tradá do cíle, alespoň takhle si myslíme, že to bude. Jakmile nastupuje stojka po asfaltu, Martin ze sedla nastupuje. Tedy, on říká, že jel úplně normálně, ale úvod prudkého stoupání vyjíždí v tempu jako špička závodu. Je to talent. Dotahuji se k němu strojovým tempem, na nějaké speciální zrychlení nemám sil, přesto skupině s přehledem odjíždíme. Jedeme dokonce tak rychle, že dojíždíme nějaké eliťáky, co startovali 5 minut před námi. Moc se jim to nelíbí, a tak kluci mobilizují síly a odjíždějí nám. Ještě jednou sejít opravdu ošklivý sjezd a došourat se do cíle. Chyba lávky, trasa pokračuje dost dlouhým technickým stoupáním.

Vendula Kuntová a Lenka Fridrichová, druhé nejrychlejší dámy 

Sjezd z vrcholové louky skryté v mlze je za trest. Sice nás cestou fotí dost fotografů a po pravé ruce máme krásný výhled na moře, ale já jenom nadávám na množství kamení. Opravdu nejsem kluk, co by si někam přišel hrát s kamením.

Cíl je provokativně na pláži, takže musíme zdolat ještě několik slaných brodů. Hotovo, šmytec, jen loď nevidím. Tak je to odsud na ni prý ještě 5 kiláků, jsme docela někde jinde, než jsme startovali, to si máme dojet na kole. Lahůdka.

Kola rozhodně budou potřebovat větší očistu, než nějaké opláchnutí, ale to se dá říci o celé výbavě. Jsem až překvapen, jak bezvadně jsme si s tratí poradili. Měli bychom být celkově dnes na 27. místě. Asi nejlepší příkladem budiž, že oproti včerejšku jsme zdolali trať o více jak 40 minut rychleji, čas vítězů je rychlejší jen o nějakých 20 minut než včera, máme tak ztrátu o 20 minut menší.

Starosti nám však nekončí, kromě hygieny a vyprání věcí musíme také sehnat nové brzdové destičky a Martin má nějaké fajnovky… Čeká nás harmonogram- cesta na loď, návštěva servisu, cesta turistickým vláčkem pro oběd, cesta zpět, cesta zase do cíle na kolech, kde je důkladněji čistíme.

Jan Strož a Tomáš Višňovský vítězí

Martinovy destičky Sram samozřejmě nemají, strhla se o ně bitva, zítra by mohly být. Snažíme se nějak vyjednat, abychom měli jistotu, ale to se nedaří. „Máme tady asi 60 kol, co potřebují vyměnit Sram destičky. V největším obchodě v Záhřebu se jich za rok prodá asi 40, takže to je spotřeba na rok a půl. Nyní se snažíme sehnat destičky ze 12 chorvatských měst, pokud se nám to povede, tak v celém Chorvatsku už nikdo tyto destičky nesežene,“ tak napůl se chvástá jeden z mechaniků. Každopádně já počítám, že destičky nebudou, takže v půl deváté vytahujeme Martinův Trek Topfuel 9.8 a pracně měníme destičky, jež mu zbyly a nejsou ještě úplně zničené. Jde nám to dost špatně, trávíme nad tím více jako hodinu, škrtají. Po dostavení se přijatelných výsledků konečně mohu jít psát report.

Psát a spát. To jsou mé úkoly pro nadcházející hodiny. Zítra se jede královská etapa po ostrovu Cres. Budeme si počínat královsky?