Mitas 4Islands: Jaké to je? Taková hořká lahůdka

Pokud to popíšu trochu fádním postupem, čili chronologicky, odvíjela se naše účast s Martinem následovně: Po srazu kolem půl deváté v pražských Jinonicích jsme se rozhodli pro trochu neortodoxní cestu do Chorvatska přes České Budějovice, Linec, Graz a Lublaň. Ušetřili jsme. Trochu peněz, času zase tolik ne. Zvláště když jsme několik placených tunelů poměrně elegantně objeli a mýtnému na chorvatských dálnicích se cestou přes Slovinsko vyhnuli. Už chápu, proč pro „typického Čecha“ není řízení do Chorvatska úplně snadné a nejrůznější autority varují před únavou. Dostihla i nás. Nejen my, ale i náš postarší Passat jsme dobře věděli, že jedeme do teplých krajů, a v interiéru auta se díky rozbitému topení začalo dělat pěkné dusno. Z ventilátorů, místo aby vycházel studený vzduch, proudil vzduch teplý, který mě naposled příjemně zahříval ve 20stupňových mrazech. Nyní je venku 15 stupňů nad nulou a my jako jediní na celé dálnici jedeme s okny dokořán, abychom ulevili svým potním žlázám. Úspěšně si simulujeme léto.

Plánoval jsem bezprostředně po příjezdu se na hodinku projet a očichnout tamější terén, avšak přijíždíme někdy v půl osmé. Nejsme si úplně jistí, co máme přesně všechno zajištěno, jen víme, že spíme na lodi. Koukám, že jsem promeškal několik telefonátů, takže stačí zavolat zpět a je o nás postaráno. Budeme bydlet na sympatické lodi jménem Harmonia, ihned po našem příchodu se o nás starají jak o veličenstvo, za chvilku se servíruje večeře v hezkém salonku. Připadáme si poněkud nepatřičně.

Martin Pech a Jakub Jirků 

„Tohle nevím, jestli si dám, vypadá to moc exoticky,“ komentuje Martin první chod v podobě těstovin. „Símtě to tady před chvilkou vylovili, určitě tam bude něco z moře,“ uklidňuji ho. Poté se radši pro Martinův klid zeptám vrchního, co to bylo zač. Odpověď, že pouze těstoviny s rajčaty, mě tak trochu deklasuje. Při dalším chodu (který jsme nečekali a já měl strach, že budu mít ještě hlad) už nám je vysvětleno, že jíme řízek s bramborovou kaší… Celé menu finišujeme panna cottou. Musíme se ještě znova skočit přihlásit, jelikož při naší první návštěvě registrace tam panovala dopravní situace jako při uzavírce na D1 v neděli odpoledne. Při té příležitosti mi ještě velmi ochotný Míra Tér předá obutí od generálního sponzora závodů, jimž je náš, český Mitas. Doufám, že v průběhu závodu budou nové pryže z Náchoda znát, protože ani jeden z nás nemá své obutí zánovní.

V pohodlné kajutě neusínám klidně, poněvadž těsně před půlnocí zjišťuji, že jsem si zapomněl hrudní pás snímající tepovou frekvenci, což je údaj, který se během závodu snažím udržet na co nejvyšší úrovni. Jakmile nemám všechno vyšperkované, začínám být nervózní. Martin povídá cosi o mé senilitě a má pravdu.

První etapa startuje v 10 hodin, takže se osazenstvo lodi rozhodlo snídat v 7, já sám bych samozřejmě uvítal pozdější termín, ale nebrečím. Naopak se skoro přejídám, čeká na nás vše, co potřebujeme k plnohodnotnému výkonu. Zkouším všemi možnými způsoby ještě sehnat pás, ale na izolovaném ostrově se zřejmě žádný dostupný nenachází. Pojedu, co to dá.

Rozjetí rozhodně nepodceňujeme, zvládáme i úvodní část stoječky ke kostelíčku, Martin vypadá, že bude při chuti, což se o mně rozhodně říci nedá. Deset minut po desáté a deset minut po elitní vlně se vydává na traily i naše odnož. Martin se hned usidluje v popředí balíku a nervózně se otáčí, musím dost makat, abych se k němu dostal. Před nájezdem do trailu u kostelíku předspurtujeme skupinu, aby nás posléze všichni v prvním stoupání po ještě docela příjemném singlu předjeli. Vypočítal jsem délku úvodního stoupání na 20 minut, těch 20 minut si docela zatápím, za mnou Martin vytáčí nohama.

Nejlepší Češky - Vendula Kuntová a Lenka Fridrichová

Tomáš Kučera a David Klap - nejrychlejší české duo v kategorii Masters

Po nájezdu na sekci zvanou „Partýřův ráj“ se dostáváme na obávaný terén připomínající kamenolom. „Tak a v tomhle pojedem 50 kiláků,“ říkám si, naštěstí se cesta neustále zlepšuje, až přechází do hladkého asfaltu. Na rovině si zvládáme vyhovět, na kamenech mi pomáhá alibi, že Martin jede na fullu.

Cestou potkáváme nějaké známé tváře, se kterými se střetáváme i na domácích závodech, takže snadno odvozujeme náš výkon, který se blíží standardu, přestože se v poslední době cítím nedobře. Ve stoupající technické pasáži k první občerstvovačce se dost dobře poznávají rozdíly v technických dovednostech závodníků. Martinovi se bohužel podaří někde uvíznout, a tak jsem poprvé v naší dvojce lehce na koni. Při přejezdu silničního sedélka a návštěvy občerstvovačky dělám asi z přemotivovanosti chybu, kdy si za jízdy beru kelímek s vodou, místo abych si zastavil k doplnění bidonu. Martin činí stejně.

Jede s námi i nejrychlejší smíšený tým (taková reminiscence na Masiv) a dojíždíme nejrychlejší pár eliťaček, bohužel už jaksi chybí drajv ho předjet, zatímco mix nám strojovým tempem odjíždí. Sjezd z nejvyššího bodu trati je pro nás hořkou lahůdkou. Několikakilometrové souvislé pole ostrých kamenů nedává rukám a prstům odpočinout, po několikaminutové jízdě tímto peklem skoro brečím a odfukuji. Kdy konečně pojedeme po cestě do kopce? Paradoxně však Martinovi dost odjíždím, až se strachuji, jestli nepřišel očekávaný defekt. Nepřišel. Mitasky drží. 
V pokračování sjezdu mi nejrychlejší ženské družstvo nadává, že je brzdím. Upřímně, jel jsem tak konsternovaný, že nic jiného než kameny jsem nevnímal. Martin v následující šotolinové stojce ukazuje, že na tom ještě není špatně, ač mu to z kopce nejde. Zase se mi vzdaluje, já se trápím sevřen vítězným ženským týmem. V hrabavé zatáčce mám na nejlehčí převod problém úsek projet. Mám velký problém. Přepadávám ze zídky tvořící zatáčku do ostrých keříků. Čekal jsem, že si na tomto závodě ustelu, ale že se to stane takhle?
Mimochodem, jedeme skoro dvě hodiny se solidním nasazením, ale našlapáno máme sotva 30 km.

Martin pár sekund na vrcholu čeká, ale nestěžuje si, mohl se občerstvit, to mně už došla voda a na další občerstvovačku je to kopec cesty. Po rovinách máme nad elitními ženami lehkou převahu, před sjezdem už nás raději přesprintují. Poté jim v mírném stoupání odjíždíme a sjíždíme se na chvilku s týmem České spořitelny mající označení asi Z (sorry pánové, je to lehká nadsázka). Tady už každý jede za své a je skoro komické, jak si krize s Martinem předáváme mezi sebou. Jet ve dvou není v tomhle ohledu úplné „labůžo“.

Bohužel cedule „občerstvení 5 km“ byla lživá, na vyhlíženém 40. kilometru je akorát buš. Avšak o dva kilometry dále dojíždíme konečně k občerstvení, teď už tankujeme plnými doušky, po chvilce nás zase dojíždí ženská elita a stěžuje si, že neuvolňuji stůl s nápoji, poněvadž do sebe házím, co mohu. Častuji ji primadonou a večer zjišťujeme, že obě závodnice bydlí na stejné lodi…

Cílová rovinka - Wawak projíždí první před Adelem, Gigere, vzdadu v červeném dresu Kaněra...

Čtveřice nejrychlejších párů po prvním dni...

Trojička nejlepších týmů žen...

Po bahnitém sjezdu pokračujeme ve skupině s dámskou elitou rovinatou pasáží mezi vinohrady, alespoň tak si myslím, že to tam vypadalo, panoramata jsem si bohužel nevychutnal. „Já si z trasy pamatuji jenom šutry,“ říká mi v cíli Martin. Přichází poslední stoupání a to je po třech hodinách už opravdu křeč. V Martinově podání doslova a já měl zrovna roupy to rozvěsit. Stavíme, naštěstí brzy Martin indispozici překonává, ani mně už náhle není dvakrát do zpěvu, přesto ztrácíme jen jedno místo. Do posledního sedélka si organizátoři pohrávají se závodníky, takže kus kopce klušeme, spíše se plazíme.

Ještě sjet a po závěrečné 10kilometrové rovině dotáhnout Martina do cíle. Celý den bylo krásné bezvětří, takže teď se rozfoukalo lehce proti. Nakonec dosti vyšťavení projíždíme cílem na 37. místě za 3 hodiny a 52 minut.

Několik minut se ládujeme ovocem, abych se poté mohl vydat do lodi pro mycí prostředek (ten není spozorován). Při příjezdu k lodi se o mě starají jako o veličenstvo, od personálu dostanu ovace a ihned mi nabídnou vodu. Asi jsem dojel do nebe.

Vystát hodinovou frontu na mytí kolo už zase tak božské není. Stíhám nahrát alespoň odpovědi dua Kaněra – Adel, které dojelo druhé pouhou vteřinečku za polsko-švýcarským favoritem. „Adlík“ mi vysvětluje, že pro něj vozit měřič tepové frekvence je zbytečně znervózňující, takže odteď jsem klidnější.

Výsledky 1. etapy Mitas 4 Islands - 71 km / 1750 m

Oba dva si dáváme ještě vylepšit v servisu naše mašiny, já volím nasazení čerstvého bezdušového pláště, Martin potřebuje poladit přehazovačku. Ceny bohužel příliš přátelské nejsou.

Večeře opět stojí za zmínku, neboť se konají rybí hody a Martin hody nerad. Uvědomuji si, že teď je to polovina mého výkonu a svůj výkon přeci nemohu ošidit, takže usmlouvám vrchního, aby kuchař připravil alespoň omeletu. Martin se najedl.

Zítra se podíváme na ostrov Rab, mohli bychom zmoknout. Pardon, na delší závěr nemám už sil.