Mondraker Enduro Team Davos: Všechno skvělý, konec skvělý

Třídenní enduro etapový závod Mondraker Enduro Team Davos má za sebou svůj čtvrtý ročník. A přes všechny současné překážky a strasti se dá podnik jednoznačně vyhodnotit jako fantastický festival horských kol. "Navzdory coroně máme pozitivní závěry, naším cílem bylo ukázat zkušeným bikerům ty nejkrásnější stezky v okolí Davosu. Tentokrát se nám to podařilo znovu a snad ještě lépe, navzdory určitým omezením a částečnému povinnému nošení roušek, máme jen a jen super ohlasy,“ uvádí organizátoři v čele s ředitele závodu Michi Wildem. 

Byly to tři dny dokonale čistého azura, prvotřídních nekonečných trailů a dechberoucích horských panoramat. Na 4. ročník se sjelo na 450 jezdců ze 17 zemí, kteří během tří dnů absolvovali 9 měřených rychlostních zkoušek /2 rz byly zrušeny, pozn. redakce/. Mezi účastníky byli hned tři české týmy: čtveřice reprezentující redakci MTBS.cz v nově ustanovené kategorii Fun Team dojela na výtečném 8. místě, kde mohli jet 3 až 6 jezdců, dále pak v kategorii 77+ dvě děčínské dvojice bikerů v dresech Ofbike Scott Team a 7T9 Fellas Active Point. 

Letošní ročník ovládli domácí Daniela Michel a Anja Rohrer a mezi muži pak Gusti Wildhaber a Tim Bratschi reprezentující celek Cube.

Kompletní výsledky najdete ZDE

Jak se vedlo MTBS.cz kvartetu? Třetí den líčí Martin Hajný:

Třetí závodní den startuje díky výsledku z druhého dne o něco dřív. Máme tak trochu méně času na řešení Kubova prázdného kola. Naštěstí chytá na jedno dofouknutí a start stíháme. Stejně jsme na startu poslední, ale čeká nás jen krátký přejezd do fronty na lanovku. Transfery lanovkami zaberou 70 minut než vůbec sedneme poprvé na kolo. Dnes první a celkem osmá RZta startuje kousek od lana. Čeká nás 5,26 km s hodně šlapavým začátkem v kamenitých sekcích, což není zrovna málo. Jsem z lanovkového přesunu nerozjetý, a tak mě prvotní zakyselení zastihne dost nepřipravenýho. Naštěstí se trail překlopí do zajímavějších a hodně rychlých pasáží. Vybírám si podle instrukcí Franty kratší a rychlejší pasáže. Jednu si vybírám pozdě a šutr mě vykopává nohu z pedálu. Zaváhání mě stojí díru ve skupince. Franta mě hecuje a snažím se došlapat co se dá. Závěrečný úsek trochu stylem "no control" už lehce trpí ruce. Rozhodně ne zadarmo a ne v nízké intenzitě projíždím cílem relativně po kupě s ostatníma v čase 14:05. Za odměnu se přesouváme asfaltovým sjezdem k Rinerhornbahn a pod dohledem místních seniorních turistů si krátíme výjezd k další RZtě.

Zbývající šlapací část - asi druhou nejtěžší na celé akci - tlačí nejeden z účastníků. Vlastně vidím jet v sedle jen sebe Frantu a Kubu. Následuje kratší, necelé dva kilometry dlouhá méně náročná RZta k horní stanici Rinerhornbahn, sfouknutá v čase bezmála čtyř minut. Opakuje se tentokrát mírnější transfer k desáté RZtě dlouhé lehce přes tři kilometry. Rychlou sjezdovou horní část střídá lesní pasáž s anakondami připravenými poslat kdejaký stroj za okraj trailu. Až na moje menší zaváhání v zavřených točkách propalujeme trail svižně v čase sedm a půl minuty a těšíme se na oběd v zázemí. Po hodince odpočinku směřujeme své stroje na poslední erzetu dne a celé akce. Opět nás zubatka Parsenn vyváží do 2700 metrů nad mořem. Vystřelujeme z lanovky driftem sopečnou krajinou natěšeni na závěrečnou RZtu. Následuje epický přejezd zaříznutý do skály s neuvěřitelnými výhledy, který bych zařadil do best of the best trails Švýcarsko. Těžko to bikeporno vyjádřit slovy. Chci si to vyfotit, ale mám moc rád sebe i svůj mobil. Malý zaváhání a kterýkoliv z nás ztratí nadmořskou výšku rychleji než Štuka při náletu. Kochačku rozbíjí pár prudších a nejnáročnějších výjezdů, které překonáváme s lehčím zadýcháním. Po krátké pauze na dotažení Jendovo sedla se spouštíme za zvuku rockové melodie do tří kilometrů závěrečného trailu. Jedu výjimečně poslední a borci mi mizí hned za první zatáčkou. Dupu co to dá a snažím se nahnat na šlapavých pasážích. Vracím se na dohled, vyškrábeme se na skalku a pouštíme to z ní do vraceček pod ní. Vyškolen od Franty beru několik zatáček přímou lajnou, ocitám se vedle překvapeného Jendy, a tak tak se nacpu do trailu za něj. Bez větších zaváhání si užívám závěrečný tobogán a spokojeně zastavuju stopky v čase 10:50.

Dopřáváme si týmový fist bump a skládáme se na dva kelímky finišerského pivka, které by teda mohlo být zadarmo. Kdo čekal trapný asfaltový transfer zpět do zázemí musel být zklamán, protože po pár technických výjezdech následuje bonbónek v podobě hravého transferového trailu, na kterém se ještě trochu zbytečně vyndavám, ale nic hroznýho se neděje. Spokojení dojíždíme do cíle, pípáme čipy, myjeme kola a těšíme se na afterpivo. Je co slavit, posouváme se o čtyři místa na osmé místo v kategorii fun týmů.