Můj masiv #2 - Šumavské lišeje

Cesta ze Zdic do Klatov je opět neuvěřitelně dlouhá, přestože vláček nikde nestaví. Rád si užiji komfort restauračního vozu, kde doplňujeme síly kuřetem. Během jízdy ještě probíhá briefing, kde nám je skoro dokonale představena zítřejší trať, ale na vlastní nohy to přeci jen bude trochu jiné…

Grupa spící v hotelu hned u startu odveze část vláčku ještě na nádraží v šumavském Špičáku. My spící ve vlaku zůstáváme v Klatovech. Lehátko, co se mi zdálo během jízdy tak překvapivě pohodlné, už při stání vlaku tak pohodlné není, navíc od 4 hodin se učíme nazpaměť díky staničnímu rozhlasu jízdní řád pro jižní Plzeňsko. Počasí je podzimně vlezlé, šumavské hvozdy halí mlha, silnice stále neoschly. Do snídaňového vozu se odhodlávám chvilku po sedmé, vysmátý Kalič už strojvůdcům vypráví o své hokejové kariéře. Jaký sport tenhle člověk nedělal? Sice včera básnil, jak se přihlásí do extrémního italského etapáku, načež jsem ho nehezky odbyl slovy, že se nejdřív přihlásí, a až pak začne učit na kole. On by si jistě i tak poradil bez problémů. Já místo toho jak šílenec přemýšlím o dnešní porcičce 50 kilometrů, do Kaliče hustím taktické detaily, spekuluji nad (ne)možnými scénáři.

Přesun zájezdu od nádraží k hotelu Horizont stojícího poblíž věhlasných Hoffmanek je poněkud hektický, všichni musíme spěchat, abychom byli u autobusu vezoucího nás nahoru včas. Nahoře máme kupu času, abychom už před startem patřičně vymrzli. S Kaličem nelením a cvičně si první stoječku na Pancíř vydupeme, při své analýze vyhodnocuji, že kořenitý úsek není vodou na náš mlýn, takže očekávám slabší start. Do závodu vyrážím s plánem, že první kopec si vyjedu hezky ve svém závodním tempu, poté počkám na Kaliče a rozjedu mu „mordor“ směrem dolů. Profil je totiž atypický, neboť se první polovinu převážně klesá kolem Hojsovy Stráže, abychom si mohli užít kopeček k Černému jezeru.

Nejede se mi úplně zle do prvního kopce, avšak za rozhlednou na Pancíři následuje slizký kamenitý sjezd, očekávám ztráty. Na navazující pohodové cestě jedu výletním tempem, sakra, tak Cesnaková je už zase před námi, ale Kalič už se taky řítí. Koho si to neveze na zádech? Kluky z Vela. Proto zase, kde je to možné, stupňuji tempo. Potom, co jsem ufoukl Kaličovi gumy, tak ve sjezdech docela pěkně zrychluje, už tak razantně neztrácíme. Dole u občerstvovačky je výrazně tepleji, takže raději odjíždím Kaličovi, abych mohl v klidu odevzdat vestu, a tak o pár gramů lehčí razím cestu vstříc první dnešní pořádné prověrce.

Tohle jsme pokazili. Dal bych ruku do ohně (ale jen na pikosekundu) za to, že to mlíko na cestě, po níž jsme se mylně vydali vzhůru, nebylo. Ztrácíme snad 5 minut a ještě jsme naštvali psí smečku, špatenka. Kluci z Vela nám v cíli vyprávějí, že na nás křičeli, ale asi jsme se tak koncentrovali na výkon, že jsme nevnímali. Následující stoupání je nezapomenutelné, cesta je sjízdná opravdu jen pro bajkerské mistry. Já střídavě jdu a jedu, přitom fandím Kaličovi, ať ukáže své běžecké schopnosti. Za zmínku stojí, že mě jeden ze soupeřů popostrkává, abych se mohl rozjet, toto byste na KPŽtku asi nezažili… Kalič nezklamal, předběhl pár rivalů, je čas zase „založit“ po rovinách. Ale jen na chvíli, k asfaltové části se musíme propracovat ještě přes jeden terénní úsek. Kaliče chválím, neboť razantně dojíždíme jeden Mix team, do kopců postupujeme slušným tempem. Bohužel je to však až ten druhý v pořadní s německou lídryní. Jen občas nechápu, že do asfaltové stěny nalétne, jako kdyby jel nějakou ardenskou klasiku a šlo o to, jestli zůstane v elitní skupině, pak samozřejmě zvadne, naštěstí. Když mám tolik keců, tak si nemůžu dovolit, aby mě „oroštoval“. Když překonáme i druhou smíšenou dvojici, začne jako na potvoru technika. Kalič si je vědom závažnosti situace a ve sjezdu jede šrot. „Bacha, plůtek!“ hlásím. „Cože?!“ stihne zaštěknout a už se vymotává z plotu. Souboj se opět vyrovnává. Následuje stojka po louce, kde si jedu pro sebe poměrně komfortním tempem a fandím Kaličovi, už si připravuju, že na něj budu řvát: „Přeci tě nepředjede ženská…a ještě k tomu Němka?!“

Naštěstí přichází opět asfalt a tam už suverénně vládneme. Kopec k Černému jezeru je parádně prudký a dlouhý, na vrcholu kousek provokativně sjíždím ke svému kolegovi, abych mu zase nadiktoval tempo. Hádejte, kdo ve sjezdu po asfaltu spadl. Ano, já. Dělám si klasický silniční lišej na stehně a k tomu ohýbám patku své elektronické přehazovačky. Tahle vymoženost se dost špatně šteluje… Alespoň mě pak ve sprchách uklidňuje, že stejný karambol potkal nemálo dalších závodníků. Pláště na tomhle navlhčeném asfaltu neuvěřitelně klouzaly. Jen Kalič má několik let starou edici a gumy mu uzrály jako víno, takže sjíždí bez komplikací. V nedobré náladě najíždím do závěrečného stoupání, které se ke konci krásně utáhne. Můj předpoklad, že na trati budeme půl třetí hodiny je tady hodně mylný, dnes pojedeme zase lehce přes tři hodiny. Trošičku si musím řazení přenastavit, abych ty strmé pasáže vyjel. Dobré je, že Kalič moc neztrácí. Poslední rovinka a poslední pacemaking, před námi je v dosažení ještě jeden manšaft. Mezi pány se prosmýknu a na vrcholu kopečka je za mnou opravdu nedaleko Kalič. Tak teď se opravdu pochlapil. Dnes ohobloval, koho mohl. Musím ho pochválit, přestože i přes nepřízeň osudu odvedl 120% výkon. Jen bohužel tým časopisu Velo jsme už nedokázali dostihnout a končíme minutku za nimi na 13. místě. Musím podotknout, že se mi trať velmi líbila. Sjezdy trochu připomínaly Krále Šumavy, ale stoupání byla výživnější, organizátoři vymysleli krásně rozmanitou trať.

Zítra nás čeká etapa, ze které mám největší obavy, poněvadž se pojede cross-country poblíž Mariánských Lázní, které nemám rád ani já (teda proti těm lázním nic nemám), natož Kalič. Zase tak skvěle na tom kole nejezdím.

Naopak čtvrteční rovinatý postartovní úsek v Mostě by nám měl vyhovovat a Kalič by pak mohl být při chuti.  Koho tady ještě Kalič obloží?