Okolorepubliky má za sebou první ročník, nejrychlejší jej zdolal za 80 hodin

Bikepackingový závod Okolorepubliky má svou premiéru za sebou, výzvu si střihlo na 40 dobrodruhů, jeden z nich nám podal barvité svědectví...

Autor: Jan Němec
Foto: archiv pořadatele a Jana Chlubného
Okolorepubliky má za sebou první ročník, nejrychlejší jej zdolal za 80 hodin


Pravda, je to už nějaký ten pátek, co premiérový ročník závodu Okolorepubliky odstartoval, ale jistě zaslouží naši pozornost. Otec závodu Aleš Vaníček jej odstartoval 22. srpna z náměstí v Žacléři, na tratě 1000 nebo 1400 km poslal na 40 dobrodruhů /z toho jednu ženu a jeden pár/. Trasu tvoří čtyři kontrolní body - Lobendava, Krásná u Chebu, Vyšší Brod a Bukovec, kterými bylo nutné projet ve stanoveném pořadí a získat potřebné razítko, vše ostatní bylo na závodnících.

„Co obec, to povinný check point, vše ostatní si závodníci řešili sami a za jízdy. Protože byl závod bez podpory, tak k tomu patřilo nejen trasování, ale i spaní, občerstvování, servis a mnoho dalších drobností,“ připomněl za pořadatele Aleš Vaníček.

Jak se dalo čekat, z kol převládaly silničky, nechyběl ani trek a dokonce horská kola. No, proti gustu … „Chceme účastníkům nechat co nejvíc svobody. Ať si každý jede, kudy chce, na čem chce a s čím chce. V podstatě mi šlo jen o to, aby to bylo fair play a aby se všichni vrátili zdraví. Obojí se povedlo, takže za pořadatele naprostá spokojenost,“ dodal Aleš Vaníček.

Vzhledem k nedostatečným zkušenostem s podobným typem akcí ale brzy vyvstala otázka, kdy dorazí první závodníci. Start byl v sobotu v 10.00, cílové zázemí začalo fungovat v pondělí po obědě a bylo to jen tak tak. Karel Vlk (CK Kramolín) sice několikrát zakufroval a tisícikilometrovou trať si proti ideální variantě protáhl, přesto byl v pondělí odpoledne zpět. Výsledný čas 55:39:10 h. Stříbro si odvezl Pavel Kašpar (Prolog Bike, 67:28:48), bronz pak Dominik Dvořák (FBC Lev Blažovice, 77:24:57). Kategorii žen na 1000 km ovládla Libuše Rodová s časem 95:15:29.

Na dlouhé trati byla první trojice mnohem vyrovnanější. Zvítězil Tomáš Navrátil (80:06:21), kterému výrazně šlapal na paty Pavel Filípek (Koloshop Team, 82:01:12) třetí dorazil Milča Silný (R2 Team) také ve skvělém čase 89:45:31).

Závodu nechyběly ani kategorie dvojic. Na kratší trase si prvenství vybojovali Iva Frühaufová a Zdeněk Zeman, čas stlačili pod 60 hodin (59:12:06) a zejména před dámskou polovinou týmu nelze než smeknout. Prvenství z dlouhé trati patří Janu Jirkovi a Janu Benešovi (E.N.D. Team, 90:02:40).

Závod nakonec dokončilo 23 sólistů a tři dvojice, všichni se vešli do časového limitu 7 dní. Délky tras 1400 a 1000 km byly orientační, kolik tedy účastníci vlastně ujeli? Vítěz dlouhé trasy Tomáš Navrátil se trefil téměř přesně – 1430 km, stejně jako jeho největší soupeř Pavel Filípek – 1435. Matěj Tvaroh se dokonce dostal pod a ujel 1350 km, velmi blízko byl i Michal Hampl – 1415. Martin Skála naměřil 1501 a dvojice Jirka/Beneš 1446 km. Vítěz krátké trasy Karel Vlk se s trasováním moc nepáral a nakonec natočil 150 km navíc – 1150, Jan Chlubný 1066, Liby Rodová 1024 km. „V mapách jsem propojil start, kontrolní body a cíl, pak vzal lístek a napsal si některé obce na trase. Jednoduché, ale ztratil jsem se dost brzy a několikrát, na první check point jsem dorazil asi desátý,“ byl si vědom nedostatku Karel Vlk.


Nejrychlejší dva muži na trati 1400 km - vlevo Pavel Filípek a vpravo Tomáš Navrátil

A výbava? Ti, mířící na stupně vítězů, vyráželi bez spacáků a s minimem věcí. „Vím přesně co vezu a kolik to váží. Připravoval jsem se pečlivě,“ potvrdil Pavel Filípek. Na druhou stranu Darek Horník přiznal, že to s balením trochu přehnal. „Vezl jsem půlku chleba, půlku sekané a navíc šišku lovečáku. Tu jsem dojídal ještě den před cílem. Plánoval jsem cestu přes Německo a obával se, že tam o víkendu nic nekoupím. Příště určitě uberu.“

„Takže závod přinesl vše, co jsem od něj očekával. Výborné sportovní výkony, překonání osobních výzev a limitů, trápení s únavou i opojení v cíli. Navíc v pohodové atmosféře a se skvělými lidmi. Při srovnání s nervozitou na silničních, bikových či cyklokrosových závodech je to úplná paráda,“ podělil se i o prvotní organizátorskou zkušenost v tomto oboru Aleš Vaníček.

Byť příprava takového závodu není úplně snadná a obavy o to, aby se všichni vrátili zpět zdraví jsou velké, množství pozitivních ohlasů rozhodlo, že v srpnu 2021 do Žacléře milovníci podobných výzev dorazí znovu. Start je plánovaný na 21. srpna 2021 a podrobnosti k druhému ročníku pořadatelé zveřejní v polovině listopadu. Zároveň se otevřou registrace pro 99 startujících. „To je strop, nad který zatím jít nechceme. K průběhu dalšího ročníku je jisté jen to, že se nepojede na západ, ale na východ a kontrolní body budou na jiných místech, ať je to zajímavé,“ nastínil Aleš Vaníček.

Výsledky

Trasa 1400 km:

  1. Navrátil Tomáš 80:06:21 h
  2. Filípek Pavel 82:01:12 h
  3. Silný Milča 89:45:31 h

 

Trasa 1000 km:

  1. Vlk Karel 55:39:10 h
  2. Kašpar Pavel 67:28:48 h
  3. Dvořák Dominik 77:24:57 h

 

Trasa 1000 km ženy:

  1. Libuše Rodová 95:15:29 h

 

Trasa 1000 km dvojice:

  1. Zeman/ Frühaufová 59:12:06 h

 

Trasa 1400 km:

  1. Jirka/ Beneš 90:02:48 h
  2. Nevím/Bielík 150:44:26 h

 

 

Více na www.okolorepubliky.cz  a  www.facebook.com/okolorepubliky

 

Jan Chlubný - zápisky z cest aneb jak jsem objevil kouzlo silnic

 

Nikdy jsem nebyl velký fanoušek silniční cyklistiky, připadala mi nudná, raději jezdím na bajku přírodou - lesní cesty a brody, to je moje ”lábuž”. Nejsem ale žádný dogmatik a rád se stavím novým výzvám, takže tohle čtení bude i tom, jak jsem objevil kouzlo silnic.

 

Jak to tak bývá, na začátku byla náhoda

 

V práci jsem si moc nemohl vybírat termíny dovolené, napsal jsem se, kam to šlo a jeden z týdnů se kryl se silničním ultramaratónem “Okolo republiky”, o kterém jsem ale ještě nevěděl. Žena jezdí každý rok ve stejnou dobu s dcerou na jejich dovolenou, takže jsem měl v plánu jet sám někam na kole čundrem. Pak se mi však na FB objevila upoutávka na závod a začalo to v hlavě šrotovat… Nikdy jsem nic ani vzdáleně podobného nejel, ale moc se mi líbila ta myšlenka volné trasy jen s kontrolními body.

26. června padlo rozhodnutí, že čundr pojmu trochu sportovněji a přihlásil jsem se na kratší trasu 1000 km. Pro dojezd v týdenním limitu je potřeba ujet denně cca 150 km, což mi přišlo reálné. Abych si to ověřil, sedl jsem na kolo a poprvé v životě na něm ujel na jeden zátah přes 200 km, konkrétně 211 za 14 hodin. Utvrdilo mě to v tom, že ujet opakovaně 150 km několik dní po sobě by mohlo jít. 

Jenže přes prázdniny jsem byl pořád v práci kvůli dovoleným, a těch 28 km, co ujedu na kole tam a zpátky na 1000 km trasu žádná velká příprava není. Tak jsem tu akci pořád nepovažoval za závod, ale jen za výzvu, jestli to zvládnu ujet. Můj jediný trénink tak byl týdenní cykločundr se ženou, kdy jsme sice neurazili 150 denně, ale jeli jsme za každého počasí a já vezl za kolem vozík s veškerým nákladem. 

Hodně času jsem pak věnoval práci s mapou - hledat kompromisy mezi trasou delší rovnou nebo kratší kopcovitější nebo frekventovanou a klidnější, byla celkem zábava. Kdybych ji ale připravoval na závod, přistupoval bych k plánování trochu jinak. Taky jsem v trasování udělal několik hloupých chyb, jak se dočtete níže.

Termín startu se blížil, tak jsem si řekl, že bych měl přece jen ještě něco najet. Ve středu, tři dny před závodem, jsem opět sedl do sedla a ujel svých druhých 200 km za den a dovršil tím rovné 3000 km najetých tento rok (což taky není zrovna moc). Nicméně tady někde se to překlopilo a své rozhodnutí “ujet to” jsem změnil na “ujet to, co nejrychleji to půjde”. Pochopitelně s vybavením, které mám, ale k tomu se ještě dostaneme :)

Ve čtvrtek nastává balení a protože pořád raději počítám s variantou, že to pojedu týden, beru si takové zbytečnosti, jako dvoje dlouhé termogatě a zároveň návleky na nohy... A protože nemám k dispozici auto, musím si s sebou brát do brašen třeba i čisté oblečení na cestu zpátky.

A už je pátek, dobaluju, nervozita stoupá, vyjíždím z Jinačovic na vlak do Brna hodinu a půl předem, přestože mi cesta trvá 40 minut. A ještě že tak :) Čtyři kilometry od domu mám prázdné zadní kolo. No super. Zkusím ho nejdřív jen nafouknout, jak dlouho na něm vydržím jet. Naštěstí dobrý, dojel jsem až na nádraží a nemusel tedy měnit duši. Nicméně vlak, jako by to tušil, měl pro jistotu dvacet minut zpoždění. Což o to, to od něj bylo v Brně hezký, ale v Pardubicích jsem měl mít na přestup právě těch dvacet minut a zpoždění se cestou nepodařilo snížit. Přijeli jsme tedy přesně v čas odjezdu vlaku do Hradce Králové. Vidím ho nachystaný na bočním peróně o tři koleje dál. Takže šup na kolo a k výtahu. Výtah na klíč!? Sakra…  Šup zpátky a po schodech do podchodu. Z podchodu. Na kolo. Jízda po prvním peróně. Stíhám, nasedám do vlaku, zavírají se dveře, odjíždíme, Uf! 

V Hradci jsem měl mít na přestup sedm minut, přijíždíme o minutu později, k výtahu, někdo s ním přede mnou odjel, čekám, až se dole zavřou dveře a vyjede nahoru. Jedu dolů. K druhému výtahu. Nahoru. Dvě minuty do odjezdu. Ptám se průvodčího, kam s kolem. Posílá mě za kolegyní, ta mě bere k hitláku, musí otevřít nákladové dveře, dáváme tam kolo přesně v čase odjezdu...

Z Trutnova nahoru do Žacléře, registrace, seznámení s prvními kolegy, výborná večeře U Medvěda. Vládne pohodová atmosféra, ale jen do momentu, kdy se jde spát. Jeden nejmenovaný závodník chrápe takovým stylem, až vibruje podlaha. Podezírám ho, že jde o jeho vítěznou strategii. Usnout první a začít chrápat, aby se ostatní nevyspali a tím získali spánkový deficit už před startem. Do toho jiný kolega lepí mapu nebo itinerář páskou, pořád ji strhává, pak něco ťuká do mobilu se zapnutými zvuky na maximum, tedy co klávesa, to PÍP. Ale ten po chvíli, na rozdíl od vibrátora, končí a uléhá též. Nicméně jsem se vyspal celkem obstojně :)

Ráno snídaně a poslední přípravy. Zjišťuju, že se mi neuložila do navigace celá naplánovaná trasa. Naštěstí jednotlivé části trasy uložené mám, takže budu jen muset mezi nimi přepínat. Biketrialová show na místě startu, co ti chlapci umí je úplně mimo mé chápání. A pak už se řadíme pod startovním obloukem. 

Taktiku jsem řešil do poslední chvíle, jestli začít opatrně a šetřit síly a nebo ujet co nejvíc, dokud člověk ty síly má a pak to nějak dorazit. Zvítězila varianta druhá, ideálně jsem chtěl jet první den bez spaní nonstop. Žádné vysoké tempo, ale pořád, dokud nezačnu usínat. 

 
1. den - Noc dvěma třináctkama

 


Vpravo vyjíždí z obrazu Michal 22, o něm bude ještě řeč, protože start nebyl zdaleka to poslední, co jsme jeli společně

 

Start v 10 hod ze Žacléře. Jako většina, tak i já jedu přes Polsko. Je celkem dusno a jsem zpocenej už kilometr za startem. Předpověď hlásí bouřky a taky to tak vypadá... Po cca 18 km ve sjezdu ze sedla Kowarskiego potkávám v protisměru Michala (s číslem 22). Dupu okamžitě na brzdy a stavím přesně v místě, kde naše cesta z té hlavní odbočuje. Děkuju mu za ušetřené metry zpátky do kopce. V tu chvíli jsem si aspoň myslel, že mi ušetřil šlapání zpět. Ale když jsem se po závodě znovu pořádně podíval do mapy, zjistil jsem, že kdybych jel po té hlavni dál, udělal bych líp. On totiž odbočoval v Kowarech na Sciegny a já pokračoval do Jelenie Gory. 

Když z ní vyjíždím, začíná foukat KUPR (kurevskej protivítr) a přichází první krize. Nohy mi nechtějí šlapat a to mám za sebou teprve 50 km... Po levé straně Krkonoše zahalené v hustém černém mraku, na české straně zřejmě vydatně prší. Přede mnou proti tomu KUPRu jsou ale jen lehké mráčky, které značí maximálně nějaký malý deštík. Nicméně z kopce jedu převod 2 - 6, na velký tác ani pomyšlení :( 

Krkonoše v oblačném oblečku

 

Po 60 km za obcí Proszowa mě vede navigace přes cestu kolem lomu přehrazenou páskou, s varovnou cedulí, že je do lomu vjezd zakázán. Je sobota, tak to neřeším, podlézám pásku a jedu cestou kolem lomu dál. Ale je to hrozná cesta, samej šutr, kámen, kamínek. Hráli jsme kličkovanou, vždyť to znáš :) Asi sedm kilometrů před hranicí s Českem mě předjíždí Darek 16, kterého jsem já předjel už někdy na začátku, kdy si přebaloval bagáž. Nohy mi pořád ještě nešlapou, jak by měly, ale je to trochu lepší. V Novém Městě pod Smrkem dojíždím Michala 22, jedeme spolu do Frýdlantu, kde se stavuju na náměstí na jídlo. Přečtu nabídku, sednu ke stolu, přichází velmi zpomalená slečna:

- Dobrý den, co si dáte?
- Dám si guláš a velkou kofolu.
- Nemám vám přinést jídelní lístek?
- Ne, děkuji.
- Takže máte vybráno?
- Ano, guláš a kofolu a prosím, jestli by to šlo rychle, jedu závod.

 

Guláš stál přede mnou za dvě minuty (!), kofola s omluvou asi o tři minuty později. Za dvacet minut pokračuju. Začíná lehce poprchat, ale mraky přede mnou nenaznačují nic dramatického, tak pláštěnku ještě nevyndávám. Ochladilo se a jede se zase o trochu líp :) Jedu přes obec Bogatynia a kolem té hnusné olbřímí díry vedle. 

 


Matka všech děr

 

Přejíždím do Německa, v Zittau luxusní široká cyklostezka, když vyjíždím z města, začíná už regulérně pršet, jdu tedy do pláštěnky. Prší ale jen asi 20 km, příjezdem do Česka v Rumburku déšť ustává. 

V centru Rumburku potkávám závodníka na horském kole, dáváme se spolu do řeči, já mu vykládám o mém závodě, on o tom svém, kde dojel na 50 km druhý. Bylo to velice příjemné setkání a pokec. Jak jsem následně podle výsledkové listiny zjistil, jednalo se o Adama Styblíka, který jezdí v týmu Jardy Kulhavého :) Navíc začalo svítit slunce, takže se jede fajn. 

Ve Šluknově u pumpy si dávám kafe a potkávám se opět s Darkem 16. Zbytečně se nezdržuju, na první checkpoint to je už jen 11 km. Tam přijíždím po 156 km v 19:05, dávám si půlhodinovou pauzu, vytahuju teplejší oblečení na noc, mezitím přijíždějí Darek 16, Liby 13 a dvojice “Koťátka” č. 6. Michal 22, kterého jsem opustil ve Frýdlantu, tu byl o půl hodiny dřív a už je pryč. Moji spolustolovníci od večeře Franta 1 a René 5 ještě nedorazili, celkem je asi deset lidí za mnou :) 


Na kontrolním bodě č. 1

 

Pokračuju dál, v Sebnitz se potkávám s Liby 13, ale jen se mineme, jedeme každej jinudy. V serpentinách za městem se opět potkáme a s úžasem sledujeme fascinující západ slunce s temně rudými barvami, mlhou nad Labem a úplně mystickou atmosférou. 

Sjíždíme společně na nejnižší bod závodu k Labi u Bad Schandau. Jedeme nocí kolem řeky, hvězdy svítí, nad hlavami poletují netopýři a pod koly praskají ulity šneků. Je jich spolu se slimáky na cestě tolik, že nemá smysl kličkovat a prostě jedem přes mrtvoly. Jízda nočním Děčínem a Ústím je moc pěkná, ta města vypadají v noci mnohem líp, než ve dne. V Ústí nás navigace vede každého jinudy, tak se loučíme, abysme se po pár kilometrech zase potkali :) Jedeme tedy spolu dál, až do Oseka, kde Liby tuhne a potřebuje jít spát. Loučíme se tedy podruhé a já pokračuju dál, protože se cítím v pohodě. Ve 2:30 stavím u benzínky Go v Litvínově, kde jsem byl obsluhující paní sprdnut, že nevím, co chci, protože jsem netušil, že prodávají jen přes okénko a vybírat jsem tedy začal až poté pohledem přes dveře. Paní byla nepříjemná, jako trn akátu v zadním kole, ale nakonec mi i natočila vodu do bidonu. Pak jsem v podstatě v centru města potkal dva skotačící zajíce a mazal přes Záluží na silnici 13 do Karlových Varů. Jelo se po ní úplně parádně, jedno auto za pět minut, lituju, že jsem na ni nenajel dřív. 


Tady se k tomu mystickému západu o kus dál teprve schyluje, ale už bylo málo světla...

Ve 4:10 jsem v Chomutově a mám ujeto 300 km! Další vysněná meta padla! Kecám. O tom, že bych ujel 300 km za den, se mi ani nesnilo... Cítím se dobře, ideu, že zkusím jet nonstop, považuju za reálnou, spát se mi nechce. To se ovšem brzy změní. Za Kláštercem mě v kopci předjíždí Franta 1, ale jen pozdraví a frčí dál. Pak následují další dva kopce, které mě zcela odrovnají, takže v sedm ráno uléhám do škarpy před obcí Květná, už nemám sílu hledat nic lepšího, vytahuju spacák, přikryju se plachtou a spím. Mám ujeto 340 km, což je zlepšení nejlepšího osobního výkonu o 129 km :)

Super taky je, že se mi podařilo ten hnusnej úsek chemiček, dolů a špíny projet v noci, že jsem ho ani neviděl :)

 

 
2. den - Mražené kočičí hlavy

 

Vstávám po deváté, ta silnice 13 je hodně rušná a nedá se už spát. Zjišťuju, že mám opět prázdné zadní kolo. Dofouknu ho s tím, že to bude asi něco podobného, jako při odjezdu, prostě si jen ušlo. Odjíždím kolem půl desáté. Před Ostrovem, kde se křižuje silnice 13 se silnicí 25 vlastní blbostí zakufruju, protože jsem do mapy zadal blbě průjezdní bod. Zadal jsem ho místo na tu silnici na souběžnou cyklostezku, ale tam se už nešlo vrátit, musel bych do protisměru, pak přejet silnici do druhého protisměru a najet na ni. Takže jsem hledal cestu jak dál a ztratil tak 20 minut… 

V obci Rosnice jsem sedl do hospody u Kaštanů s vidinou oběda, pár lidí tu sedělo na zahrádce, na vývěsním štítě guláš, není co řešit. Obsluha ale nejde, tak jdu dovnitř a dozvídám se, že o víkendu nevaří, což už si ale na vývěsní štít nenapíšou... Zadní kolo je zatím opět prázdný, o kousek dál je malý rybníček, kontroluju v něm teda, jestli mi to neuchází ještě někde jinde. A ono jo. Krom problému s ventilkem mám ještě díru, asi od toho ostnatého keře (že by akát?), kde jsem ráno zaparkoval… Takže vytahuju lepení, do kola dávám náhradní duši a tuhle lepím. 

Pokračuju až ve 12:15... V 13:50 za Sokolovem začíná další KUPR a s ním přeháňka. Ve 14:30 nasazuju pláštěnku, protože mrak přede mnou vypadá, že je plnej vody a chce spadnout právě na mě. Vzal mě naštěstí jen krajem, protože v 15:10 je po dešti.

 

V obci Hluboká jsem ve sjezdu v zatáčce na úzké mokré cestě potkal kombajn. Adrenalin vyletěl, ubrzdil jsem to jen s malinkým smykem. Už zase mezi mrakama prosvítá slunko :) 

Po kopcovité trase přes Vojtanov přijíždím v 17:20 na checkpoint 2 v Krásné u Aše. 

 


Jsem jednička, teda pokud jde o defekty ;)


V místní večerce dokupuju zásoby a vyrážím směr Vyšší Brod. V Aši se potkávám s Vojtou 23, který jede po silnici, já po cyklostezce vedle, tak se zdravíme “na dálku”. Je rychlejší, ale za pár kilometrů ho dojíždím, právě se rozjíždí od krajnice, jedeme chvíli spolu. Pak se rozdělíme, já objíždím Cheb nesmyslnýma okreskama po šotolině, kde se nedá jet víc, než 15 km/h, zatímco on pokračuje po hlavní. Já na ni najíždím zpět u vodní nádrže Jesenice. 

O několik kilometrů dál, cca v 19:40 je čerstvá dopravní nehoda, naštěstí bez vážných zranění, ještě tu není IZS, ale silnice je plná střepů, mám trochu obavy, abych zase nechytil nějakej defekt, tak projíždím s velkou obezřetností. 

 


Silnice 21 u Dolního Žandova, vlevo Slavkovský les

 

Pokračuju do Plané, kde odbočuju směr Stříbro a Stod. Můj plán je tato dvě města ještě v noci dát, plány mi ale zkříží údolí Kosího potoka před Černošínem. Noční prudkej sjezd po kočičích hlavách byl řádně výživnej, stál jsem na brzdách hodně natvrdo, aby to ze mě nevyklepalo duši. Přijel jsem dolů na asfalt, ulevilo se mi, ale jen na chvilku. Následovalo strmé stoupání opět po kostkách a když konečně kostky skončily, bylo to dál sice po asfaltu, ale do sakra dlouhého táhlého kopce. To mi vzalo veškeré plány i síly a vyčerpanej jsem padl ve 23 hod na zastávce Černošín - Krásné údolí. Jestli tím mysleli to údolí, které jsem před chvílí projel, tak budu požadovat přejmenování! ;) 

Zalehávám s 508 ujetými kilometry, jsem po dvou dnech skoro v půlce, což je vysoce nad plán. Ale nemůžu si to užít. Je mi strašná zima, třepu se jak čivava při ohňostroji a jsem tak vyčerpanej, že už nejsem schopnej vstát a vzít si z kabele ještě něco na sebe. Navíc jsem blbě zavřel špunt od karimatky, takže mi ušla a ležím na zemi. Je mi to jedno. Nemám vůbec sílu to řešit, jen se choulím a snažím se zahřát a usnout.


3. den - Knedlíky ala žula

 

Vstávám v pět hodin, i přes ten strašnej klepec to vypadá, že jsem se celkem vyspal a cítím se dobře :) Ke snídani si dávám tři croissanty, co jsem si koupil v Krásné a vyjíždím o půl šesté, teploměr sice ukazuje 7 stupňů, ale na okolních loukách je jinovatka… V 8:45 se stavuju na pumpě v Merklíně na kafe a k němu si dávám další dva croissanty :) 

 


Švihov

 

V Plánici je uzavřená silnice přes centrum, jedu objížďkou kolem zámku a tam dojde na tlačení (jediné za celou cestu), protože tam někdo omylem položil horolezeckou stěnu… Za chvíli jsem odměněn pěkným sjezdem, kde svištím šedesátkou.

 


Já jedu trochu jinej závod ;) 

 

V pravé poledne přijíždím do Horažďovic, kde si dávám výborný oběd v hospodě U Hlaváčků - hovězí vývar a brabce se špenátem a bramborovými knedlíky. Tam jsem se taky poprvé podíval na gps tracker dle kterého to vypadá, že se pohybuju někde v půlce startovního pole. To je celkem překvapivé, ale velmi příjemné zjištění.

Od Netolic se jede do kopce a já mám zafixováno, že to je nejhorší úsek dne, alespoň podle výškového profilu.  A opět se tu ukazuje moje nezkušenost a nedůslednost při přípravě trasy. Do toho kopce se mi jelo celkem v pohodě, takže jak jsem dojel do Větřní a tedy k Vltavě, nabyl jsem dojmu, že pojedu do Vyššího Brodu kolem řeky po rovině a v pohodě. Jenže jsem si naplánoval cestu přes Větrnou a když jsem to zjistil, bylo už pozdě se vracet. Takže jsem si ten brutální výstup na závěr dne užil do sytosti… Sjezd byl fajn, ale tloukl jsem se do hlavy za takovou chybu ještě dlouho. 


Tak kam včíl?  

Do Vyššího Brodu (kontrolní bod 3) přijíždím ve 20:15, mám za sebou od rána 210km, 718 km celkem. Pořadatelé tu zajistili pro závodníky celou chatku s asi 10 postelema, dávám sprchu, převlékám se do čistého a jdu na nezapomenutelnou večeři do restaurace (!) v kempu Pod hrází. Myslím, že se mi ještě nikdy nestalo, že bych dostal na talíř knedlíky tvrdší než maso. Vnitřní boj, jestli jim to jít omlátit o hlavu, nebo to sníst, protože jsem měl strašnej hlad, vyhrál hlad. Prostě jsem napích knedlík na měkčí místo a okusoval ho. Zubama se dal ještě celkem dobře urvat… 

Pak ještě pár slov s kolegy a v deset už jsem v posteli. Najednou mě strašně začne píchat v obou kolenech. Co to sakra je? Na kole nic a jen člověk lehne, tak tohle… Chvíli jsem hledal polohu, ve které to nebolelo a pak jsem v podstatě hned, jako za starých časů, usnul. Budík mám na čtvrtou, ale když mi zazvoní, rozhodnu se, že budu ještě spát. Přeci jen mě čeká závěrečných 330 km, tak chci nabrat síly. Strávit však na jednom místě 11 hodin asi nebyl dobrý taktický plán.
 

4. den - Konec dobrý - všechno dobré!

 

Vstávám až ve tři čtvrtě na šest, se mnou dva další, všichni tři odjíždíme s malými rozestupy kolem půl sedmé. Můj plán je dojet těch cca 330 km do cíle na jeden zátah mezi třetí a čtvrtou ranní. Teplota opět sedm stupňů, odjíždím se čtyřmi vrstvami na sobě. Kolena jsou úplně v pohodě, ale svaly se po tom dlouhém spánku rozhodly, že pro ně závod skončil a nechtějí makat. Tři hodiny jsem je přemlouval, že se mýlí, že je budu ještě potřebovat, protože před sebou máme dlouhou a náročnou etapu. Před jedenáctou si dělám kratinkou pauzu na vymočení a přelití vody z lahve do bidonu a hned mám dva štípance od komárů. Inu Třeboňsko! 

 


Aleje a rybníky, krásy a nádhery

 

V 11:20 narážím před Třeboní na uzavírku s dvěma značkami zákazu vjezdu cyklistů ještě s brutálně odrazujícím komentářem, který si už přesně nepamatuju. Jsou vidět pracující bagry, na cestě obrovské hromady zeminy, tak to objíždím o cca 8 km… 

Ve 13:30 odjíždím z Kardašovy Řečice, kde jsem byl na obědě. Podle názvu jsem jedl svíčkovou, ovšem s ní to nemělo moc společného. Maso podřadné kvality a největší kousek byl obrovská flaksa. V Černovicích další uzavírka, ale dá se krásně projet. 

V 17 hod. za Pacovem ve stoupání do Salačovy Lhoty pozoruju cukání v přehazce, následně zjišťuju, že se mi na jedné straně rozpojil řetěz. Moc to nechápu, má aktuálně najeto cca 1000 km, tedy ani málo, ani moc, na tuto závadu... Na nejbližším vhodném místě zastavuju, vyndávám nýtovačku, ale vůbec mi to nejde. Jak se ten článek zkřivil, tak z nýtovačky vyskakuje a nedaří se mi chytit. Po asi desetiminutovém boji jsem zvítězil, nicméně pak jsem dobrých dvacet minut dostával šmír z rukou na aspoň trochu rozumnou úroveň. Taky jsem chtěl při příležitosti vyndaného pouzdra s nářadím řetěz přimáznout, ale nepodařilo se mi prolomit ochranu dětskou pojistkou :D 

Po nějakých 22 kilometrech, ve sjezdu do obce Zdislavice opět píchám zadní kolo… Takže zase opravuju, čistím ruce (tři balíčky vlhkých kapesníků nebyl zbytečný rozmar), doplňuju energii a ztrácím zas hromadu času. 


Chvíle čekání, než zaschne záplata...

 

Plán na noční příjezd se hroutí, zvlášť, když Sázavu přejíždím až ve 20:20 a mám tedy před sebou ještě 200 km.

Tak jsem při té příležitosti alespoň trochu poupravil text Modlitby Marty Kubišové: “Ať šmír dál zůstává s touto krajinou…”, kterou si zbytek cesty zpívám. 

Ve 22:15 se v Kutné Hoře, přímo před chrámem sv. Barbory, potkávám s Martinem 8, se kterým jsem ráno vyjížděl z Vyššího Brodu. Přijel jinudy a má plán, dojet pod čtyři dny, tedy do 10 hod. následujícího dne. Já ještě optimisticky věřím, že bych mohl dojet mezi šestou a sedmou a je dobře, že se mu tím nechlubím... On odjíždí o 10 minut dřív, já ještě jím, přeskupuju vodu a vytahuju návleky na nohy, začíná být zase kosa. 

 


Sv. Barbora, patronka bikepackerů ;)

 

Pokračuju přes Týnec nad Labem a Chlumec nad Cidlinou. V Nepolisech je rozkopaná hlavní silnice, objíždím ji po chodníku a pak kousek bočními ulicemi, nicméně zase ztrácím nějakej čas… V 1:40 si dávám krátkou pauzu v Novém Bydžově na náměstí a pokračuju směr Hořice. Začíná poprchat, v té tmě nejde poznat, jaké mraky mám nad sebou a jestli to nebude horší. A hned za Bydžovem další uzavírka. Do obce Králíky je to  polňačka, z ní dál je už položenej novej asfalt, takže se po tom dá jet hezky i přes stále přítomné kamenivo. Proti mě jedou dvě světla, trochu se obávám cajtů, 100 metrů přede mnou zastaví, je to civilní auto, projíždím pomalu kolem něj, uvnitř borec v oranžové vestě, asi hlídá, aby jim tu novou silnici nikdo neukrad, jen na mě koukne, já na něj a pokračujeme dál. 

Ve tři hodiny zastavuju na pumpě v Hořicích, ptám se jestli neviděli Martina 8. Neviděli nikoho. Dávám si kafe a dva croissanty. Ptají se mě kam jedu, jsou z toho vedle, když jim řeknu, odkud jedu, tak už nechápou vůbec nic :) Vyzvídají, jestli jedu do Hostinného přes Zvičinu, tak odpovídám, že nevím, nic mi to neříká. A oni říkají, že to je pěknej kopec a jestli tam jedu, tak že si pěkně máknu. Takže ve 3:30 odjíždím z Hořic do Miletína a pak následuje onen kopec přes Zvičinu. Na jeho úpatí mě chytí úporný průjem, který mi vezme hodně času a sil (posíláme pozdravy do Kardašovy Řečice!). Když se trochu seberu a stoupám dál, přichází déšť a těžká krize. Vidím zastávku, tak to do ní lomím a hodinu prostě spím vsedě. Pak nasedám a je to lepší, nějaké síly jsem nabral, ale těch 20 km  z Miletína do Hostinného jsem jel čtyři hodiny! To byla hodně velká krize. Nicméně v 7:05 z Hostinného už posílám pořadatelům optimistickou SMS, že těch 27 km dojdu i pěšky :) 

I přes ty kopečky už to zase trochu jede, takže si začínám být jistý, že náhradní plán, dojet do čtyř dní, který jsem převzal od Martina, vyjde. V 8:30 začínám v Trutnově stoupat do posledního kopce, když najednou, co se nestane. 8 km před cílem mě dojíždí Liby 13 s Michalem 22. Jsem strašně rád, že je potkávám, s oběma jsem ujel kus trasy a tak dojíždíme společně všichni tři do cíle v 9:18, tedy 42 minut před dovršením čtyř dnů :) 

 


Michal, Liby a já, současní dojezdníci

 

Martin 8 dorazil asi třičtvrtěhodinu před námi a už si ani nepamatuju o čem jsme mluvili :) S Michalem a Liby jsme šli společně na oběd, takže jsem zjistil, že se Liby stavovala taky na té benzince v Hořicích asi hodinu po mně, paní jí řekla, že jsem tam byl a že jsem vypadal v pohodě… Z Vyššího Brodu vyjížděla až v deset, tedy skoro čtyři hodiny po mně, byla naštvaná, protože chtěla vyjet dřív. Na druhou stranu tam ale dorazila až v jednu v noci. Michal přijel do Vyššího Brodu ve 22:30 a vyjížděl hodinu přede mnou. Po cestě ale spal ještě od půlnoci do pěti u Miletína. Za Miletínem se sjeli s Liby a v Trutnově se mnou. Na nějakém obyčejném závodě bych byl naštvanej, že jsem se nechal dojet těsně před cílem, ale tady jsem měl nefalšovanou radost :) Je nad slunce jasné, že ten defekt, přetrženej řetěz, průjem i vyčerpání na mě seslali Liby s Michalem, aby se mnou mohli dojet do cíle ;) A díky jim za to, byl to nádhernej pocit! :) 

Pokud šlo obavy z řidičů, které jsem trochu měl, protože jezdím denně do práce a setkávám se s nebezpečným předjížděním skoro denně, se ukázaly jako liché. Jediný konflikt s řidičem za celý závod jsem totiž zavinil já. Na křižovatce s nadměrným počtem odboček jsem hledal tu správnou a projížděl tedy pomalu, řidič náklaďáku za mnou na mě cosi volal. Přes hluk jsem mu sice nerozuměl, ale omluvil jsem se mu :) Jinak úplně super, nesetkal jsem se s žádným idiotem, který by si potřeboval něco dokazovat, i na silnicích 1. třídy jsem se cítil bezpečně. Až po závodě, když jsem jel na vlak, na mě řidič trutnovského linkového autobusu č. 6, půl kilometru před nádražím, použil ostřikovače...

Takže co říct závěrem...

Naprosto skvělá super akce plná emocí a adrenalinu a velký dík Aleši Vaníčkovi, že ji spáchal! Díky ní jsem objevil krásu silniční cyklistiky, poznal skvělé lidi a moc si závod užil! 

Poděkování patří mé devítileté dceři, která mi držela palce. Největší dík pak patří mé úžasné ženě, která mi byla oporou i podporou. Šel jsem do závodu s jejím ocelovým trekovým kolem, které dostala od rodičů za promoci (skoro před 30 lety!). Používám ho už léta jako dopravní prostředek do práce. Samo o sobě váží 16 kg, náklad dalších devět bez vody, takže jsem vezl 25 - 28 kilo… Vyhrál jsem tak kategorii kamionů, která však bohužel nebyla oficiálně vypsána ;) 

Ale bral jsem to od začátku jako osobní výzvu, jestli vůbec dokážu za týden těch 1000 km ujet. Nechtěl jsem závodit. Nemám závodní kolo ani výbavu. Ale tak mě to pohltilo, že jsem do toho dal všechno. A stálo to, i přes ty defekty, krize, mráz a totální vyčerpání, za to :) 


Jednička pro organizátory - nejlepší závod!

 

Mezi startem a cílem jsem ujel 1066 km za 95 hodin a 18 minut a nastoupal cca 7km.


Na příští ročník si pořídím trochu lepší kolo, zredukuju bagáž a pojedu dlouhou trasu :) Těším se už teď! A vy se těšte taky! ;) Start je 21. 8. 2021 v Žacléři.


 

Fotky za závodu 

 

Výsledky

 

Petr Pražák o závodě

 

Liby o závodě 1. část 2. část

 

Přečteno - 7262x Tagy: maratony2020 okolorepubliky
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. Ostatní závodyOkolo republiky 2021 vítěz urazil za 75 hodin
    Okolo republiky 2021 vítěz urazil za 75 hodin
  2. Ostatní závodyBikepackingový závod Okolo republiky 2021 v protisměru a s trasami 1500 a 950 km
    Bikepackingový závod Okolo republiky 2021 v protisměru a s trasami 1500 a 950 km
  3. OstatníPředstavujeme - naZávody.cz aneb registrujte se na závody snadno
    Představujeme - naZávody.cz aneb registrujte se na závody snadno
  4. PozvánkyZlínská 50 se pojede 4. října
    Zlínská 50 se pojede 4. října
  5. ZávodyFotogalerie: Author Šela Marathon 2020
    Fotogalerie: Author Šela Marathon 2020
  6. ZávodyFotogalerie: Malevil Cup 2020
    Fotogalerie: Malevil Cup 2020

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.

redakční systém | ISSN 1803-5744