Ondřej Cink: Byla to euforie, necítil jsem bolest, nic

Nejmladší člen týmu Multivan Merida Ondřej Cink včera v Andoře při 4. závodě Světového poháru horských kol překvapil svým výkonem. Celý závod vedl, měl k dobru už 40 sekund, nakonec ale o 6 vteřin prohrál s Nino Schurterem a slavil stříbro. Ondra se tak zařadil za Miloslava Kvasničku, Pavla Elsnice a Jaroslava Kulhavého. Ti všichni dokázali vystoupat na stupně vítězů v závodě Světového poháru horských kol. Cimbál je z nich nejmladší, v prosinci mu bude teprve 23 let.

Jaký je to pocit?
Ani jsem tomu moc nevěřil, když jsem dojížděl do cíle. Je to hodně dobrej pocit.

Co reakce v týmu?
Hnali mě strašně dopředu, už viděli vítězství. V cíli samozřejmě velké gratulace a velká radost. Jen trochu během závodu zapomínali na ostatní.

A ty jsi vítězství neviděl?
Já se přiznám, že jsem ho taky chvíli viděl. Když jsem najížděl do posledního, tak že by to mohlo vyjít. Ale druhý místo je pro mě stejně neuvěřitelný.

Je to cennější než titul mistra světa do 23 let?
Teď hned nevím.... vlastně vím, určitě tohle je víc, je to svěťák v elitní kategorii a dojel jsem druhej, 6 vteřin za Schurterem. A to se počítá :-)

Jak se zrodil tvůj nástup?
Najížděl jsem první na asfaltovou rovinku, foukal vítr a nikdo nechtěl střídat. Jel jsem si svoje tempo, nic ostrého a nikdo mě nepředjížděl. Tahle taktika se mi moc nelíbila, nechtěl jsem, aby do skupiny doletělo dalších 30 lidí, tak jsem si jel pořád svoje tempo a nikdo nejel se mnou. Oni tam zřejmě pořád taktizovali a nejeli...

Takže se nejednalo o záměrný atak?
Ne, jel jsem pořád stejně, skupina za mnou nejela. Najednou jsem měl náskok.

Zřejmě ti ani moc nevěřili, že bys to dotáhnul tak daleko...
Vypadalo to tak, asi se nesnažili mě dojet a spíš čekali až mi dojde.

Na to čekalo asi hodně lidí, tvrdili, že tvůj atak přišel brzy a že nevydrží...
Nad tímhle jsem vůbec nepřemýšlel, věděl jsem, že tam taktizujou, tak jsem jel, je to můj styl závodění. Ta samá situace nastala na mistrovství Evropy v Bernu, kde se všichni zastavili a já nastoupil. Nerad jezdím ve skupině, můžu tak jet bezpečně svůj závod.

Ty jsi čekal, že ti náskok vydrží tak dlouho?
Neřešil jsem to, jel jsem svoje. Hlídal jsem si rozestupy. Nastupoval jsem si na těch loukách, který jsem vždycky vybušil. Ze sjezdu jsem se zase snažil hodně odpočívat, jezdil jsem ho na jistotu, tam mě trochu dojížděli. V kopcích jsem se zase snažil jet. Když mě neměli na dohled, tak jsem za to bral...

Věděl jsi, že měl Nino defekt?
To jsem nevěděl, ale nebyl jsem ani překvapenej, že tam není, v prvním kole se mi zdálo, že stojí, že mu to moc nejede. Pak už jsem ho tam viděl.

V předposledním kole jsi měl už 40 vteřin náskok, do posledního jsi najížděl s půlminutovým náskokem, co sis říkal?
Říkal jsem si, že to snad vyjde, ale že půlminuta není nic, byla to strašně těžká trať a ještě když to za mnou rozjížděl Schurter... rozhodně jsem to nevzdával, ale pro mě by bylo i pódium do 5 místa skvělý, druhý místo je neuvěřitelný.

Když tě Schurter s Tempierem dojeli, nezlomil ses...
Šutr musel z toho sjezdu letět totální hranu. Pak mě tam předjel a já ho pořád sledoval, zdálo se mi, že mu nahoře dochází, tak jsem to ještě zkusil. Docvakl jsem si ho na louce zpátky, ale pak mi zase ujel v singlu.

Co ti řekl Nino v cíli?
Řekl mi, že jsem udělal zajímavej závod, ale strašně těžkej a že jsem odvedl dobrou práci.

Musel jsi toho během závodu ve vedru hodně vypít?
Musel jsem hodně pít a jíst, aby mi nedošlo. V každém okruhu jsem vypil jeden plný bidon, takže určitě přes dva litry pití během závodu.

Co strašák v podobě nadmořské výšky, jak jsi na tom byl?
Strašně jsem se toho bál, protože při tréninku jsem nemohl dýchat, byl jsem z toho hrozně nervózní. Bál jsem se, že zastavím hned v prvním kopci a nebudu moc dál. Ale při závodě to šlo všechno pryč. Navíc jak jsem jel první, tak to byla doslova euforie, necítil jsem žádnou bolest, nic.

Který úsek trati ti neseděl?
Dlouhej sjezd z nejvyššího bodu trati, tam bylo hodně kamenů, tam jsem se bál, abych nepíchnul. Když jsem tam jel v prvním kole ve skupině, strašně se prášilo a já vůbec nic neviděl, byl jsem potom rád, že jsem jezdil sám. To bylo asi místo, ze kterého jsem měl respekt a snažil se ho jezdit opatrně

Závodilo se téměř v domácím prostředí tvého týmového kolegy Jose Antonio Hermidy, cítil jsi od diváků podporu?
Lidi mi fandili jako Hermidovi :-) Bylo to úžasný. Jak máme stejný dres, tak nás nepoznávali. Jednou jsem byl i Litscher a jednou Rudi. Pak už věděli a řvali na mě jménem, bylo to super.

Jako úřadující mistr republiky by jsi měl vézt dres s trikolórou, stejně jako Jose a Gunn Rita, proč jste ho neměli?
Máme je hotový, ale zasekly se někde ve Francii, UCI o tom věděla, takže snad nebudou ani žádný pokuty

Bude oslava?
Bude grilovačka s týmem, určitě to trochu oslavíme...

Foto: Michal Červený