Přejezd ČR za den aneb pojeďme do Jablůnkova na pivo

Čas od času dorazí do naší redakce náměty na nejrůznější reportáže či články. A době, kterou způsobili čínští pojídači netopýrů, vznikalo netradičních nápadů celkem dost. Naštěstí :-)

Jeden z nich byl také přejezd České republiky z nejzápadnějšího kouta do toho nejvýchodnějšího bodu, což asi absolvoval už nejeden cyklista, ale málokdo asi vměstná 590 km dlouhou štreku do jediného dne. Čtveřici cyklistů se to povedlo za 22:17 hod. Jmenovitě to byli Roman Faů, Martin Štíbal, Matěj Houška a Tomáš Banka na svých silničních kolech. A stejně jak byla dlouhá cesta přes Českou republiku, tak podobně dlouhý je i následující rozhovor...

Když se to takhle řekne nahlas 590 km napříč republikou za 22:17 hod., jak to zní?

Matěj: Je to až neuvěřitelný počet ujetých kilometrů. Co k tomu říct, trochu bláznovství.

Roman: Takhle nahlas to zní jako dva číselný údaje popisující delší sobotní výlet. Ty desítky emocí a zážitků se do pouhých „590 km/22hod“ nikdy nevejdou.

Tomáš: Nezní to tak spatně.

Martin: Zní to docela dobře ne?

Pojďme se podívat na to, v čí hlavě se tenhle nápad stvořil? Kdo je autorem myšlenky?

Matěj: Autorem myšlenky nemůže být snad nikdo jiný než Tomáš :-).

Autor myšlenky - Tomáš:  Tak byl to trošku „hovaďácký“ nápad.  Jednou jsem si o přejezdu přečetl na netu a nějak mi to uvízlo v hlavě. Bylo to před rokem a na přejezd jsem se chystal s Martinem, ale nějak jsme se nesešli termínově, tak jsme to odložili na tento rok. Když se o tom nápadu dozvěděl Matěj, hned řekl, že pojede s námi. Nakonec se přidal i Roman.

Pátek 5.6. 2020 17:00 hod.

Kde jsi se o téhle akci dozvěděl a co tě přimělo se připojit?

Martin: O téhle výzvě jsem se dozvěděl před rokem v hospodě u nás na Doksech. Báňa nadhodil, že by to chtěl dát, ale nikdo s ním nechce jet. No a já v hospodě prohlásil, že to s ním dám. V té hospodě se toho stalo více. Není náhoda, že to je i den, od kdy je Báňa s Bárou.

Matěj: Takhle když jsme se asi poprvé sešli a padlo trochu dobré tekutiny. Výzva byla přijata.

Roman: Tak jasně, že v hospodě :-)), kde většinou člověk po třetím pivu má natrénováno na cokoliv. Nejdříve jsem se nabídl jako support s dodávkou, ale po dalších pivech jsem vymyslel, že dodávka to zvládne i beze mě za volantem.

Jak dlouho jezdíte na kole a kolik jste ujeli km za tenhle rok? Co jiného velkého jste na kole doposud dokázali?

Matěj: Na silničním kole jezdím od podzimu roku 2017. V podstatě i od té doby se cyklistice věnuji trochu více. V roce 2018 jsem najezdil necelých 10 000 km. Bohužel v roce 2019 mě na jaře zastihla zdravotní komplikace ( mononukleóza ) a byl jsem až do podzimu bez fyzické zátěže. Rok 2020 je pro mě obrovskou motivací něco dokázat a překonat sám sebe.  Do výzvy ,,přejezd ČR,,  jsem měl najeto necelých 10 000 km za tento rok. Většinou na kole jezdím jak do práce, tak po práci se projet někam dál. Do té doby pro mě byl největší úspěch (300,2 km, 305,9km a na Ještěd 285,5 km).

Roman: Silniční kolo jsem pořídil letos v dubnu, takže jsem stihl jenom pár delších výletů a několik cest do práce. Nicméně léta tak nějak pobíhám a drtím horáka, tak jsem doufal, že fyzička stačit bude….mylně :-)

Martin: Na silničním kole jezdím druhým rokem. Tenhle rok před přejezdem jsem na kole ujel celkem 1100km. Většinou na kole jezdím do práce a sem tam na nějaký výlet. Moje nejdelší jízda na silničním kole byla loni 180km v rámci Moraviamana.

Tomáš: Na silničním kole jezdím několik let a letos jsem najel asi 3 tisíce kilometrů. Kolo využívám hlavně na cestu do práce a domů.

Kdy pro vás tahle akce přestala být pouze tlacháním a stala se skutečností?

Matěj: Já jsem věřil od první chvíle, kdy jsme o tom mluvili, že se o to pokusíme. Samozřejmě, že čím více se blížil den D, tím více to člověku dochází. Všechno si člověk může do předu naplánovat, ale počasí to musí prostě vyjít... nám naštěstí celkem vyšlo.

Roman: Cca ty dva měsíce, kdy jsem se snažil na silničce naučit jezdit a nerozbít si tlamu při každém vycvaknutí tretry na křižovatce.

Martin: Nervozita a předstartovní natěšení nastalo cca tři dny před. Měl jsem z toho velký respekt, ale spíš jsem se na to těšil, než že bych se toho bál.

Tomáš: Bral jsem to vždycky ze srandy- buď a nebo. :-)

Co jste věděli o ostatních klucích, kteří se na přejezd chystají? Resp. co jste věděli o jejich formě?

Matěj: O klucích jsem věděl, že se zajímají hlavně o běh (triatlon), takže předpoklady pro dobrou fyzickou kondici určitě mají.  Největší paradox byl, že jsme spolu na kole jeli poprvé :D

Roman: Znal jsem Martina – výborného univerzálního vytrvalce našeho kladenského písečku. Tomáše – šíleného robota, schopného po 10 pivech a minimu spánku jezdit do práce / z práce v dešti průměrkou, o které si můžu nechat zdát odpočatý s větrem v zádech. No a tihle dva mluvili o nějakém Matějovi – závoďákovi, který  to všechno odtáhne a snad ho uvisí. Takže od počátku jsem byl smířen s rolí nejstaršího a nejslabšího článku řetězu. 

Martin: Věděl jsem, že jsem ten, kdo má na kole nejméně najeto. Ale pořád jsem se ujišťoval, že mám něco naběháno a jsem obstojný vytrvalec. A průměrka 25 na silničním kole mi přišla zvládnutelná.

Tomáš: No třeba Martinovi stačí, když si před maratonem dá týden dopředu pár tréninků a dá ho pod 3 (hodiny - poznámka autora). Matěj je taková šlapací mašina a Roman má s ultra zkušenosti.

A jak to bylo s trasou? Jakým způsobem jste ji plánovali? Čemu jste se chtěli vyhnout spíš? Přibývajícím km nebo stoupajícím metrům?

Matěj: Šlo hlavně o to, dostat se nejpřímější cestou od nejzápadnějšího bodu do nejvýchodnějšího, přes co možná nejnižší převýšení, protože jsme věděli, že ujet tolik kilometrů nebude úplně sranda.

Roman: Cíl a start byl jasný, na jejich spojnici jsme hledali ideální poměr mezi vzdáleností/nastoupanými metry/kvalitou a frekventovaností silnic. Velkým pomocníkem byly nejrůznější mapové aplikace, naopak jako zdatný protivník se ukázalo ŘSD ČR a jejich asi deset milionů letních uzavírek a oprav.

Martin: Trasu jsme volili tak, abychom redukovali převýšení, ale zase se trasa nesměla moc prodloužit.  Byla to prostě alchymie a zvažování alternativ. Nejvíce času a úsilí trase věnoval Roman. Rozhodně jsme nechtěli jet po klikatících se okrskách se špatným povrchem, ale raději jsem to pálili po silnicích první třídy.

Tomáš: Snažili jsme se snížit km v závislosti na co nejmenším stoupání.

Tak pojďme na start do Krásné za Aší. Jak jste se tam cítili? Měli jste z něčeho obavy? Nebo naopak s vámi mávaly endorfiny?

Matěj: V autě z Prahy panovala úplně skvělá nálada. Dost jsem se bavili a smáli. Takže nebylo ani moc času myslet a bát se něčeho, co nás čekalo v dalších 24 hodinách.

Roman: Několik posledních dní jsme neustále hlídali počasí (kromě Kačky od Martina - ta věděla už týdny, že to klapne) a snažili se vytipovat ideální dobu pro start s minimem deště a současně  nočním průjezdem Prahy. To se celkem i povedlo. Čekání na pátou startovní hodinu bylo ve znamení ustávajícího deště. Endorfiny i nervozita z nastávajících kilometrů se samozřejmě taky dostavily.

Martin: Já byl nabitý endorfiny a těšil se až do toho šlápnem.

Tomáš: Cítil jsem se dobře. Neuvědomoval jsem si, co mě čeká. V autě jsme se půlku cesty  jen smáli.

Měli jste dohodnutou nějakou strategii? (že např. někdo konkrétní pojede v předu, jak se budete točit....).

Matěj: Kluci si ze mě dělali srandu, že to celé odtáhnu, že mám nejvíc najeto ,,smííích ,, ale myslím, že jsme se točili průběžně  tak nějak všichni stejně.

Roman: Jasně - dohodli jsme se, že pojedeme tak nějak na pohodu cca 25-27 km/hod, budeme se točit a hlavně se neuvaříme :-). Samozřejmě i na této akci se ukázalo, „že žádný plán nepřežije setkání s realitou“.

Martin: Plán byl se střídat cca po 5/10km. To jsme ze začátku i drželi…

Tomáš: Říkali jsme, že se budeme točit, ale jak kdy atd. jsme nechali úplně osudu.

Pojďme se podívat na první úsek z Aše do Unhoště. Jakou průměrku jste tady udržovali a bylo to pro vás pohodlný tempo? 

Matěj: No, tempo bylo od začátku dost rychlé, byli jsme všichni nabuzený do toho dát maximum hned od začátku. V Unhošti jsem měli průměr kolem 32km/h.

Roman: To je tak, když člověk jde něco dělat s mladými, nevybouřenými blázny. Hned v Aši začal „letecký den“, kdy jsme lehli do hrazdy a neznali nic jiného než nejtěžší převod. Kluci si užívali závodění a já si na prvních desítkách kilometrů vylepšoval všechny dostupné cyklistické rekordy v garminu. Do Karlových Varů to byl totální sprint kolem 40km/hod a do Unhoště to nebylo o moc lepší. Myslím, že kdybychom vytrhli náš úsek 70 – 170 km z trasy, tak by se nemusel výsledkově stydět ani v závodě KV – Unhošť. Pro mě osobně to byla jízda na limitu a dost mimo komfortní zónu, kdy jsem i z kopců musel sprintem kluky dotahovat.

Martin: Pohodlný tempo to rozhodně nebylo. Prvních sto šlo jak po másle, pak se mi to tempo postupně přestávalo líbit.

Tomáš: Bylo to fajn. Tenhle úsek jsem si docela užíval, strašně jsme se po cestě smáli, až člověk nemohl šlapat. Tempo asi něco přes 31, zas tak jsem to nesledoval.

Doprovodné vozidlo zastavovalo každou hodinu. K čemu jste tyhle krátké přestávky využívali?

Matěj: Šlo hlavně o dodržování pitného režimu a vždycky si dát něco dobrého na zub – například toasty, tyčky, nějaké ovoce. Snažili jsme se zdržovat co nejméně, protože šlo o čas, který na přestávkách běžel neúprosně rychle.

Roman: Já hlavně k tomu, abych dostal tepovku pod 90% tfmax , kluci aby se v klidu napili. Ale teď vážně - je potřeba poděkovat stejným dílem i vám, za dosažený rychlý čas. Bez takhle skvělého supportu, kdy jsme měli první - poslední a to okamžitě, bychom to v životě nedali.

Martin: Původně jsme zastávky chtěli omezit pouze na nezbytné. Věděli jsme, že každá zastávka nás stojí čas a o to budeme muset jet rychleji. Ale ze začátku jsme za to vzali tak, že jsme se hodili do klidu a cca každou hodinu si stavěli pro bidony,  na buchtu i na řízek…

Tomáš: K občerstvení a vždy alespoň na chvilku vysednout ze sedla.

V okolí domácího Kladna čekalo pár skupinek známých kamarádů, kteří vás chtěli povzbudit...

Matěj: Tak určitě. Vždy mě strašně nakopne jakákoliv podpora. Moc děkujeme všem za podporu podél trati.

Roman: Mě osobně to zachránilo celou akci! Vražedný tempo mě úplně utavilo a já si nedokázal představit v takhle rudém tunelu dalších 400 km. Plánoval jsem to v domácím Strašecí  zabalit, jenže tam stála spousta kamarádů a fandila – no a před nimi to člověk přeci nevzdá. Tak jsem se rozhodl ještě kousek popojet, ale ono to bylo stejný na Kladně, Velké dobré, Unhošti a najednou už byl člověk v Praze, tak jsem ten kousek do cíle už nějak doplácal . 

Martin: Do okolí Kladna jsem vjížděl trochu v krizi. Nebylo to nic hrozného, spíš v hlavě. Myslel jsem na to, že to tempo, které jedeme, nebudu schopný ustát. Ne, že bych to chtěl zabalit, ale jak člověk jede kolem domova, trochu to na mě padlo. Ale známe tváře opravdu povzbudily. Trochu jsme i v okolí Kladna zvolnili a já se dostal zpět do pohody.

Tomáš: Nakoplo. Vždy když někdo fandí, tak to člověka pěkně nabudí.

 

V Unhošti bylo kolem 23 hodiny, v nohách jste měli za 6 hodin 175 km. To je sakra moc! Pamatujete si, co jste si o tomto prvním úseku mysleli? Udržíte, neudržíte? Případně padala na vás už nějaká krize?

Matěj: Ano, opravdu nám to jelo skvěle, ale všichni jsme podvědomě tušili, že takové tempo se nedá udržet dalších xx hodin. Krizi jsem od začátku nepociťoval, přeci jenom jsem už párkrát jel delší vzdálenost.

Roman: Viz má předchozí odpověď.

Martin: Já měl krizi ještě dřív.  V Unhošti jsem se oblékl do suchého a docela se těšil na průjezd Prahou, že to bude převážně z kopce.

Tomáš: Byl jsem rád, že jsme ten začátek takhle hnali, protože to bylo dobré na psychiku, ale věděl jsem, že tempo se určitě zvolní. Tam jsem se cítil ještě dobře, akorát jsem už cítil bolavý zadek.

Také byl čas spánku, nechtělo se vám  spát?

Matěj: Na spánek jsem neměl ani pomyšlení. Člověk, jak je rozehřátý,  tak si ani moc neuvědomuje, kolik je hodin. Noc utekla velice rychle.

Roman: Spánková krize vůbec nepřišla, myslím, na nikoho z nás. Původně jsem se té nekonečné polabské roviny v noci bál, ale ona není zas tolik rovná (bohužel). Docela příjemně jsme těch pár hodin tmy prokecali. Navíc, kluci už se po nějakých 250 km konečně vyblbnuli,  a tak jsme nasadili přijatelné cestovní tempo kolem 30km/hod.

Martin: Spát se mi nechtělo za celou cestu… Asi bylo tempo takové, že mé tělo na spánek nemělo podmínky.

Tomáš: Podcenil jsem spánek a odpočinek před akcí a v noci jsem měl menší krizi. Holky pro mě sháněly kafe, ale v tu hodinu zrovna nemohly nikde nic sehnat. Po dvouhodinovce jsem kafe dostal a už bylo líp.

Následoval přejezd Prahy. Přeci jen Praha je veliká, kudy jste ji projeli a jak to bylo s navigací?

Matěj: Navigaci měl pouze jeden člen týmu (Roman). Patří mu můj obdiv, že celých 590 km navigoval výborně. Skrz Prahu to znalo více kluků z týmu , takže tam to bylo v pohodě s minimálním provozem.

Roman: Praha nás moc bavila, navigačně to nebylo nějak náročné a ten noční život nás docela probral. Navíc jsme si zdravě zaprasili a projeli jí celou za cca 45 min (což je poloviční čas než potřebuje metro B k překonání téměř stejné trasy).

Martin: Průjezd Prahou jsem si opravdu užil. Hlavně sjezd k řece byl velký koncert. Hodně pomohlo, že jsme tento úsek trasy dobře znali. Provoz byl minimální, a tak jsme opravdu i nějakou tu červenou na semaforu ostražitě projeli.

Tomáš: Průjezd Prahou byl strašně super, za mě asi nejzábavnější úsek.

Za Prahou pak následoval úsek po rovině přes Kolín, Pardubice a ještě kousek dál. Jak se vám tady jelo? Pamatujete si třeba, co se vám honilo hlavou při bušení do pedálů? 

Matěj: Myslím, že sranda nás neopustila ani za Prahou. Bavili jsme se suprově, pořád jsme se snažili udržovat pozitivní náladu.

Roman: Viz výše.

Martin: Já ani nevím, na co jsem v tu dobu myslel. Za Prahou jsme nejdříve jeli klasicky za sebou a já byl vyplej. Asi jsem nemyslel pořádně na nic, jen jel. Roman nám hlídal tempo, abychom drželi max 30km/h a moc ji nepřekračovali. Nakonec když byl provoz úplně na nule,  jeli jsme vždy dva vedle sebe, sem tam něco prohodili a ukrajovali další a další kilometry.

Tomáš: Při šlapání do pedálů se člověku honí hlavou různé věci, ale hlavně se musí soustředit na jízdu, aby se něco nestalo. Tím spíš, když je unavený.

Jaká byla atmosféra uvnitř, když jste zrovna jeli a nikdo jiný kromě Vás tam nebyl? Zvládli jste si třeba popovídat?

Matěj: Na to, že kluky neznám tak dlouho (viděli jsme se párkrát ), tak musím říct, že jsou úplně  super. Sranda nás nepřešla skoro celou cestu, což taky možná byl klíč k úspěchu. Navzájem jsme se povzbuzovali a hecovali, že to společně jako tým zvládneme. Povídali jsem si hlavně v noci, aby jsme neusnuli.

Roman: Celou cestu byla super atmosféra a užili jsme si spoustu srandy, V podstatě od nasednutí do auta ještě dlouho před startem až do cíle jsme se špičkovali a dělali vtipy. Poté, co opadlo úvodní šílené tempo a provoz to dovolil, jsme jeli ve dvojicích a klábosili. Samozřejmě, že občas někdo zanadával, co ho kde bolí a že to byl pitomý nápad, ale to k tomu patří. 

Martin: Nejvíc jsme toho napovídali samozřejmě na začátku. A to tak, že jsme měli průměrku někde kolem 35 a boleli nás břišáky z toho, jak jsme se pořád něčemu řehtali.

Tomáš: Atmosféra byla v pohodě. Přes noc jsme si pokecali, jeli jsme po dvou vedle sebe (nebyl žádný provoz).

Za Vysokým Mýtem se sice začalo rozednívat, ale také se zvýšil automobilový provoz. A co třeba nějaká ta halucinace, nepřišla? 

Matěj: S rozedněním přišla hlavně celkem zima ( 8°C,) což po celé noci v sedle nebylo úplně příjemné. Automobilový provoz se samozřejmě zvýšil, ale snažili jsme se nejet úplně po hlavních tazích tam, kde to šlo.

Roman: Halucinace a ospalost určitě ne. U mě osobně nastoupila otupělost a monotónní šlapací režim, takže nějaký kamion jednou za pět minut mi byl dost ukradený. 

Martin: Provoz byl nepříjemný, člověk moc nesměl myslet na to, co by se mohlo stát. Ale ospalý jsem nebyl. Těšil jsem se, až se oteplí a já se budu moci vysvléknout. Hlavně jsem si chtěl vzít zase kraťasy s cyklistickou vložkou, protože kalhoty na noc jsem měl běžecké bez vložky, a to zhruba od 180 do asi 400 km a už jsem fakt nevěděl,  jak si mám sednout.

 

Platilo u vás, že s novým dnem přijde nová energie? Obloha po ránu byla azurově modrá a slunce ještě nepálilo tolik....

Matěj: Ano, sluníčko nám hezky svítilo od brzkého rána, což člověku určitě dodá nějakou tu energii.

Roman: Na svítání jsme se těšili. Původně bylo naplánované v Kolíně, pak v Pardubicích, nakonec díky  rychlému tempu přišlo až u Vysokého Mýta. Následovalo slunečné ráno a vlastně celý letní den, takže sobotní počasí nám v kontextu současného počasí vyšlo úžasně. 

Martin: Jasně, ráno vždycky vlije člověku novou krev do žil. Začínal krásný den. My měli oproti plánu výrazný náskok a já věděl, že už to musíme doklepat.

Tomáš: Neplatilo, po ránu byla akorát tak pěkná klendra.

Před akcí samotnou jste říkali, že na trase budou dva velké kopce. Jeden u Karlových Varů a druhý u Mohelnice. U toho druhého jmenovaného jste měli v nohách přes 370 km a ještě 200 km před sebou. Byl ten druhý jmenovaný kopec tak strašný?

Matěj: Přesně tak, čekali nás v podstatě dva velké kopce. Už dopředu jsme si ale řekli, že kopce pojedeme v klidu. Ono je to hlavně o hlavě, člověk musí pořád co nejvíce šetřit síly, protože ho čeká dalších xx km do cíle. Kopec u Mohelnice byl ale opravdu dlouhý.

Roman: Byl strašně dlouhý a táhlý, cca 10 km pořád do solidně nakloněné roviny a jak píšeš, 370 km v nohách nepřidá.

Martin: Byl nepříjemný, protože byl hodně táhlý. Nedokážu říct kolik km jsme stoupali, ale bylo to opravdu dlouho po krajnici za provozu.

Tomáš: Myslím, že tam byly i nepříjemnější úseky.

Aby si čtenáři nemysleli, že to co jste dokázali, bylo úplně zadarmo, nalijme si čistého vína. Podle support týmu jste na občerstvení za Olomoucí měli velkou cyklistickou krizi. Co se stalo?

Matěj: Krize dorazila. Bylo jenom otázkou času, kdy a v jak velké míře přijde. Za Olomoucí vede rychlostní silnice, kde bohužel support nemohl zastavit a jak se nashromažďovaly kilometry, tak to začínalo dost bolet. Tuším, že to bylo někde na 450 km, kde jsme toho měli už všichni celkem dost. Někdo po fyzické stránce, někdo i po psychické. Od supportu jsme dostali jídlo, pití a hlavně, po celou dobu trasy, neskutečnou podporu. Za což jim patří VELKÉ DÍK !!! Opět jsme nasedli do sedel a i mezi sebou jsme se tam pak hodně snažili hecovat, že to proste dáme, že nám schází ,,už jenom cca 120-130 km.

Roman: No, krizi jsem tam měl hlavně já. Lehkým nedorozuměním na předchozí zastávce a následnou nemožností chytit dobré místo pro auta na vytvoření občerstvovačky support čekal cca o 15 km později, než jsme předpokládali (předpokládal). Mě chytil šílený „hlaďák“ a poslední kilometry k supportu jsem nebyl schopný vůbec točit nohy, prostě totální deficit energie. To mě psychicky strašně sundalo, protože jinak jsem se cítil dobře a štvalo mě pomyšlení, že bych najednou musel skončit kvůli tomu, že nemůžu nic sníst, když kousek přede mnou je plná dodávka jídla. Díky tomu jsem byl na občerstvovačce hodně nepříjemný a naštvaný. Za to bych se rád omluvil, protože jste dva dny dělali všechno, co bylo ve vašich silách, abychom zůstali v sedlech. Navíc dohromady na nějakých tisíci kilometrech tohle bylo jediné drobné zaváháníčko a to si myslím je skvělá bilance. V dalších minutách redbull, cola, toust, hroznový cukr a myslím banán, mě zase vrátily do provozu a krizi zahnaly.

Martin: Co se stalo musí popsat hlavně Roman. Chtěl to zabalit, že už na to nemá a že nás bude jen zdržovat. Jsem rád, že jsme mu to nedovolili a pomohli mu pokračovat. Netrvalo dlouho a zase se srovnal.

Tomáš: Nepříjemný protivítr, začínající křeče a celková únava.

Měli jste to chuť, tady (nebo jinde) zabalit a co tu myšlenku zase rozehnalo? Do cíle vám za Olomoucí chybělo cca 130 km. 

Matěj: Samozřejmě myšlenky to zabalit byly, ale podpora od supportu, od rodiny, od kamarádů byla tak obrovská, že mě to nabíjelo jet pořád dál. Hlavní pro mě bylo dojet jako tým do cíle !!!

Roman: Jak jsem psal, ze začátku nasadili kluci takovou laťku, o které jsem věděl, že ji nedokážu dalších 20 hodin udržet. Tam jsem o ručníku do ringu uvažoval dost seriózně. Od Prahy dál už jsem to chtěl strašně moc dát a děkuju klukům, že trochu povolili, když viděli jak na tom sem. To mě vrátilo zpátky do hry, nicméně o nějakém rovnocenném tahání špice pro ně jsem si mohl nechat jenom zdát.

Martin: Já měl největší krizi ze začátku někde u Strašecí, a to spíš takovou z vyplašení. V hlavě mi šrotovalo to tempo, které jedem a že to v tomto tempu nemám šanci dojet. Ne, že by pak šlo všechno hladce. Nohy, zadek, ruce vše bolelo. Ale žádná velké krize nebyla.

Tomáš: Spíš mě deptalo, když někdo řekl, že nám už schází už jen 120 km. To mě nutilo myslet na to, jaké nás ještě čeká utrpení.

Poslední úsek byl slunečný, teplý, plný rychlostních silnic, mizerných krajnic, různých zúžení a hustého provozu. Měli jste někde obavy, aby se někomu něco nestalo? Nebo má člověk tak vyjetý mozek, že si případné riziko vůbec neuvědomuje?

Matěj: Ano, rychlostní silnice za Lipníkem nad Bečvou směr Frýdek-Místek byla hodně frekventovaná. Nevím ,co se tam se mnou stalo. Chytil jsem druhý dech a nohy začaly opět spolupracovat. Chvílemi jsme po rovině jeli 45-50km/h, abychom co nejrychleji byli mimo ten hustý provoz.

Roman: Jeden úsek byl fakt šílený i na mě (a to jsem v provozu dost otrlý). Běžná silnice I. třídy se změnila v úzkou dálnici bez krajnice. Nebylo moc kudy to objet a tak jsme si dali pekelných 20 km, než se nám podařilo z ní zmizet. Už asi nikdy v životě se mi nepovede „týmová časovka“, kdy po 500 km v nohách letíme ve vláčku 45km/hod po rovině, jak moc jsme chtěli pryč. Tady patří opět velké poděkování supporťákům, kteří nás za silnice stáhli a navedli na objížďku – byla sice delší s horší cestou a do kopce jako prase, ale byli jsme za ni vděční.

Martin: Tady jsme si všichni uvědomovali, že ta silnice, po které jedeme, je úplně na hovno. Vybavuji si, jak jsme pálili po té silnici v závěsu za Matějem a jak jsme všichni chtěli být už co nejrychleji pryč. Tam jsme to prali průměrkou 45km/h a nikdo neprotestoval.

Tomáš: Vůbec se mi nelíbila jedna rychlostní silnice na konci, která neměla krajnici a bylo to tam nebezpečné. Nakonec jsme museli sjet a zvolit jinou trasu a support nás musel navést.

A s tím mě napadá otázka, nastala na trase nějaká nepříjemná situace? 

Matěj: Pár srnek, které běželi těsně podél silnice, ale jinak  se to naštěstí obešlo bez větších komplikaci a hlavně bez jakéhokoliv defektu.

Roman: Jeden smyk před rozjíždějícím vlakem, nějaké to zvířátko přes cestu, troubící auta, kterým patří svět a na běžné silnici cyklistu prostě nesnesou, no a jedem vypatlaný „chodec“, který si přednost na přechodu vynucoval pěstí do žeber…. na 600 km v provozu to idylicky asi úplně nejde. Navíc je třeba objektivně uznat, že vidina rychlého času nás občas sváděla také k poněkud „asertivní jízdě“.

Martin: Pár nepříjemných situací bylo. Třeba když přes cestu přeběhla kočka. Zrovna to bylo ve sjezdu a na rozbitý silnici. Tak to příjemné nebylo. Ale opět se potvrdilo, že nejnebezpečnější je člověk. Jeden arogantní chodec v Olomouci, nemohl 2 vteřiny počkat při přecházení na přechodu. Široká silnice, v obou směrech dva pruhy ale na týpkovi bylo vidět, že si myslí, že může vše a prostě nepočká. Naopak ještě přidal. Tři jsme projeli před ním, ale Romanovi tam stačil vlézt, a ještě mu uštědřil ránu do žeber. To opravdu do teď nechápu a asi nikdy nepochopím, co člověka k tomuhle vede.

Tomáš: Bylo tam i pár nepříjemných řidičů, arogantních lidí, zvěř přes silnici a nějaký ten sjezdík, který vypadal spíš jako tankodrom.

Pomalu ale jistě jste se blížili do cíle. Pamatujete si ten moment, kdy se krize z Olomouce zlomila a kdy vám došlo, že to dokážete?

Matěj: Popravdě to, že to opravdu dokážeme mi došlo až někde ke konci. Síly ubývaly čím dál rychleji.

Roman: U mě tenhle pocit přišel už na tom šíleném kopci u Mohelnice. Měli jsme tak velký časový polštář, tak jsem doufal, že bych to doplácal i sám, kdybych kluky nějak výrazně brzdil.

Martin: Mě se  krize zlomila za Novým Strašecím, pak už jsem to nějak doklepal :D

Tomáš: Když polevily křeče. Sice se zase vrátily, ale hodně mně to pomohlo.

Některá videa natočená na trase byla na fb různě komentována. Třeba, že už nemůžete dosednout na sedlo. Co vás nejvíce bolelo? Byl to opravdu zadek? :D

Matěj: Mě asi nejvíce bolela záda a zadek, naštěstí až ke konci.

Roman: Ze začátku jsem měl zakyselený nohy, to poté s polevením tempa odeznělo. Později se přidávaly různé bolístky – zadek samozřejmě, necitlivost dlaní  a tak.

Martin: Nohy mě bolely téměř od začátku, ale to k tomu patří. Horší byl zadek. Člověk už nemůže pořádně zalehnout do hrazdy, naopak jede napřímený, aby mohl sedět na části zadku, která bolí nejméně. A pak to stojí všechno i víc sil.

Tomáš: Nejhorší byl zadek, křeče do stehen a bolest kolen. Ještě mě začala bolet achilovka.

Jakých bylo posledních 25 km a 300 výškových metrů? 

Matěj: Bylo to spíše takové nekonečné pro mě. Poslední  12%  stojku, necelý  1 km dlouhou, už jsme si možná i paradoxně trochu užívali, protože jsem věděli, že za kopcem je náš vysněný cíl.

Roman: Já ano. Co kluci netuším, protože ten kopec vyjeli 300 metrů přede mnou. Normálně na výletě bych snad i z toho kola slezl a vytlačil ten kousek (to by asi bylo rychlejší), ale na 590 km to hrdost nedovolila.

Martin: Já pořád koukal na hodinky a hanil Garmin, že mu ty výškový metry nesedí. Chybělo nám stále nastoupat přes sto metrů výškových, ale už jen pár kilometrů, a já usoudil že Garmin kecá. No, nekecal :D Kopec byl opravdu hodně prudký, ale už to bylo na posledním kiláku. To se přeci z kola neslézá.

Tomáš: Stoupák už mi nevadil. Spíš ty km do cíle, byla již znát únava. Už to moc nejelo, ale asi to bylo o psychice.

No a po padáku dolů už jen projet cílovou páskou. Jaký to byl pocit? Co se vám honilo hlavou a byla radost větší než únava?

Matěj: Hodně smíšené pocity. Člověk má samozřejmě obrovskou radost, kterou přes únavu nedokáže pořádně dát najevo. Ještě teď tomu nemohu uvěřit, že jsme to opravdu dokázali.

Roman: Radost, dojetí a taky vděčnost klukům, že mě dostali až do cíle, protože si samozřejmě uvědomuji, že hlavně v druhé třetině trochu kvůli mně povolili, a tedy se na trase trápili déle, než museli :-). Nicméně těsně před průjezdem cílovou páskou jsem měl mnohem více prozaickou myšlenku, a to sice z čeho asi ta páska, kterou držíte je, a že bude hrozně vtipné video, jak nás to na posledních metrech sundá z kol a všichni se rozsekáme :-).

Martin: Radost byla rozhodně větší než únava. Měl jsem ohromnou radost, že jsme to dokončili všichni a ještě s náskokem oproti vytyčenému cíli. A taky že support má pro nás v cíli připravené vychlazené pivko, na které jsem se opravdu těšil.

Tomáš: Měl jsem strašně dobrý pocit, že jsme to „všichni“ zvládli a byl jsem strašně rád, že se to vše obešlo bez defektu a zranění.

Nevíme, zdali to je pravda, ale nenašli jsme nikoho, kdo na téhle trase jel rychleji. Celkem jste to dali za 22 hodin a 17 minut, z toho čistá jízda 19:45 hod.

Matěj: asi jedním slovem - WAAAAU

Roman: Průměrka očištěná od pauz je téměř 30 km/hod, což si myslím je dost ostrý tempo pro většinu smrtelníků i na několika kilometrový výlet kolem baráku. 

Martin: Vůbec jsem nějaké rekordy nehledal. Naše meta byla jasná a tu jsme dali. Na takto dlouhých tratí je to spíš překonat sám sebe než být lepší než ten druhý.

Tomáš: Asi to není tak hrozné.

Cestou domů jste prý jen tak nadhazovali, že příště by se dalo jet na kolech přes Alpy někam k moři. Vím, že to byla srandička, ale když se vážně zamyslíte, umíte si představit, že se podobné výzvy zase někdy zúčastníte?

Matěj: Ono to bere hodně sil. A za téhle situace (covid-19), která teď je, se takovéhle dlouhé vyjížďky dají plánovat, ale jinak mezi závody (jezdím hlavně Kolo pro život) se člověk už soustředí trochu na jiné věci. Uvidíme, co přijde. Mám rád výzvy.

Roman: Je to jako vždy, v cíli člověk říká „už nikdy“, pak o podobné akci žertuje a nakonec si ho to v životě zase najde. Asi to bude chtít jít někdy do hospody na TA TŘI PIVA , po nich má člověk přeci natrénováno na cokoliv. :-D

Martin: Já jsem si jist, že tam zase nějakou prasárnu pošlu. Letos to byl přejezd republiky, loni Ironman, předloni 24hodinovka v běhu… Na příští rok určitě zase něco dám. Ale teď opravdu nevím co. Ale on někdo u piva s něčím přijde :D

Tomáš: Něco bych určitě zase podnikl, ale asi se budete muset nechat překvapit.

Ještě než se rozloučíme, je něco, co byste chtěli dodat?

Matěj: Myslím, že člověk dokáže na extra dlouhých tratích překonat sám sebe. Ještě jednou moc děkujeme SUPPORT TEAMU, bez kterého bychom to určitě nedokázali. A za psychickou podporu hlavně své přítelkyni, rodině a kamarádům.

Roman: Skvělá akce se skvělými kamarády. Jeden z těch zážitků, na které se vzpomíná celý život :-)

Martin: Chtěl bych poděkovat našemu skvělému supportu. Bez nich by to opravdu nešlo. A nejde jen o to, že nám podali kus žvance a bidon, byla to také velmi důležitá psychická podpora.

Tomáš: Na závěr bych chtěl moc poděkovat klukům, že do takového „hovaďáckého“ nápadu se mnou šli a supportům za to, jak se o nás celou cestu moc hezky starali, i když jsem občas nebyl úplně nejpříjemnější. Děkuji i fanouškům po cestě za podporu.

Byla to super akce!!!

Kluci, moc vám děkujeme za rozhovor - Katka Dlouhá - support tým. 

www.facebook.com/events/331451301169323/?active_tab=discussion