Reportáž z Masivu #1

Přihlásil se nezmar Kalič, který už moc nekalí, ale sportuje. Jeho výsledky v Ironmanech a závodění s ním na silnici mě utvrdilo, že tenhle závod zvládne bez ztráty květinky. Sice mě zlý jazykové poučovali, že viděli Kaliče na prestižním cross-countryovém závodě v Úholičkách, který dokončil jen díky své mentální zdatnosti, takže není vhodným spolujezdcem. Sám Kalič mě ujistil, že na bajkách začínal, a tak si jen oživí, co se v mládí naučí.
Jak se blížilo očekávané datum 20. září, začínal jsem být lehce nervózní, neboť tento případ byl až nepříjemně medializován. Kolo jsem na své poměry dal poměrně solidně do vůně, osadil ho novým obutím a nainstaloval nové brzdové destičky. Přeci nejsem blázen, co by nemyslel na svoji bezpečnost. Kalič, ten byl v klidu. Kolo začal dávat do latě dva dny před začátkem, což pro něj neznamenalo žádné komplikace, neboť se zjištěné problémy již nedaly vyřešit. Na Smíchovské nádraží, odkud následujícího rána vyrážel náš ploužák, se dostavil se škrtající přední brzdou, vidlice doslova kvetla, ale ještě pružila.
Poprvé se mi stalo, abych na registraci k závodu dostal welcome drink, Kalič profesionálně jen symbolicky připil a s úsměvem ledabyle umístil číslo na svůj stroj, měl na spěch, čekal ho ještě podvečerní babysitting.
V noci jsem nemohl spát, hlavou mi běželo, že o mé účasti si bude moci přečíst i ten, komu do toho nic není. Na Smíchov dorážím tak akorát, Kalič také, minutku před odjezdem. Kupé máme pohodlné, neboť jsme v něm sami, dokonce si i můžeme vybrat, kam si lehneme. Mistr si s sebou přitáhl mísu tiramisu, zajímavá snídaně. Čas potřebný k dojetí do Nižbora byl jen o něco málo delší, než mi tam trvá cesta z Prahy na kole. Pár desítek minut před desátou nám jsou vykládaná kola a Kalič se pouští do posledního ladění. Na pátý pokus se mu podaří, aby se přední kolo volně točilo, půl výhry je doma. Když k tomu dostáváme čerstvě vyrobené dresy MTBS, které určitě jasně přebijí konkurenci, tak lépe už být naladěni nemůžeme. Na rozjetí máme asi pět minut, ale podmínky jsou stejné prakticky pro všechny. Jen nás překvapuje, jakým kvapíkem se hned vyráží, Kalič se brzo pohybuje v balíku těsně za mnou. První úsek do Bělče začíná pozvolným stoupáním, které se náhle změní v solidní stojku. Zde si vystupujeme z balíku a začíná ta správná spolupráce ve dvou. Docela mě znervózňuje, že nás se svým domestikem míjí i nejrychlejší žena Cesnaková, díky bohu dnes na trati zabloudili, takže v cíli jsme pak těsně před nimi. Kalič na asfaltových úsecích potvrzuje, že je solidním silničářem a až pozoruhodně zrychluje, avšak na kořenech na něj musím čekat. Kluk jede rozumně, mně takhle někdo ujíždět v technice, tak už šestkrát ležím. Je tu první výraznější sešup do Zbečna, prudká stezka docela nepříjemně vynáší na betonové patníky, jež ji lemují. Dole mám dost času, abych vymotal trávu, která se mi namotala kolem klik, najedl se a provedl manikúru, Kalič však na asfaltu znova přitápí pod kotel. Kolem přehrady Klíčava začíná souboj s celkem Bakajda, to co najedeme do kopce, ztratíme ve sjezdech, ale to mě nerozčiluje, s tím jsem počítal. Ale netrpělivě čekám, kdy se Ironman dostane do kopce do tempa, zatím svůj motor nemusím ani vytáčet do nejvyšší otáček. Sjezd ke Křivoklátu je dost nepřehledný, člověk by musel jet krokem, aby dobře trefil všechny odbočky. Ideální čas nasadit Kaličovo tempo na jistotu. Za Křivoklátem se jede po silnici a zase nastává pozoruhodný jev,kdy Kalič zdvojnásobuje svůj výkon, duo Bakajdy nemá šanci.
Na Křivoklát jsem jezdil zásadně na silničce, nevěřil bych, že z něho vede tak strmá cesta, kousíček po červené klopýtáme vedle kola. Následují trochu rovnější úseky, kde se snažím Kaličovi rozjíždět tempo, protože se nejede po asfaltu. Stoupání na nejvyšší bod dnešní trasy, na Krušnou horu, jedeme v docela rozumném tempu a hlavně na žádné z odboček výrazně nechybujeme. Závěr je trochu zvlněný, v posledním stoupání se Kaličovi zasekává řetěz, nahoře se modlím, jestli ho nepřetrhl. Dobrý, jede na kole, spíš než další ztráta by mě rozhořčilo, že bychom zmokli, protože začíná pršet.
Cílová rovinka vede do kopce po louce, Kalič ze sebe ždíme poslední kousky sil, dokonce se zdá, že i finišujeme. První etapu jsme zvládli bez zádrhelů. Jak jsem říkal, de facto bez ztráty kytičky.
V cíli ještě Kaliče hecuji, ať si nechá dát kolo do vůně, po prozkoumání se objevuje, že se lehce netočilo i zadní kolo škrtajíc o brzdu a řadící lanko jde velmi ztuha… Po opravě nadšený Kalič hlásí: „Šlape to jak hodinky!“ Budem šlapat jak švýcarské hodinky zítra my?