Rychleby Challenge - víc než dobrý víkend

MTB marathon

Z redakce MTBS jsem dorazil do Rychleb tentokráte osamocen, protože víkend nabitý dalšími prestižními závodními akcemi odvelel další části naší sestavy do Pece pod Sněžkou a na Malevil. Předpovědi počasí na víkend celý týden typicky mlžily, takže jestli bude pršet nebo ne, bylo otázkou hodně vyrovnaných sázkových poměrů.

Jsa vnitřně smířen s tím, že nebude zima, ale s deštěm se potkat můžu, vybavil jsem se pro jistotu na víkend hned dvěma páry ponožek, na bike namontoval originální Crud Catcher první generace, moje oblíbené Onza rohy a v pátek v jedenáct dopo, chca se vyhnout kolonám za Hradcem, vyrazil směr severovýchod testovat jeden z dalších devětadvacítkových fullů na první ročník Rychlebského marathonu.

Cesta ubíhala jako po másle, až na výjimky nikde žádné kolony. Časová rezerva na přesun byla dostatečná, takže 260 km dlouhou cestu jsem prolít včetně krátké zkratky přes Polsko za krásných bezmála pět hodin. Odměnou mi bylo nejen krásné slunečné počasí místo avizovaného deště, ale také usměvavý personál rychlebského infocentra a výborné, nebojím se říct kultovní, zázemí akce situované do tábora nedaleko obce Malá Kraš, taktéž se sympatickým personálem místní knajpy, která sloužila rovněž jako recepce, presscentrum, registrace a infocentrum. Prostě táborová klasika.

Po krátkém zorientování se, ubytování se, a aklimatizaci v podobě dvou kousků Šeráku, jsem krátce po sedmé hodině vyrazil na malý seznamovací trénink s tratí. Bezmála dvacet kiláků dlouhý okruh do Černé vody a zpět trailem Černého potoka jsem dal za 50 minut a jsa dostatečně provětrán, nafasoval číslo a další propriety potřebné pro sobotní start.

První ročník Rychleby Challenge byl hned od prvního zveřejnění informací, že se závod uskuteční, velmi diskutovaným možná až tak trochu tabuizovaným tématem. Jelikož se o Rychlebách a místních trailech píše všude většinou jen v superlativech, je zřejmě mezi obyčenými bikery zakořeněn názor, že závod v takovémto terénu bude abnormálně náročný a tím pádem nic pro ně. Jak si jinak vysvětlit skutečnost, že se na dlouhou trasu předem zaregistrovalo jen bezmála čtyřicet závodníků?

Prioritou pořadatelů nebylo přilákat do Rychleb bikovou elitu, ale spíše srdcaře, kteří sice závodí, ale nejde jim v první řadě o čas nebo ceny za první místo, ale o to si závod užít a společně s ostatními si pak o něm v cíli u piva podebatovat. Takovýchto lidí nakonec přijelo do Rychleb zhruba osmdesát z nichž jen malá část využila možnosti vyzkoušet si závod na dvacetikilometrové trati, která v podstatě spočívala v mém pátečním večerním tréninku.

Důvodů proč první ročník Rychlebského marathonu nepřilákal víc závodníků je zřejmě víc. Dílem to mohly zavinit nepříliš optimistické předpovědi počasí, dílem zvěsti o supernáročné trati a dílem skutečnost, že se tento víkend konalo hned několik dalších velkých akcí, z nichž největšími konkurenty byly zřejmě Malevil a nedaleký Kopřivnický Drtič. Na druhou stranu obě výše uvedené akce za sebou mají mnohaletou tradici a reference, zatímco Rychleby jsou nováčkem v závodním kalendáři a tak jsme společně s Alešem Procházkou (pořadatelem dalšího známého Šela marathonu), který přijel do Rychleb také závodit, došli nakonec k názoru, že je možná lepší, že napoprvé nepřijely stovky lidí. Alespoň na sebe nikdo nemusel při předjíždění řvát, nikde se netvořily kolony a každý si tak mohl závod doslova užít a kochat se výjimečnou krajinou.

Jelikož se naplnily zvěsti organiátorů o tom, že se na start postaví také Martin Horák (BMC SAVO Racing), nikdo nepochyboval, že bojovat se bude až o druhé místo. Osud ovšem nechává vedoucí trojici závodníků zakufrovat hned v první třetině závodu což sice nechápu, protože kdykoliv se někam odbočovalo, nebo naopak jelo rovně na nepřehledné křižovatce, stáli buď svítivě žlutí lidé a ukazovali, kterým směrem dál pokračovat nebo směr ukazovaly nepřehlédnutelné červené cedulky společně s bílými šipkami na zemi.

Pravdou je, že jsem měl zvláštní pocit, když mě právě Martin Horák předjížděl na sedmadvacátém kilometru na první občerstvovačce a zatímco já jsem do sebe soukal druhý krajíc chleba se sádlem, on prosvištěl téměř bez zastavení chňapnouc jen něco k pití. To už jsem věděl, že čelo někde zakufrovalo a rychlostí střely se valilo přes nás pohodáře míříc zpět na špici pelotonu.

Šok z toho, že mi do časového limitu pro projetí první občerstvovačkou chybí ještě víc jak dvě hodiny což nebývá díky mé gurmánské povaze užít si trati a občerstvovaček a nikam nespěchat zvykem, zklidnily čtyři výborné tvarohové koláčky šok z překvapivě výborného času a náležitě posilněn vyrazil jsem vstříc nejprudšímu stoupáku na trati, který začínal tím, co bikeři absolvují cestou na nejvýše položený a nejnáročnější trail zvaný Wales. Místo vysvobozující levé odbočky na tento trail jsme ovšem pokračovali dál rovně až na nejvýše položený bod trati Ripperův kámen, přičemž posledních několik stovek metrů vedla trať po trase nedělního endura avšak v opačném směru, tudíž do kopce.

Následovalo odpočinkové klesání okořeněné maximálkou dne, která se bez problémů vyšplhala kousek nad šedesátku, po kterém se závodníci ocitli podruhé během dne na oblíbeném trailu "Tajemný", který dokonale odhalil všechny výhody i nevýhody mojí devětadváci s širokými řídítky. Podruhé už jsem byl na trailu podstatně rychlejší a to nejenom proto, že jsem si ho alespoň trochu udržel v paměti z první jeho dnešní návštěvy, ale také proto, že jsem na něj dorazil řádně odpočinutý z předchozího sjezdu, zatímco jeho prvnímu absolvování předcházel táhlý výjezd oblíbeným, leč fyzicky náročným trailem pod Sokolím.

Tady je asi dobré se zmínit o profilu trati, který organizátoři navrhli tak, aby maximálně využil rázu místní krajiny a přitom zavedl závodníky nejenom na osvědčené značené traily, ale i do míst, kam zatím žádné značené trasy nevedou. Obavy z přílišné obtížnosti nebyly na pořadu dne, protože trať se vyhnula nejnáročnějšímu trailu Wales. Její výškový profil však rozhodně nepatřil do škatulky "okolohradce". Víc jak dvoutisícové převýšení na 67mi kilometrech se může směle rovnat s renomovanou masovou konkurencí a hravé Rychlebské traily pak byly odměnou všem, kteří přijeli a postavili se na start sobotního marathonu.

Ačkoliv byl favorit závodu dopředu jasný, v cíli se z vítězství nakonec radoval Polák Maciek Balazy (Burkatón) před druhým René Horákem (Cyklo TJ písečná) a třetím Petrem Březinou (AVELI Racing Team). Martin Horák nakonec stíhací jízdou přilétl do cíle jako čtvrtý s víc jak dvacetiminutovou ztrátou na vítěze.

Víc jak tři a půl hodiny pak dělilo v cíli prvního od posledního závodníka. Do osmihodinového časového limitu se tak až na pár odstupivších odpadlíků vešli všichni, včetně mé osoby i o dvě místa za mnou klasifikovaného Aleše Procházky, který měl na trati celkem čtyři defekty, což s jedinou náhradní duší nebylo jednoduché zvládnout bez cizí pomoci, na kterou si ale musel chvíli počkat.

Také nejrychlejší ženy první Hana Petrůjová (Merida Biking Team) a druhá Kristýna Koscová (Drahany) se poněkud praly s nástrahami tratě a díky přiznanému leč nevědomému zkrácení někde neznámo kde, uvnitř rychlebských lesů, dorazily do cíle jen půl minuty za Martinem Horákem v čase 3:27:02hod.

Sobotní odpoledne pak zpestřily ještě závody dětí, které se ve dvou vlnách popraly s nástrahami podstatně kratší tratě vedoucí okolo tábora, pochopitelně za mohutného povzbuzování jejich rodičů. Večer pak patřil koncertu výborné Lenky Dusilové, představení taneční skupiny Lenky Bachové a následně kapelky Old rock, která končila až dlouho po půlnoci.