Singltrek pod Smrkem - slavnostní otevření

I. Hejtman chtěl na kolo, počasí jej nepustilo (text: Petr Slavík - ČeMBA)

V pondělí, 2. listopadu, útulná horská chata Hubertka na úpatí severního hřebene Jizerských hor zažívá od ranních hodin nezvyklý ruch. Gradující hemžení lidí jasně dává znát, že se zde brzy semele něco důležitého. Významnou akcí, která rozproudila krev okolí poklidného lázeňského městečka Libverda, není nic menšího než slavnostní otevření unikátního projektu první sítě singltrekových stezek v Česku.

Hřebeny Jizerek jsou od rána bičovány ledovým nárazovým větrem a organizátoři musejí rychle měnit plány. Původně plánovaná převážně venkovní akce se díky nepřízni počasí stěhuje k rozžhaveným kamnům horské chaty. To ale pomalu sjíždějící se hosté kvitují s povděkem. Dřevěné lavice velké místnosti, která pamatuje mnoho turistických, horolezeckých i lyžařských oslav, se pomalu plní. Schází se opravdu zajímavá sestava hostů – v důstojných uniformách přicházejí zástupci Lesů ČR, saka a kostýmky oblékají starostové a zástupci kraje, outdoorové oblečení hřeje ochranu přírody, novináři jsou obtěžkaní pracovním náčiním a cyklisté nervozně kontrolují z okna své miláčky.

Ve 14 hodin to začíná. Hosty, kteří zcela zaplnili velkou místnost i přilehlou chodbu, srdečně vítá netradiční dvojice moderátorů – Evě Kajzarové, vyšvihlé v lesnické uniformě, sekunduje tiskový mluvčí ČeMBy Petr Slavík – a společně startují akci symbolickým zazvoněním na historické cyklozvonky. Akce se rozjíždí přivítáním VIP hostů - hejtman Libereckého kraje Stanislav Eichler, jeho náměstkyně Lidie Vajnerová i předseda Svazku obcí Smrk Pavel Smutný se trochu perou se sálajícím horkem rozžhavených kamen ale společně prozrazují, že přijeli s odhodláním sednout na kolo a singltrek projet.

Poté už začínají proslovy významných hostů, kteří si (na české poměry) až nezvykle rozumí. Postupně promlouvají všichni, kdo projekt podpořili nebo se na jeho realizaci podíleli - starosta Libverdy Jan Pospíšil, krajský ředitel Lesů ČR Ludvík Řičář, hejtman Stanislav Eichler, náměstkyně pro cestovní ruch Lidie Vajnerová, předseda Svazku obcí Smrk Pavel Smutný, ředitel české Meridy Petr Vaněk a předseda ČeMBy Tomáš Kvasnička. Každý řečník má sice vlastní proslov, ale myšlenky končí vždy ve stejném průsečíku – úspěchem není jen samotný singltrek, ale také vzniklé partnerství podporující terénní cyklistiku. To bajkera jednoduše zahřeje u srdce. Zvlášť, když to není obvyklé verbální čechrání pírek, ale za okny máme hotový projekt.

Kamna dál sálají, lesknoucí se čela hostů prozrazují úspěšnou akumulaci tepla, na Hubertce panuje příjemná nálada. Je ale čas vyrazit do psího počasí, kde nás čeká další vyvrcholení programu. Hosté se přesouvají k zahalené orientační tabuli singltreku, kterou společnými silami odhaluje čtveřice významných hostů. Fotoaparáty divoce bleskají a kamery spokojeně vrní. Nyní je na řadě hejtman Stanislav Eichler, který dostává šroubovák a už zručně montuje tabulku směrovníku. Důležitý úkol plní na jedničku, opět symbolické zazvonění a předseda ČeMBy Tomáš Kvasnička oficiálně otvírá stezku protrhnutím pásky.

Oficiality tímto končí. Významné hosty si rozebírají novináři. Část hostů se stěhuje na guláš podávaný v Hubertce a i přes neustávající mrazivý severák se před stojanem Meridy, která je jedním z hlavních partnerů projektu, shlukuje hrozen zájemců o půjčení zbrusu nových One-Twenty a Ninety-Six ročníku 2010. Hejtman zkušeně šahá po karbonové 96tce a se svou náměstkyní se radí, jestli to dnes „bude na kolo“. Divoce se klátící koruny stromů a mrazivé počasí jim však dnes vystavují omluvenku.

V Hubertce se mezitím podává výborný guláš, vedou debaty, probírají se další plány. Čas ale utíká rychle a slavnostní otevření první sítě singlterku u nás se pomalu chýlí ke konci. Na jaro se chystá velké otevření pro veřejnost. Zde byste už určitě neměli chybět.

II. Ochutnávka stezek v předvečer otevření  (text: Miloš Lubas – MTBS)

S předsedou ČeMBy a duchovním otcem Singltreku pod Smrkem Tomášem Kvasničkou se znám někdy od konce léta, kdy mě nabídnul spolupráci ohledně fotografického zdokumentování výstaveb prvních trailů u nás, postavených podle „originálních receptur“.  Libverdu nebo Nové Město p. S. a jejich okolní stezky jsem v doprovodu Tomáše nebo tiskového mluvčího ČeMBy Petra Slavíka navštívil několikrát, ale většinou to bylo bez kola a navíc s těžkým batohem plným fototechniky. Pěšky jsem po stezkách nachodil hodně kilometrů, leccos jsem viděl a od kluků i slyšel…, ale pořád jsem si v duchu říkal, že by to byl hřích, abych byl takhle blízko „u toho“ a přitom si to celé neprojel.

V týdnu před otevřením proto volám Tomášovi a vznáším na něj prosbu, zdali bychom si všechny dokončené traily společně neprojeli. „Nic proti“, říká Tomáš. „Dokonce ti na to můžu půjčit moji vymazlenou Meridu, aby sis to mohl více vychutnat a nemusel se kodrcat na svém pevném Kleinovi…“ S díky přijímám nabídku okusit pilotáž celoodpruženého kola. V duchu si ještě říkám, že je škoda, že jsem fulla neměl i před čtrnácti dny na společné vyjížďce MTBS crew po Rychlebských stezkách. Pro takovéto příležitosti je obzvláště dobrým komponentem na kole teleskopická sedlovka, kdy navíc u verze s dálkovým ovládáním můžete drobným drknutím do páčky zasunout v mžiku sedlo do bezpečné vzdálenosti v případě technických sjezdů a při šlapání do kopce zase rychle vystrčit sedlo do původního nastavení.

Jako jediný volný den pro projížďku nám oběma vychází neděle. Brzy ráno nakládáme kola na střechu jeho postarší Laguny a vyrážíme společně směr Nové Město p. Smrkem. Můj původní záměr byl  vůbec si s sebou nebrat foto výbavu. Nakonec mi to nedalo, jedno tělo s lehkým širokáčem a bleskem balím do ručníku a vkládám do messengeru bagu přes rameno. To se dá uvézt a co kdyby tam nahoře bylo hezky a svítilo sluníčko, přemítám si… A taky že jo! V Jablonci je těžce pod mrakem, ale jenom se přehoupneme přes Oldřichovské sedlo a koukneme na vršky kopců v dáli, jsme oba rázem v sedmém nebi. „Vidíš to“ říkáme oba svorně, „nahoře bude dnes nádherně“.
Blížíme se už k Novému Městu a před námi se rozprostře celý hřeben severních Jizerek s dominantou kraje Smrkem na naší straně a Stogem Izerskim na straně polské.

Tomáš u kraje silnice zastavuje. „Tohle musíme nafotit“. Na loukách ve stínu je silný „šedivák“ od přízemního mrazíku. Obloha je modrá a skoro vymetená. Já fotím a Kvása mi přitom rukou ukazuje, kde všude v budoucnu by mohly vést stezky. Dost! Nasedáme do auta a po chvilce jízdy jsme u cíle. Tomáš mě nejdříve bere k místnímu městskému koupališti a opět mi dává vyčerpávající výklad, jak tady bude jedno z nástupních míst, odkud se bude vyjíždět na stezky. O rodinku bude v areálu koupaliště postaráno. Pro nejmenší caparty bude vybudován speciální zkušební okruh, na kterém se budou učit technice. I ostatní z rodiny by zde měli nalézt solidní komfort zázemí, ať už budou před vyjížďkou, nebo po ní.

Tomáš každou chvíli drží u ucha telefon a s někým sáhlodlouze hovoří. Třeba teď má na „drátu“ starostu města Pavla Smutného, který běhá někde po trailu s motorovou pilou a čistí stezky od popadaných stromů a větví, co způsobila v předešlých dnech sněhová kalamita. Na parkovišti „U spálené hospody“ sundáváme konečně kola ze střechy a vydáváme se naproti jdoucímu starostovi. Když k němu dorazíme, Tomáš se hned rozohní: „Viděl si to, tady jel po stezce někdo na koni! Jak je to možné?! Starosta mu na to říká, že ví, o koho jde a že dotyčnému domluví. Společně se vracíme stejnou cestou až k autu. Až teprve teď si všímám, že na zemi je opravdu sem tam nějaký obtisk koňského kopyta…
Kvása touto prací žije. O tom není pochyb! Nevychládá a hned se pouští do další věci, co se mu nelíbí. Některá místa u stromů jsou podle něj málo vyvýšená a zpevněná kameny. „To se bude muset těm partám, co to dělají, říci. Takhle to nebudou moci oje.at. Pořád jim to říkám, jak to mají dělat. Ve skutečnosti se na to ….., a ještě za to berou peníze…“
Když jsme sami dva, povídá mi už klidným hlasem a s šibalským úsměvem na tváři: „Viděl si to? Starosta několika- tisícového města a on sám od sebe se v neděli sebere, vezme pilu a jde zadarmo uklízet na stezky. Ten pro to žije!!!“

Mezi tím už jsme přejeli na další singletrail. Na stezce potkáváme v protisměru postaršího chlapíka na crossovém kole, oblečeného v běžeckých elasťákách. Tomáš se s ním dává, jak jinak, hned do řeči: „Jak se vám to tady líbí?“ „Tohle je moc parádní, neuvěřitelný, moc se mi to líbí“ odpovídá pán a hned nám na sebe prozrazuje, že je učitelem tělocviku na základce ve Frýdlantu. „O tom budu muset říci žákům a přijedeme si sem zajezdit“ Loučíme se s panem učitelem a Tomáš mi hned  praví: „Tak z toho učitele mám hroznou radost, takovýhle lidi potřebujeme“ Koukám mu do očí a vidím, jak se mu lesknou… Kvasničkovo nasazení pro singletraily jak se zdá nemá hranic.

Po výborném obědě v Libverdské hospodě „U zeleného stromu“ chvilku čekáme na čembisty Pavlu a Aleše, kteří jedou za námi z Jablonce a přidají se k nám k projetí všech trailů, co jsou zde zatím hotovy. Dopolední jízdy byly takové roztroušené, ale teď jsem rozhodnut se jim naplno věnovat a nenechat se ničím a nikým vyrušovat. I svůj „mesík“ s foťákem nechávám schovaný v autě a maximálně na „lehko“ se vydávám spolu s ostatními vpřed.

Dopolední znalosti tratí jdou k duhu. Teď to můžu bez okolků rozbalit a užít si to plnými doušky. Co vám budu povídat, pocity z trailů jsou impozantní! Zvláště u toho druhého, co končí u parkoviště U spálené hospody. To je úplně jiné poježdění, než v Rychlebech. Tam je to hlavně o fyzičce v první části do pořádného kopce a pak technicky hodně náročného trialového sjezdu po velkých kamenech. Nic mezi tím…Tady v Novém Městě je to úplně o něčem jiném. Jede se převážně po vrstevnici buď mírně do kopce, nebo z kopce. Urovnaná, vyžehlená stezka vás dokonale vede mezi kořeny a stromy zleva doprava, hup nahoru, hup dolu… S kolem si celou dobu jenom hrajete…Někde lehce přišlápnete, jinde zase zpomalíte do klopenky mezi stromy. Zjednodušeně by se dalo říci, že některé traily v Novém Městě připomínají bikrosovou trať, která je hooodně úzká a hooodně dlouhá. 

Na konci jednoho trailu celý vytlemený říkám Tomášovi: „Hele, to je bomba, fakt super!!!“ A on mě na to odpovídá s tím jeho šibalským úsměvem: „Hele, přesně tohle říkali starostové, když jsem je vzal na stezky do Walesu. A právě tam si je singltreky získaly… Řada z nich do té doby na kole nejezdila a teď tím úplně žijí.“ 

Předposlední singltrek je už veden více do kopce a není tak "easy" jezdivý jako ty předešlý. Je na něm i přejezd jedné krátké lávky, pod kterou je větší mokřina nebo bahno.  Na konci této stezky vás to „vyplivne“ na lesácké asfaltce. Po ní se musí šlapat několik kilometrů až na samotný vrch k Streitovu obrázku. Odtud je to jenom dva a půl kilometru na vrchol Smrku. Sem zatím žádné stezky nevedou. Od Streitova obrázku se jede pořád po té stejné asfaltce s tím rozdílem, že už se jenom klesá. Z ne moc záživné silnice se prudce odbočí vlevo na trail a jde se do sjezdu. Tady je pro změnu stezka s největším sklonem směrem z kopce. Uprostřed nás překvapuje zaparkovaný bagr. Opatrně ho objíždíme. Tenhle úsek trati je ještě ve výstavbě a na jeho dokončení si musíme počkat na příští rok. To už jsme se dostali až k chatě Hubertce. Venku se mezi tím pěkně setmělo, a pokud se jede v lese, není toho v šeru moc vidět. Přesto jde jet. I proplétání mezi stromy je v pohodě. Stezka díky žlutému písku a světlým kamenům vyskládaným na krajích krásně vede. Z lesa vyjíždíme ven na volnou louku a vidíme, jak nad stromy svítí měsíc a dole mezi domy žhnou pouliční lampy. Ještě že je to kousek na parkoviště k Obřímu sudu, kde naše mise končí. Game over!

Kousek výše jsem už nakousl porovnání s Rychlebskými stezkami. Vyřknout ortel, který z nich je lepší, ale zkrátka nejde. Každý je úplně z jiného těsta. Rychleby si oblíbí užší skupinka vyznavačů trialového ježdění, kteří velmi dobře ovládají svoji techniku a mají i slušnou fyzičku. Adrenalinu z jízdy a zážitků z nádherné okolní krajiny je tam opravdu hodně. Pro rodinnou jízdu to zde ale moc není.
Nové Město pod Smrkem je pravý opak. Traily zde zvládne i méně zdatný jedinec klidně na obyčejné „plečce“. Celkově se tady vyřádí daleko větší skupina lidí. Ale i ten, kdo je technicky velmi dovedný, si zde najde svoje. Záleží jen na tom, jak si to každý srovná v hlavě...        
 

O projektu

Singltrek pod Smrkem vznikl jako naplnění partnerství mezi státním podnikem Lesy ČR, samosprávou a neziskovým sektorem. Rozhodně stojí za pozornost, že vůbec poprvé se v České republice podařilo spojit takto významné partnery pro společný projekt podporující terénní cyklistiku. A jak se to vlastně přihodilo? Krajské ředitelství Lesů ČR v Liberci spolu se starosty Svazku obcí Smrk dlouho hledalo projekt, který by severní stranu Jizerských hor oživil cestovním ruchem a přitom by byl citlivý ke zdejší mimořádně krásné, lesnaté krajině. Řešení složitého rébusu přinesla Česká  mountainbiková asociace (ČeMBA) a její projekt singltreku. Při důkladném vyhodnocení se ukázalo, že singltrek je nejvhodnější možností pro okolí Smrku a od počátku roku 2008 se intenzivně pracuje na jeho přípravě. Díky v Česku ojedinělé spolupráci je tak nyní k dispozici první okruh singltrekových stezek – 13 kilometrů nového singltreku po propojení se stávajícími cestami dává přibližně 25 kilometrový okruh. Tím ovšem rozvoj Singltreku pod Smrkem nekončí. Pro příští léta jsou naplánovány další úseky stezek pro nové cyklistické zážitky.

Foto: Miloš Lubas

Video: Petr Slavík