Solná komora znovu přála českým bikerům

Na hlavní trasu – extrémní na 211 km s převýšením 7125 m - se v 5:00 postavilo taktéž rekordních 493 „masochistů“. V obrovském vedru nečekaně zvítězil domácí Erwin Dietrich (ročník 1961!) v čase 10:39:58 h před svým krajanem Gerhardem Trampuschem. Pro tohoto populárního profesionálního silničáře to byl jeho vůbec první MTB závod v životě. Na skvělé třetí příčce se umístil vítěz z roku 2007 Tomáš Trunschka (Caffe Nannini).

České závodnice a závodníci dále získali ve svých kategoriích řadu pódiových umístění, jejichž výčet by přesáhl rámec této reportáže. Vybíráme pouze některé zajímavé výsledky v absolutním pořadí.

Na trati 119 km (3914 v.m.) skončil druhý Jan Hruška, jenž se musel sklonit pouze před Švýcarem Ursem Huberem, bronzovým z ME i MS v XCM 2008 a vítězem Crocodile Trophy 2009.
V ženách obsadila Pavlína Černá (MTB Team Příchovice) taktéž stříbrnou pozici.

Trať 54 km (1539 v.m.) ovládli Hruškovi kolegové z týmu Volvo Auto Hase – 1. Ondřej Fojtík, 2. Milan Šustek.

Zapomenout nesmíme ani na nedělní downhill jednokolkařů. Zvítězil Jakub Rulf (Municycle.cz), přičemž předčil i trojnásobného mistra světa této disciplíny, Davida Weichenbergera z Lince, kterému tak vrátil loňskou porážku.
A jak to v sobotu vypadlo na místě činu? Abyste si udělali o celé akci obrázek, vyzpovídal jsem protagonisty nejdelších tří tras, neboli svého oblíbeného cyklokrosaře, silničáře (v obou případech však bohužel bývalé, nyní jsou čistokrevnými bikemaratonci) a cyklocestovatele.

Tomáš Trunschka (Caffe Nannini, 211 km):

Jak se závod vyvíjel z tvého pohledu?
Po prvním výjezdu jsme zůstali vepředu v pěti lidech. Sjezdy jsem jezdil ze začátku rozumně, dokonce i v háku, ale potom jsem se jim snažil poodjíždět, abych do kopců trošku pošetřil. Postupem času jsme se rozdělili a jeli po jednom, to se stalo v okamžiku, kdy jsme se podruhé dostali k té jeskyni ve skále (Ewige Wand, moje pozn.), to znamená zhruba na stém kilometru. Tam si nás docvakl Karel Hartl. Ve sjezdu, který se napojuje na stovku (Weissenbach, cca 125. km, moje pozn.) jsem už jel úplně sám. To trvalo až do poloviny posledního kopce za Salzbergem, kde mě dostihli. Škoda, že mě Dietrich a Trampusch nedojeli malinko dál, což by pro mě bylo daleko lepší. Chvíli jsem se s nimi snažil jet, ale viděl jsem, že to nejde.

Tam už mi bylo tak špatně, že jsem musel na chvilku i zastavit a dát si nějakou tyčku, bál jsem se, že to se mnou někde sekne. Nemyslím si, že bych úplně podcenil jídlo, ale spíš chybělo pití. Trochu jsem si orazil a protáhl se. Nejhorší bylo, že jsem se musel nějak dostat nahoru, ten závěr byl docela prudký. Na bufetu jsem se naládoval vším, co jsem tam našel a zase se dal do kupy. V tom předchozím výjezdu jsem musel nakoupit hodně. Potom jsem je ale zase začal dotahovat.

Ta krize nebyla z výkonnostních důvodů. Určitě hrálo svou roli, že jsem to jel bez podpory, to jsem asi taky trochu podcenil. Jak jsme se napojili na trasu stovky, tak ty bufety byly obsypané hobíky, a byl problém se k čemukoli dostat. Pití jsem nakonec vždycky dostal, ovšem ty ztráty času jsou pak velké. Toho pití ve výjezdech bylo ale stejně málo, přestože jsem doplňoval tekutiny všude, kde se dalo. Ani nepamatuju, že bych toho kdy tolik vypil. Jednu chvíli jsem nad sebou viděl velký černý mrak, vypadalo to na bouřku, to by mě zachránilo, ale bohužel z toho nic nebylo. Podmínky ztížilo dusno před bouřkou, která ale přišla až asi hodinu po mém dojezdu do cíle.

Mohly výkon ovlivnit tvé zdravotní problémy na jaře, to znamená viróza a dlouho špatný krevní obraz?
Už od začátku březnového soustředění v Itálii jsem se v tom potácel, na Šele to nebylo dobré, měl jsem špatnou krev a musel vysadit. Trénovat jsem začal až pár dní před Malevilem. Ještě asi nejsem úplně v pořádku, ale na Salzkammergut Trophy jsem se začal připravovat měsíc dopředu a chtěl ji proto dokončit za každou cenu, i kdybych měl skončit dvacátý. Naštěstí jsem to aspoň trochu přemohl.

Hned příští sobotu tě čeká etapák Ironbike.
I na to jsem směřoval přípravu. Odehrává se to v italsko-francouzských Alpách a je to ještě náročnější něž Salzkammergut Trophy, co se terénu a výjezdů týká. Osm dní dřiny, nošení kol, těžší terén, vyšší nadmořské výšky, jede se hodně po skalách, úzkých stezkách, žádné zabezpečení jako třeba sítě u skal neexistuje. Jsem zvědavý, jak mě to dneska poznamenalo. Ale věřím tomu, že se dám dohromady.

Jaké máš ambice? Vloni jsi vyhrál, respektive kvůli chaosu organizátorů nakonec nevyhrál.
Uvidíme, díky tomu, že to pořádají Italové, se dá čekat cokoli, ale na tu bednu bych chtěl.

Co další program?
To bude záležet na tom, jak zničený se vrátím domů z Itálie, ale budu u nás jezdit, co bude. Tedy Erzgebirgs-Bike-Marathon, Český pohár v maratónech, a tak dále. Chtěl bych dobře zajet Sudety.

Jan Hruška (Volvo Auto Hase, 119 km):

Jak těžký ten závod pro tebe byl?
Pro mě to mělo dvě roviny. Za prvé jsem vůbec neměl ponětí, do čeho jdu. Jak to bude vypadat, jsem jen tušil. Věděl jsem o tom pouze z vyprávění. Nastudoval jsem si profil a podle toho se snažil řídit, a také hlavně svými pocity. Musím říci, že jsem vůbec nevěděl s kým závodím. Své konkurenty jsem neznal.

Za druhé: I když to člověk vidí, překvapí ho to. Byly tam velké stojky, za každou zatáčkou se to prudce zvedlo a měl jsem problémy s řazením převodů. Takhle prudké kopce jsem dlouho nejel.

Pokud to srovnáš se závody v České republice, kde vidíš ten hlavní rozdíl?
Prvním velký spočíval v tom, že z kopce se jezdí v klidu, nebyla to taková vražda jako u nás. Závodilo se do kopce a ne z kopce. Jednak mi to víc vyhovuje, a hlavně si myslím, že tohle je cyklistika. Vyhrávat by měli ti nejsilnější, ne ti nejodvážnější. Dále je tu hrozně pěkná krajina, to se nedá srovnávat. V Čechách nemáme hodinové kopce a tolik pěkných míst, kudy se dá jezdit. Ale bohužel jsem neměl čas se na to dívat.

Co jsi říkal povrchu, je tu přece jen více asfaltových a šotolinových úseků.
Asfaltu tu bylo docela dost, z toho jsem byl trošičku překvapený, ale nevadilo mi to. Co se týká šotoliny, bylo to hodně přeschlé, jak na hrachu. Vyplatilo se mi jet na oči, jinak bych byl dlouhý na brzdy a lítal někam rovně. Nejprve jsem se podíval, kam ta zatáčka vede, a potom teprve pustil brzdy. Bláto by tu nebylo, ani kdyby pršelo, takže z tohoto pohledu to bylo dobré.

Jak vypadal průběh závodu z tvého pohledu?
Závod byl jednoduchý. Hned na prvním asfaltovém kopci se udělala šestičlenná skupina, která jela do půli závodu pohromadě, nikdo ani nic moc nezkoušel. Jakmile se projelo Hallstattem, čekalo nás těžké stoupání na Salzberg a tam dole v první asfaltové stojce začal opravdový závod. Ani se neútočilo. Každý tam nasadil ten svůj šrot a jelo se. O té doby to pokračovalo dvou a tři čtvrtě hodinovou časovkou.

Která část trati pro tebe byla nejtěžší?
Nejtěžší úsek je ten, který si člověk udělá nejtěžší. Mě postihla krize na posledním kopci, od jezera nahoru. Tam se mi nejelo dobře, přesto jsem to dal na velkou, jinak bych se tam úplně zasekl.

Jsi spokojený s výsledkem při své první účasti?
Jsem první, kdo prohrál. Spokojen můžu být jen s vítězstvím. Bylo by špatné se spokojit s druhými místy. Nezabil jsem se, kromě té krize se mi jelo dobře, bez vážných problémů. Když to vyhodnotím, asi jsem skončil tak, jak jsem skončit měl.

Michal Jon, cyklocestovatel (www.luciemichal.cz, 72 km)

Jak jsi se vlastně dostal na Salzkammergut Trophy? Pokud vím, předtím jsi jezdil pouze Malevil Cup.
Závody nejsou moje parketa, ale Malevil Cup jsem jel už několikrát, to je výjimka. Vždycky mě ta atmosféra závodu pohltí, přestože si hned od první zatáčky po startu říkám, co tady zase dělám. Lákalo mě vyzkoušet si nějaký ten maraton v cizině, tak jsem se s pár kamarády letos na jaře přihlásil do seriálu MarathonMan-Europe. Vidina dvou výletů do dříve nepoznaných míst v Rakousku a v Německu byla velmi lákavá.

Jak se ti líbila nová trasa 72 km?
Když jsem si doma tiskl výškový profil, měl jsem pocit, že mám rozbitou tiskárnu - v profilu trati se objevila kolmá čára vzhůru. Ale chyba tiskárny to nebyla, skutečně se k solným dolům na Salzberg jelo téměř kolmo vzhůru, prý nějakých 30 %. Masakr, ale krásný. Ale zaujaly mě i další nekonečné kopce. když stoupáš k nebi jeden, dva, čtyři, šest i víc kiláků, nemá to konce, je to šílený, ale zároveň parádní. Z 500 na 1100, pak z 800 na 1500 a takhle pořád dál. Tohle u nás nemáme. Ta 72 km na Salzkammergutu byla fakt parádní trasa.

Bral sis s sebou foťák, co všechno jsi nafotil? :-)
Vyfotil jsem asi dvě fotky v první části trati, třeba občerstvovačku těsně vedle mohutnýho vodopádu - něco úchvatného. Pak jsem na foťák zapomněl, asi jsem se snažil spíš jen přežít a dojet do cíle.

Co říkáš atmosféře na trase?
Nikdy jsem nic takového nezažil. Fandili všude a všichni, kdykoliv jsem někoho míjel. Nejvíc lidí bylo samozřejmě vždycky u horských chat a na vrcholcích stoupání, kolem občerstvovaček a ve vesnicích. Skandování "hop, hop", zvonce, vuvuzely, nebo jen povzbudivý potlesk. To se hned jede líp. Taky bylo ale i hodně úseků, kde byl člověk jen sám se svým bikem a kolem jen tichá příroda. Nejvíc mě ale asi dostal moderátor s mikrofonem kdesi uprostřed toho vražednýho stoupání na Salzberg: když slyšíš svoje jméno, zemi, startovní číslo a aktuální pořadí. To tě prostě nakopne a přidáš, i když si myslíš, že už to ani trochu nejde.

Která zajímavá místa bys doporučil lidem, kteří přijedou na dovolenou do Solné komory?
Tak to je těžká otázka. Hezké je to vlastně v celé Solné komoře - průzračná jezera, krásné plážičky, křišťálové říčky, cyklostezky po rovině podél vody. anebo kopce, hory a šotolinové cestičky šplhající hódně nahoru na alpské louky k horským chatám. A ty panoramata! Každý si tu určitě najde to své. Rozhodně si chce udělat i čas na návštěvu solného dolu na Salzbergu i muzea v Hallstattu, dvě místa nedaleko centra závodu v Bad Goisernu.

Tragická nehoda
Abych udělal zpravodajské povinnosti zadost, musím závěrem zmínit jednu nepříjemnou událost. Jeden biker už se domů nevrátí. Policejní zpráva k tomu říká:
„38letý Vídeňan Wolfgang S. startoval na trase 54 km. Kolem 13:00 chtěl při výjezdu na takzvané Grabenbachské lesní cestě předjet zprava jiného účastníka, ačkoli tento se nacházel na úplně pravé straně cesty. Přitom došlo ke kolizi, přičemž následně oba sjeli z cesty a spadli do strže. Druhý jezdec se po patnácti metrech zachytil o větev, zatímco Wolfgang S. spadl do osmdesát metrů hluboké Grabenbachské rokle a utrpěl smrtelná poranění hlavy.“

Po zjištění této události pořadatelé přerušili program v prostoru startu a cíle v Bad Goisernu, a všichni přítomní včetně závodníků a diváků drželi za zesnulého minutu ticha. Závody nicméně pozastaveny nebyly, neboť k tomu nebyl dle vedení závodu důvod. Všechna bezpečnostní opatření z jejich strany byla dodržena, nehoda se stala vlastním zaviněním závodníka, respektive kvůli jízdě za hranicí rizika.

Příští Salzkammergut Trophy se koná 16. července 2011.

Výsledky, fotky, videa a mnohé další zajímavé informace najdete na oficiálních stránkách závodu - www.trophy.at.

Text + foto: Martin Bali-Jenčík