Swiss Epic 2019: Na ibuprofenu do cíle!

Start do velkého finále se dnes opět odehrával v blízkosti sportovního centra Lenzerheide, na břehu krásného jezera a už brzy ráno se v areálu pohybovali nejen maratonci, ale plno těch bikerů, kteří jsou obaleni různými chrániči, mají integrální přilby a kola se sedlovkami zaraženými hluboko do rámu. Hlásili slunečný den, tak se zkrátka v sobotním ránu srocovali u lanovky, aby si užili ještě prázdné sjezdové lajny.

My klepali kosu ve startovním boxu „C“, který měl startovat v 7:45. Ještě před tím jsem díky skvělé organizasi vyšetřili čas na to se trochu projet. Říkám projet, protože o rozjetí před startem rozhodně nešlo. Dva kilometry tam a zpátky po šotolinových cestičkách aspoň na letmé protažení nohou. Zdálo se mi, že by to nemuselo být úplně marné, zvlášť posílen dvěma ibuprofeny, protože bez těch bych to zkrátka dnes díky bolavým žebrům nedal. Ale závod je závod. Rozjelo se to na čas a už v 7:46 jsem znovu polykal vajíčka ze snídaně. Nohy jako nafouknuté balóny, co nevidět prasknou, dech astmatika nebo možná i těžkého kuřáka; to nevím, jak to mají, nikdy jsem nekouřil (jen tajně na gymplu na chmelové brigádě).

Aby se nám to neokoukalo, po třech km jsme byli zase ve svěťákovém areálu a po zaváděcí rundě stoupali do výšin. Prvních tři sta výškových metrů ale nebylo špatných, zase jsme je rychle sjeli dolů a začalo dlouhé, takřka dvacetikilometrové klesání údolím. Nebylo to zdaleka jen z kopce; občas to zlomyslně proložili nějakým kratším výjezdem a bylo vidět, jak už s tím většina bojuje. Nakonec jsme se ocitli v nejnižším bodě a neuhodli byste kde. No přece na úpatí průsmyku Albula. Skoro bych řekl, že se ten etapák mohl jmenovat „Albula Epic“ nebo tak nějak. Na osmadvacátém km začalo finální stoupání dne, přátelé, končilo, přeťaté těžkým sjezdem, na kilometru padesát dva. Jinými slovy devět set výškových metrů. Byla to přesně ta cesta, kterou nás poslali první den z Davosu. Tentokrát ale, díky počasí, které přálo, jsme si mohli „vychutnat“ i pasáže, které v úterý z bezpečnostních důvodů vynechali. Přejezd přes jeden z mnoha historickým mostů nad propastí, ale hlavně to, co následovalo bezprostředně. Přesně 260 výškových metrů na zhruba jednom a půl kilometru. Prostě něco strašného s těma nohama… Nakonec jsme ani jeden neslezl, asi se jeden před druhým styděl. 😊 A pak už to bylo jen o výdrži a posledních silách. Věděli jsme, do čeho jdeme, protože posledních 15 km bylo stejných, jako když jsme byli v neděli před etapákem testovat trať. Posledních deset km více méně z kopce, se začalo šílet. Všichni kolem zrychlovali a začalo se bojovat o stopadesáté a jiné komické umístění. Tak jako vždycky.

Dneska se nebojím říct, že jsme prosrali Top deset na posledních dvou kilometrech. Ve skupině jsme byly tři týmy tzv. „rakváčů“, tj. kategorie, kde už věk není limitován. Bylo to rozjetý dobře, Markus s rozšířenýma zorničkama ve formě jako nikdy, moje nohy taky ještě nebyly úplně mrtvé. Nicméně zasáhl osud. Z velmi rychlého sjezdu po šotolině se jelo do protisvahu a nějaká bikerka se asi zalekla rychlosti a Markusovi se brzdíc zařadila před kolo. Zatímco já špurtoval v háku do kopce, on tam brzdil a byli jsme odpojení. Už to nešlo zachránit. Počkal jsem na něj, kilák a půl před cílem jsme vjeli na asfalt, ale i přes celkem obstojný výkon se nám nepodařilo než předjet jeden skomírající tým mimo naši kategorii.

Ale co! Do cíle jsme dorazili jakž takž zdraví, dostali jsem medaile, finišerské dresy a zase jsme si trochu pohonili ega, že jako nepatříme do starého železa… A vo tom to chlapi přece je!

Obecné povídání o organizaci, kvalitě a postřezích z technické zóny pro vás připravím ještě v příštím týdnu.

Děkujeme s Markusem za pozitivní reakce, virtuální fandění a těším se zase někdy při podobné příležitosti.

Adelheid Morath s Betinou Janas vyhrály čtyři z pěti etap...

Celkoví vítězové Swiss Epic 2019