Swiss Epic 2019: „Nesmíš tolik chodit“, psali kamarádi…

Vám se to řekne, chytráci! Pojďte si to tady taky zkusit a pak se pobavíme… Devastace obuvi není zdaleka tou jedinou, která tu probíhá. Musím v rámci objektivity říct, že ty moje tretry na fotce absolvovaly dvakrát Cape Epic, to bylo ještě v pohodě. Pak ovšem Mitas 4 Islands, a tam v těch kamenech strádaly víc. No a tady jim zasazuju den za dnem další rány, zítra to asi bude ta poslední z milosti.

Ale abych se vrátil k té devastaci. Jedna z mých nejoblíbenějších činností na vícedenních závodech je pozorování startovního pole, jak se postupně mění. Zajímavé je, že v Africe to přichází až tak šestý, sedmý den, tady jsem to pozoroval už včera. Obecně se dá říct, že z pelotonu vysekaných, čistých oholených a někdy i vonících mladých mužů (ženy nechávám raději stranou) se postupně stává smečka špinavých, neoholených a starých chlapů. Únava prostě dělá svoje, a kdo nemá servisní tým, což jsou skoro všichni, postupně odmazává věci, které ho obtěžují. Tak třeba začne s holením, pak přidá (ne)praní svršků na kolo, nakonec dají někteří jedinci kolo do bikeparku, aniž by ho umyli nebo nedej bože namazali řetěz. Na startu pak ty šedé obličeje, pytle pod očima a moderátor se snaží seč může, aby to nebylo jak na pohřbu.

No dneska až si tohle přečte nějaký kápéžetkař, tak si asi řekne, co je to za bikery, když jedou mizerných osmačtyřicet kiláků hodně přes čtyři hodiny. To za týden Plzeň, pod dvě hodiny bez prasklý žilky na čele. Co na to říct, nabízelo by se trochu tomu věřit, ale holt je to čtvrtý den a hlavně terény nejsou zadarmo. Většina sjezdů, a to je ten největší rozdíl od našich závodů, se nejede moc rychle, některé pasáže i pomaleji než nahoru. A vůbec si tam člověk neodpočine.

Dneska bylo od rána vidět, že nás čeká slunečný den. Sice na startu šest stupňů, ale jak se roztáhla oblaka, bylo nádherně. Po asi tříkilometrovém intermezzu v lesoparku levá, pravá, nahoru, dolů, jsme se dostali zase do areálu svěťáku a poslali nás do výjezdu, který závodníci XCO absolvují hned za startovní bránou. Zase skvělý moment! My jsme se pak ale na rozdíl od Schurtera a jemu podobných nepustili do technických sjezdů, ale hnalo nás to z města pořád po obslužných asfaltkách a posléze šotolinách nahoru. Nekonečný kopec na začátek, ale nebyl to ten nejhorší. Ve dvou tisících metrech otočka zpět nad město a po těžkém trailu jsme dosáhli horní stanici lanovky nad areálem svěťáku. Následoval úžasný sešup částečně po sjezdové trati, částečně v obřích klopenkách až do města. Tady zase dominoval Markus. Ale to nejhorší mělo teprve přijít a bylo to rychlé…

Lídři Swiss Epic 2019 tým Trek Selle San Marco se svou podpůrnou dvojkou...

Jen jsme přejeli hlavní silnici protínající město, začal nekompromisní výjezd v protisvahu údolí, který trval s několika kratšími místy po rovinkách, celé dvě hodiny. Bylo to peklo. Některé pasáže jsme společně se souputníky na trati svorně tlačili, nebylo na to to v pálícím slunku vyjíždět. Konečně jsme se mezi krávami vyhrabali k další horní stanici lanovky, bylo to přesně 2140 metrů vysoko. Cedule hlásila deset kiláků do cíle, ale zadarmo to nebylo. Těžký rozbitý trail s velkými kameny dělal potíže. Rus, který byl ještě marnější než já, ale nechtěl mě před sebe pustit, to poslal na zem zrovna ve chvíli, kdy jsem ho jinou stopou předjížděl. Pedálem mi vlítnul do předního kola a s nějakými výkřiky v azbuce mě srazil taky na zem. Naštěstí se kolu ani mě nic nestalo, než se zvednul, byl jsem pryč, ale Markus v čudu. On nikdy nečeká… Bohudík přišlo ještě pár stojek, tam jsme se sjeli a nakonec to dotáhli do zdárného konce.

Adelheid Morath a Bettina Janas vedou soutěž žen...

Upřímně řečeno, máme toho oba tak akorát. Vítězstvím bude pro mě fakt, když vám zítra budu schopen z Davosu, kam nás zavede 64 km dlouhá trať s převýšením 2350 m, poslat poslední pohlednici z letošního Swiss Epic. Teď si jdu dát Birella, kterého jsem uškudlil ze zásob z domova…