Swiss Epic 2019: ToiToiky jsou asi jeho úchylka…

Noc nebyla úplně klidná. Kromě toho, že se mi spalo blbě z únavy, tak celou noc do plechu na terase bušil déšť. Což o to, doma by mě to spíš ukolébalo a spal bych jak nemluvně, ale tady to vyvolávalo představy o nastávající etapě, která šplhá až přes 2500 metrů nad mořem. No, nakonec kolem šesté ráno déšť ustává, je ale osm stupňů, žádná pohodička krátký/krátký. U snídaně si ještě říkáme, že  bychom měli jet trochu s rozumem, držet tempo a nevysilovat se před hlavním stoupáním, které mělo přijít zhruba na čtyřicátém kilometru. Markus kývá, ale když to pak odstartuje, okamžitě má zase zatemněno.

Co vám mám povídat, hned začínají kopce, to na mě, dieselového bikera, moc není. On se hrne dopředu a pomalu mi odjíždí. Připadám si poblitej už asi na třetím km, a honit ho nehodlám. Jedu svoje a nakonec ho zase vidím na rozbahněné louce, když se blíží dvacátý kilometr. No říkám mu, že to odnese, že to bylo moc rychlý a on se omlouvá. Říkám mu, „ty vole, neomlouvej se mě, ty za to budeš platit!“

Sotva se trochu srovnám, začínáme padat do údolí, traily jsou hezké, tam to on umí a pořád jede dobře. Nakonec se dostáváme k řece a vypadá to na deset km roviny po alpské šotolině až pod to stoupání dne. Jdu jako obvykle na špici a jak mám už měkký mozek, vidím v dálce skupinu a říkám si, že bychom ji mohli dojet a trochu se svézt. Jedu podlahu a hádejte, kde jsem ji já idiot dojel; no přece pár set metrů před tou horou. Sotva stačím sníst tyčku, napojit se a malinko protočit nohy na lehčí převod, už se to zvedá. Ale jak! Začínáme na sedmnácti stech metrech a první tři km jsou označeny banery po pěti stech metrech, vůbec neubývají. Pořád na zoufalce. Dorážíme na občerstvovačku v 2200 a tam bohužel stojí dvě ToiToiky. Markus se vůbec v depu chová, jak na výletě v lunaparku. Obhlíží, co by si dal, pije kelímky různých nápojů a pak se otočí a zase zmizí v tý plastový krabici. Stojím tam jak jojo, trochu nasranej, protože jsem zvyklej z českých závodů buď nezastavovat vůbec, nebo popadnout láhev a jet dál. On ne, takže nás mine asi tak deset  dvojic, než vezme bika a jedeme dál. Dalších skoro tři sta výškových metrů se to zvedá na rozbahněném trailu, chvíli jedeš, chvíli jdeš, je to na palici. Pak začínáme sjíždět, parťák chytá nepříjemnou mezeru a já si naivně myslím, že už to půjde jen dolů. Prd. Spustíme se k horní stanici nějaké lanovky, prý se tu jezdil svěťák na lyžích. A tam zůstávám paf! Široká šotolina stoupá do nevidím a když dorazí Markus, asi ho to už definitivně smetlo. Chroptí něco o tom, že se musí napít a zastavuje. Snažím se mu maličko potlačit, ale sám toho mám plný brejle a v tý výšce se mi blbě dýchá. Se ztrátou asi dvaceti pozic se dostáváme k jezeru ve 2550 metrech, bylo to nekonečné. Přichází odměna. Z této výšky začíná WM Trail, pět kilometrů klopenek skoků, hrbů, perfektní flow, je to radost. Markus tohle umí, je jako politý živou vodou. Možná i proto, že nám celá skupina odjela, tady jede tak, že mu stačím jen první km a pak mě začíná odjíždět. Nikdy jsem nejel v takovém trailu tak rychle, ale ani to nestačí. Záchranou je, že nakonec zpátky dojíždíme ty víc bázlivé, takže se zase dotahuji.

Pořád klesáme zpátky do St. Moritz, je to moc hezký a ještě pět kiláků před městem přichází lesní trailík s mnoha utaženými vracečkami. Jedna  z nich se mi stává osudnou. Zamykají se mi řídítka a jdu bokem na zem. Ale to byste nevymysleli; padám přesně na přezku hrudního pásu, kterou mám z boku na žebrech… Už teď je mi jasný, že další dny budou očistec.

Před městem dojedu kolegu a na závěr ještě nic neřešící bitva s dvojicí z jiné kategorie v ulicích města, to je to mužský ego,vyhráváme, Julie nás tím pádem vítá jako hrdiny v cíli a já to tomu Markusovi přeju, protože nakonec je to kamarád a parťák.Zítra jedeme do Lenzerheide, tam to sice znám, ale v tý dřině to stejně nijak nepomůže. Tak když budete mít chuť, snad zase něco napíšu. Určitě už pojedeme od startu pomalu…

Kompletní výsledky zde: www.epic-series.app/swissepic/results