Swiss Epic – Ano, či ne?

Před časem jsem vám slíbil, že se ještě jednou vrátím k letošnímu ročníku Swiss Epic, jednomu ze tří závodů rodící se „Epic Series“ pod dohledem společnosti IRONMAN. Ano, jak už jsem zmiňoval, dosud má série tři závody; základem je ikonický Cape Epic v Africe, dále pak The Pioneer na Novém Zélandu a třetím je již jmenovaný Swiss Epic. Jak jsem se ale dozvěděl od manažerů společnosti Ironman, číslo není konečné a v budoucnosti by celá série měla obsahovat etapových klání pět až šest. Momentálně se posuzují různé nabídky; jeden ze závodů by měl být údajně kratší, další by měly splňovat přinejmenším hledisko nějaké specifické vlastnosti, atraktivity, zkrátka nemělo by se jednat o nějaký tuctový etapák, ale o přitažlivou akci pro lidi ze všech koutů světa.

Švýcarskému Epicu šéfuje Thomas Frischknecht, takže podezřívat tohoto světoznámého cyklistu a dnes manažera neméně známého UCI týmu z nějakých neznalostí při trasování etap nebo obecně organizačním zajištění lze jen těžko. Švýcarsko je ale velice specifickou zemí. U nás se traduje, že je neúnosně drahé a drtivá většina nás amatérů tak už v zárodku potlačí jakékoliv myšlenky na to, vypravit se do švýcarských Alp provětrat místní traily. Ano, z našeho pohledu je tomu bohužel tak. Jinak se na to mohou dívat místní. Zjistili jsme totiž, že průměrná měsíční mzda dosahuje ve Švýcarsku nějakých 7400 švýcarských franků (jeden frank je cca 23 Kč).  To staví možnosti rezidentů do jiného světla. Porovnejme si náš průměrný plat v Česku a můžeme se cítit jako chudáci (cca 32 tisíc Kč). Takže soukromá cesta může být pro mnoho lidí finančně likvidační. Litr nafty lehce nad 40 korun, obyčejné jídlo v restauraci kolem 450 korun,  jedna noc v penzionu 2500 korun, pivo skoro dvě stovky (ale basička plzně se do většího auta rozhodně vejde). To nevypadá na nějakou rozmařilou párty na švýcarském venkově…

Jedno ze zastavení v Lenzerheide...

Na druhou stranu tady najdeme (nebo také nenajdeme) věci, nad kterými kroutíme hlavou v pozitivním/negativním smyslu. Všude čisto, služby absolutně perfektní, když jdeme do restaurace, dostaneme za své peníze očekávanou kvalitu s milou obsluhou. Neobtěžují nás na každém rohu a v každém podchodu všemožná individua exotických národností, což souvisí i s pocitem bezpečnosti. Dovedete si představit, že by na korbě pick upu před hotelem v nějakém nejmenovaném městě Česka zůstalo přes noc několik sjezdových speciálů a majitelé se ani nesnažili je svázat řetězem? Já tedy ne, a přesto jsem toto na vlastní oči viděl v Davosu, St. Moritz i Lenzerheide. Ostatně, sami jsme nechávali kola uvnitř auta opakovaně a nikoho ani nenapadlo, že by to mohlo způsobit nepříjemnosti… Inu, jiný kraj…

K závodu samému; Cape Epic to prostě není a být nemůže. To, co dělá africký etapák tak specifický a krásný, je (kromě speciální destinace) skutečnost, že všichni účastníci spolu tráví osm dní pohromadě. Je to už mnohokrát opakovaný důvod, proč se všem tolik atmosféra líbí, proč je enormně drahé startovné vyprodané za několik vteřin a proč z Afriky všichni přijíždí s touhou se tam co nejdřív zase vrátit. Tohle vám Švýcarsko logicky nepřinese. Startovní pole je sice v zemi helvétského kříže skromnější, ale tři sta dvojic rozhodně není malá skupinka lidí a v součtu s organizačním týmem je to příliš mnoho, aby v této zemi mohlo každodenně na soukromých pozemcích vznikat stanové městečko a byla zde postavena veškerá infrastruktura závodu. Naopak, je vidět snaha budovat například startovní bránu, stánky, občerstvovačky, co nejpozději a zase vše rychle uklidit a neprodlužovat si nájem o další hodiny či dny. A to věřím, že jméno Frischknechta otevírá všude dveře o poznání jednodušeji, že smlouvy s městskými zastupiteli se podepisují lehčeji, že plno zábran padá s tímto velice populárním Švýcarem.  Kde tedy závodníci a doprovody vegetují? Ano, v drahých švýcarských hotelech. Odtud může pramenit důvod vysokého startovného, pravdou zůstává, že komfortu si po etapě užije každý a také to většina náležitě oceňuje. Zvlášť při letošním ročníku, kdy nás trápil déšť a ranní teploty byly vždy hluboko pod desítkou, nebyl hotel určitě něčím, co bychom odmítali. S tím úzce souvisí i stravování. Bohaté snídaně i večeře v hotelových restauracích s mnoha překvapeními. Veskrze pozitivními. Předem nás někteří lidé strašili, že možná jídlo bude zdarma, ale pití si budeme platit. Nebylo tomu tak. Na stole byla vždy čerstvá voda v lahvích nebo džbánech, doplňování nebyl problém. Ve všech restauracích chodila obsluha po dojedení hlavního jídla a všech se ptala, jestli někdo nechce druhou porci. Tak to jsem zažil naposledy u své babičky. Po dojezdu každé etapy bylo ve stanech připraveno také kvalitní jídlo, většinou i jedno nealkoholické pivo zdarma. V tomto směru byl tedy servis vynikající.

Nádherný trail přes Albula Pass

A teď se na chvilku vrátím na tratě  jednotlivých etap. Nebudu znovu popisovat jejich obtížnost, to by bylo nošení dříví do lesa. Chtěl bych pár slov věnovat občerstvovačkám a technickým zónám, které byly avizovány.  Byly v každé etapě tři, první vždy přibližně kolem 30. km, další dvě pak už v menších rozestupech. Sortiment byl opět naprosto dostačující. Gely, tyčinky a nápoje dodal partner závodu Sponser, třeba v nápojích byl výběr největší, jaký jsem zažil; cca osm příchutí v plastových rezervoárech, ze kterých si každý napustil do svých lahví. K tomu nějaké koláče, sýr, ovoce… Horší už to bylo s technickými zónami. Nějak jsem se neztotožnil s tím, jak by měly vypadat. Kromě toho, že v etapě byla vždy jen jedna, nenašel jsem na ní, co by bylo potřeba. To je dílenská pumpa, základní nářadí, případně duše a rozhodně nějaká schopná obsluha. Docela mě točilo, když jsme mazání našli až na poslední zastávce. Kluci nám sice Squirtem mazali řetězy s ochotou, ale přece jen, když v deštivém počasí jedete padesát kilometrů bez mázy a pak ji dostanete na posledních deset, trochu vás to prudí. To byla jedna z mých oficiálních připomínek na pořadatele. U tak drahého závodu by se něco takového nemělo stávat.

Adelheid Morath s Betinou Janas vyhrály čtyři z pěti etap...

Další servis byl prima. Výsledky, startovní časy, číslo startovního boxu, ale třeba i on line brífinky po každé etapě chodily na telefony zcela bezchybně, takže člověk mohl v klidu relaxovat pod peřinou a nemusel se nikam honit. Celkem opulentní párty po poslední etapě, pěkné medaile, finisherské dresy, to přidává plusové body pro Swiss Epic.

A teď ode mě asi čekáte, že vám napíšu, zda má smysl uvažovat o startu v tomto nepochybně atraktivním a velmi obtížném etapáku v roce 2020. Nenapíšu. Cítím se tentokrát takový rozervaný a nerozhodný. Uvědomuji si, že Alpy, byť čarokrásné, nejsou pro mnoho z vás něco, co dokáže ospravedlnit velké peníze, které vás dobrodružství v pěti dnech bude stát. Na druhou stranu by se mi chtělo říct, že pokud někdo má prachy a chce je věnovat vzrušující zábavě etapových závodů, rozhodně za svá Eura dostane nebývalou nálož adrenalinu. Mám za sebou už pěknou porci etapových klání, ale tady jsem nudou netrpěl. A ještě jedna věc. Rozhodně bych Swiss Epic nedoporučil někomu jako startovací závod kariéry.  Je to těžké jak do kopce, tak z kopce a i v trasování je poznat, že vše je tu viděno očima profesionála.

Tomáš Přibyl (vpravo) je prvním českým amatérem, který závod Swiss absolvoval, společně s Němcem Markusem Dahmenem. V minulosti ve Švýcarsku startovali Jaroslav Kulhavý, Kristián Hynek nebo Michal Prokop...

Budu rád, když v následujících letech kdokoliv z vás naváže na mou letošní zkušenost. Třeba mě vyvede z omylu a uvidí tratě, jejich obtížnost a někdy i záludnost, jinýma očima. Rád si přečtu pocity vnímané z jiného úhlu, stejně tak jako organizátoři rádi přivítají Čechy, kteří jim skutečně chybí, protože dneska jsme chápáni jako MTB maratonská velmoc.

Více infomací o závodě Swiss Epic zde: www.swiss-epic.com