TEST: Canyon LUX CF SLX 9.0 Pro Race

Tak jedém

V mém případě je velikost L sázkou na jistotu (měřím 189 cm), ale při nastavování posedu a možnosti porovnání zvládnu občas bez problémů ukočírovat i XLko. Od Canyonu jsem dostal přidělené eLko, u kterého nebyl problém s nastavením posedu, jen pak bike vypadal trochu jako setup Járy Kulhavého s řídítky hodně pod úrovní sedla. Někteří kolegové si před vyjížďkou ještě přeskládávali podložky pod představcem, já si je ale raději ponechal pod ním v duchu přemýšlejíc o tom, že příště si ve formuláři asi vyplním 198 cm, abych mohl zkusit XL ko, které tady ale neměl nikdo.

Sedlo jsem si úmyslně nechtěl dávat moc dozadu, protože to zaprvé nebylo zas tak nutné a zadruhé jsem očekával podle avizovaného profilu testovací tratě, že v její první polovině půjde ve stoupáních docela o prověrku sil a stoupací pozice sedla přijde vhod víc, spíš než kdybych seděl víc vzadu nad zadním kolem.

Co se týká naplánované tratě, tak z obrázku jejího profilu jsme nikdo nemohli tušit, jaké technické nástrahy si na nás její plánovači v Canyonu nachystali, ale stačilo info, že to bude funny 30 km s převýšením kolem kilometru.

A zábavné to bylo hned od začátku, protože jsme vyrazili z naší dočasné centrály nedaleko centra Girony městem na kopec kolem kostela svatého Daniela a kousek za ním následoval celkem zábavný trail s klopenými zatáčkami, vyjetým korytem a několika záludnostmi spočívajícími v prudkých skorodropech, kde navíc nebylo moc možné vybírat ideální stopu, protože po nočním dešti připomínala hliněná cestička spíš blátivé koryto než flow trail. Tady došlo i k první pádům méně zdatných kolegů, naštěstí bez újmy na zdraví. Sedlovka putovala dolů a já si mohl na vlastní kůži poprvé vyzkoušet ovládání v prudších technických pasážích.

Bike dělal přesně to, co jsem chtěl, i když bych, přiznám se, přivítal ještě o něco položenější vidlici. Na XC stroj a na začátek hodně slušné adrenalinové zahřátí. Poté však následoval první blok výjezdů, během kterého jsme se měli dostat na hřeben, po kterém byla naplánována naše testovací vyjíždka. Úzkou cestičku střidaly širší kamenité a štěrkové cesty se střídavě pozvolným i prudším profilem. Tady se náš testovací had natáhl do delšího vláčku, nicméně byl chvílemi prostor na to prohodit pár slov s ostatními nejenom o dojmech z kola. Chvilku tak tahám moudra i z Kristiána Hynka, který s námi jede spolu s Albanem a Pauline. Zatímco on si evidentně zhruba pětikilometrové stoupání užívá v pohodovém tempu a s respektem konstatuje, že netušil, že to může být na presskempech takhle fyzicky náročný, já si testuju svý tepový limity a očekávám každou chvilkou, že odpadnu z první skupinky závodníků a tahačů do skupinky druhé, kde jsou kolegové s více gravity zaměřením :-).

Ale pojďme zpět ke kolu a jeho výjezdovým vlastnostem. Velice rychle zjišťuju, jak citlivě funguje zadní odpružení, že je důležité optimálně šlapat a zadní stavba se vám i s otevřeným tlumičem odmění nebezpečně dobrou stabilitou. Jakmile použijete páčku blokace odpružení, kolo okamžitě ztuhne, odpružení se prakticky zcela zamkne a vy máte najednou pod sebou hardtail. v táhlém stoupání zkouším přepínat oba režimy několikrát, abych se ujistil, jak systém funguje a pokaždé musím konstatovat, že mu není co vytknout.

Jakmile se dostáváme na hřeben, následuje několik zastávek na focení. Terénní vlnky, technické singlíky, kde v jednom z nich si to dávám ramenem o nízkou větev a jen tak tak se udržím v sedle, dávají odpovědi na otázky, proč nová geometrie nebo proč teleskopická sedlovka? Ikon bezdušáky tady hledají své maximum a občas si až říkám, že by nebylo na škodu mít v tu chvíli něco ještě drsnějšího, obzvlášť v místech, kdy se snažíte maximálně brzdit a se zastaveným zadním kolem a na hranici smyku předního kola se vám bike stále více rozjíždi a vy s tím nemůžete v dané chvíli nic dělat.

Tady ale musím rozhodně pochválit geometrii kola, protože bike opět perfektně poslouchá a plní příkazy jezdce na jedničku. Nemá problém s okamžitou změnou směru, a to ani v prudkém kopci a v utažených zatáčkách. Tady si přesně říkám, že nelituju, že mám eLko, protože na delším XLku bych možná měl co dělat, abych to ukočíroval stejným způsobem.

Lehkost kola je přitom neuvěřitelná. Připomínám si to pokaždé, když potřebuju zrychlit. Bike prostě jede skvěle, a to jak při svižné jízdě po štěrkovce nebo silnici, tak po klikatém trailu. Třicet čtyřka převodník je pro mě ideální, i když chápu, že závodníci na maratonech asi pojedou větší placky.

Profil tratě se postupně mění, přibývá víc rychlejších sjezdů. V jednom z nich nás zastihne krátká, asi desetiminutová přeháňka, která nás ale kompletně spláchne a současně také příjemně ochladí. Při té příležitosti se mi bohužel podaří trefit v jednom z rychlejších sjezdů kámen a udělat pomalý defekt předního kola. Naštěstí hoši z Canyonu vše řeší jen rychlým dofouknutím bombičkou a zakvedláním mlíka na místo defektu, což únik tlaku zpomalí a já můžu s ostatními dorazit zdárně do bivaku, ve kterém nás na els Angels čeká malé občerstvení a servisní zázemí, kde můj bike dostává nový plášť na poslední sjezdovou část testování. Před námi je totiž cca desetikilometrový sjezd zpátky do města.

A tenhle sjezd má jasný charakter, který kombinuje rychlé celkem rovné úseky s technickými traily plnými kamenů a skalek, na kterých sice nečekají žádné extrémní záludnosti, ale je potřeba si dobře vybírat stopu a dávat bacha na defekty. Odpružení tady samozřejmě nechávám otevřené a s vědomím, že mám pod sebou stovkový full, se k němu také tak chovám. Nicméně aktivní schopnost zadní stavby požrat od malých nerovností až po ty větší mě dostává. Jasně, že mít tady pod sebou enduro bike s patnácti centimetry, tak jsem o poznání klidnější a určitě i rychlejší, ale na XC bike hodně dobrá práce. Pochválit tady musím i stranové košíky Canyonu. Pravda, v době, kdy jsme už sjížděli finální downhill do města, jsme ve flaškách mnoho vody neměli, ale přesto jsem neviděl podél trati jedinou vypadlou.

Po návratu na základnu musím konstatovat, že není nic, co bych si v rámci této testovací tratě nemohl na biku vyzkoušet. Pochválit musím také to, že vnitřní vedení nevydávalo žádné podivné zvuky, a byť jsme dali kolům v terénu celkem zabrat jako funglovky fungovaly perfektně, a to včetně brzd. Té zadní jsem sice dal ve sjezdu co proto, ale ubrzdila mě nakonec až do města :-). Překvapivě hodně rychle jsem si zvyknul na otočný gripshift. Dokonce musím říct, že mi snad s Eaglem vyhovoval líp než řadící páčka, protože se s ním dalo výrazněji odřazovat na rychlejší převod. V tomto ohledu také hodně zajímavá zkušenost, obzvlášť když většina výrobců dnes již osazuje výhradně páčkové řazení.