Tři příběhy a jeden Bikecheck z L'Etape Czech Republic 2024

L'Etape, aneb jak se tři bratři konečně poprvé sešli na trati, jen každý v úplně jiné roli... 

Autor: Petr Bureš
Foto: Petr Bureš
Tři příběhy a jeden Bikecheck z L'Etape Czech Republic 2024

Když se občas u nás na MTBS objeví článek se silniční tématikou, najdou se rýpalové, kterým to není po chuti. Právě pro ně mám hned na úvod vzkaz, aby ve čtení tohoto článku rozhodně dál nepokračovali, protože bude plný věcí a příběhů, které sice mají mnoho společného, ale horská kola to tentokráte nebudou a bikecheck by je mohl vysloveně vytočit :-).

Z L'Etape se během čtyř let stala nejmasovější cyklistická akce v Česku. Žádný jiný cyklistický závod se nemůže chlubit účastí bezmála tří tisíc startujících a žádný jiný závod nemá tak velkou publicitu, ani tak propracované zabezpečení jako právě L'Etape. V průběhu let se z akce stal fenomén, díky kterému se na startu neobjevují zdaleka jen kovaní závodníci, ale doslova široká veřejnost a píšou se zde tak různé příběhy od těch týmových až po rodinné a jeden takový jsme letos napsali i já s mými dvěma bratry.

Na úvod jen krátký popis jednotlivých postav a rolí. Já, jako nejstarší z trojice bratrů Petr jsem se ujal roli vypravěče a letos také vůbec poprvé role akreditovaného L'Etape fotografa, který měl možnost absolvovat celý závod v bezprostřední blízkosti závodníků, a to ze sedla motorky. Nejmladší bráška (o 5 minut mladší než jeho dvojče) Jirka se letos, stejně jako v posledních letech, ujal role závodníka, absolvujícího prostřední, to jest 105 km dlouhou trať. No a s Tomášem, naším třetím bráškou, se to má tak, že je od letošního února bohužel v intenzivní péči lékařů po těžkém úrazu páteře, který si pořídil na lyžích v Itálii, ale jelikož leží na spinální jednotce v Motole a trať L'Etape se přímo kolem Motola vrací do cíle, obsadili jsme Toma, samozřejmě po konzultaci s ošetřujícím personálem, do role odborného diváka a naplánovali jsme to tak, že se všichni tři sejdeme před vchodem do Motola, Jirka si s bráchou pomyslně "plácne" a pojede dál a já s Tomem si chvíli posedíme a pokoukáme na závodní peloton, jak se pere s předposledním kopcem závodu.

Přípravu nikdo z nás nepodcenil. Jirka měl letos najeto před svým prvním závodem tolik, co nikdy před tím, asi tak 654 km. Já jsem svou přípravu dělal částečně na kole, ale především pečlivým studiem map jednotlivých tras a pak také pečlivým najetím kompletní dlouhé trasy na motorce v pátek den před závodem, kdy jsem si chtěl udělat představu o tom, kde budou mé hlavní foto spoty a co na nich budu chtít vlastně fotit.

Dlužno podoknout, že bydlím v podstatě na trase L'Etape, kousek od Podkozí, kde se nachází jeden z vrchařských segmentů závodu a na trať normálně vidím z okna, takže ji mám nimimálně v rámci různých segmentů najetou a vím, kde je jaká záludnost, kde se naopak člověk nemusí bát to pustit a kde ho naopak čeká vysilující stoupák. Zásadní novinkou je, že se u nás v posledních dvou letech hodně pracuje na nových asfaltových úsecích, které nevím, jestli jsou přípravou na vyhlášení CHKO Křivoklátsko, nebo si prostě někdo řekl, že tolik tankodromů kolem Prahy nemůže být. Jisté je jenom jedno - krom několika úseků kolem Bělče, které se ovšem letos nejely, je kompletně nový Úhoničák, a to jak s novým libovým asfaltovým povrchem, tak kompletně vysekaným pruhem lesa kolem silnice, takže je tady radost trénovat i fotit.

Plánovaných fotopointů jsem měl víc, ale postupem času jsem některé vynechával, jednak kvůli časovému presu, ale jednak i kvůli dešti, který zejména dopoledne mírně narušoval původní předpověď, že bude slunečný teplý letní den.

Ale nepředbíhejme. Moje vize reportu o tomto závodu nebyla tentokráte postavena na tradiční ose reportáže o velké akci s velkými jmény. Ne že bych chtěl zatajit, že byl letos na startu i samotný Alberto Contador, ale můj cíl byl jiný - zažít a částečně zprostředkovat jedinečnou atmosféru závodu z pozice hloubky pelotonu, kde už se vysloveně nejede na čas, ale na to si závod užít. Tihle lidé neprojíždí občerstvovačky, ale zastaví se na nich, v klidu se napijí a něco zakousnou a mnohdy po několika desítkách minut teprve pokračují dál. Tihle lidé jedou na kolech mnohdy starých desítky let anebo, a to jsem zíral, jedou normálně na svém gravelu, horském nebo trekkingovém kole, prostě na tom, co mají, a vůbec je netrápí, že budou mít v cíli třeba dvojnásobně dlouhý čas než vítěz. Tohle je přesně pojetí, které bych si dokázal představit i pro sebe.

Ráno řeším první dilema, jestli jet na Strahov a projíždět s pelotonem městský "přibližovák" k místu ostrého startu, který je u Progress Cycle v Hostivicích, ale nakonec volím pohodovější variantu a fotím až oficiální start v Hostivicích. Hned jak prosviští hlavní proud závodníků dlouhé trasy, zapojuju se na konec pelotonu, abych postupně předjížděl menší i větší skupinky mých hlavních aktérů.

První velká divácká šou je v Jenči. Nevím, jestli ji má na svědomí někdo z místních Starkovců, ale hned na úvod to na téhle "vesnické" rovince stojí za to. Následoval rovný úsek směr Unhošť, na kterém za to vzal a na čele se objevil již zmiňovaný Alberto Contador. Následuje odbočka na Červeňák a Svárov a pak už sjezd ke Kellnerovi s následnou vrchařskou prémií na Podkozí a následnou rychlopalbou přes Chyňavu, sjezdem do Hýskova a podél řeky na Nižbor, kde přišla letošní první novinka v podobě endurance výjezdu na Zdejcinu, kde na závodníky v samotném závěru čekal další špalír fandících diváků. Já ale zastavoval na focení až o pár kilometrů dál na pláních za Lískem. Tady byla část trati L'Etape shodná s bikovým Kolem pro život, který se jezdí v Berouně a závodníkům se tady naskytnou krásné výhledy na středočeskou krajinu.

Následovala úplně nová část trati, která se v předchozích letech nejela, ale jelikož se letos kvůli rekonstrukci mostu v Roztokách nemohlo jet kolem Křivoklátu, namotali pořadatelé tratě více západní částí Křivoklátska a nejzazším místem "dlouhé" tak byly letos Broumy, známé jednak tím, že zde sídlí kultovní rodinný pivovar Matuška, ale také tím, že zde bydlí náš kolega pisálek Tomáš Růžička, který na okolních brdcích v blízkosti Točníku testuje a následně o tom píše k nám na Mtbs.

Bohužel kousek za obcí Broumy se před pár roky zabil na silničce jeden můj kamarád, takže krátce stavím na inkriminovaném místě a vzpomínám, abych za pár minut vyrazil do pole na další plánovaný foto spot. Jezdí tu už pospolu spíše jen menší skupinky a atmosféra začíná být komornější. Přece jenom jsem stále výhradně na dlouhé trase a jelikož už je po poledni, tak čelo s nejrychlejšími závodníky je teď už daleko před námi a pomalu se blíží strahovskému cíli.

Ve sjezdu z Karlovy Studánky do Roztok je mokro. Zřejmě tu docela intenzivně sprchlo, silnice zastíněná stromy nestihla pořádně vyschnout a to se stalo osudným několika závodníkům. Míjím dvě sanitky a hlouček záchranářů, kteří právě ošetřují několik cyklistů zřejmě po hromadném pádu. Opodál stojí motorky pořadatelských kolegů, ale nemám čas se jich ptát, jestli nevědí, co se přesně stalo. Soutěska, která přivede závodníky krásným sjezdem do Roztok, je krásná, někdy se sem musím vrátit na kole a dát si ji obousměrně se zastávkou v místních lesních Kneippových lázních :-).

V Roztokách už jsme ale skoro doma. Každý ví, že z nich nevede kamkoli jiná cesta než do kopce a letos opět se speciální kostkovou vložkou, kterou někteří označují "štybarovým peklem". Tahle zkratka, která začíná hned v první zatáčce za mostem v Roztokách má bohužel jednu vadu, a to, že je normálně neprůjezdná, protože je v ní jednosměrný provoz a jezdit v protisměru by se tady nemělo, ale na závod byla otevřená a jednoznačně šlo o divácky nejatraktivnější a fanoušky nejvíce obleženou pasáž, v rámci které byla atmosféra bouřlivá skoro jako na samotné Tour.

Ve víru emocí se přiznám, že jsem se rozhodl, že nebudu tuhle kostkovou stojku objíždět a dám si ji společně se závodníky. Zpětně musím říct, že nevím, jestli to byl úplně dobrý nápad, protože špalír diváků byl úzký, závodníci bojovali se stoupáním na nejlehčí převody a o nějakém předjíždění tady nemohla být ani řeč. Takhle jsem si na jedničku do kopce ještě nikdy nezaspojkoval a jenom jsem se modlil, aby přede mnou nikdo nezastavil a aby spojka vydržela až do konce a neshořela.

Diváci tady byli opravdu skvělí, neuvěřitelný, a když viděli, že do toho jdu, povzbuzovali dokonce i mě, nebo spíš mou motorku, která budila pozornost na většině míst.

Po táhlém výjezdu na hřeben nad Nižborem pak následoval dlouhý a stejně táhlý sjezd, uprostřed kterého se sjížděla dlouhá a prostřední trať. A bylo to znát na výrazném zvýšení množství závodníků a svižně jedoucích skupinek. Nad Nižborem krátce zastavuji, abych cvaknul široko daleko jedinou opožděnou žlutou řepku a fičím na Chyňavu a Nenačovice, kde mám naplánovánu předposlení traťovou zastávku v cíli tamního sprinterského úseku, abych se sladil s bráškou Jirkou před závěrečným dojezdem do Motola. V dáli je vidět, jak kdesi za Kladnem prší.

GPSky mluví jasně. Projel kolem mne, ačkoli jsem ho já asi zrovna přehlédl během focení Nenačovického Sprintu. V každém případě krátce zdravím Bóďu Půlpánovou, která je v Nenačovicích bossem přes dokumentační focení a fičím na nedaleký Úhoničák, kde jsem si vyhlídl další dokumentační spot.

Na něm se konečně potkáváme s Jirkou, dáváme společnou fotku a horkou kávu a pak už následuje jen závěrečný přesun do Motola.

Samozřejmě že jsem si focení v Úhoničáku nemohl nechat ujít.

Klasika přes Sobín, Řepy, kolem motolského hřbitova až před Motol, kde rychle na hulváta odstavuju motorku a běžím jako kosmonaut s helmou a báglem rovnou na Spinální jednotku. Běžící motorkář je uvnitř Motola něco jako nadpřirozený úkaz, protože sem většinou vozí motorkáře po nehodách rychlá a jsou v nehybném stavu. Bráška Tom už je ve vycházkovém obleku nachystaný v doprovodu našich rodičů poprvé opustit byť "jenom na chvilku" areál Motolské nemocnice.

Původní plán bohužel neklapnul. Místo toho, abychom my čekali s Tomem venku na Jirku, až dorazí, čekal Jirka několik minut na nás, než se vymotáme labyrintem Motolských chodeb a vyjedeme do těsné blízkosti závodní tratě, pro kterou byl po dobu závodu vyčleněn celý jeden jízdní pruh.

Jiřík byl hodně rychlej, ale protože nejel na umístění, nakonec se s námi zdržel téměř dvacet minut, což ho časem odsunulo bohužel až za Alberta Contadora, ale pravdou je, že ten také zastavoval, a navíc jel delší trasu. Děláme samozřejmě poslední, nejdůležitější společnou fotku a tím je naše hlavní dnešní mise vlastně splněna. Jirka si poté ještě dojíždí do opravdového cíle pro svou účastnickou medaili, zatímco já s Tomem ještě další asi půlhoďku trávíme na chodníku před Motolem a sledujeme, jak se další a další skupinky závodníků blíží vysněnému cíli.

Čtvrtý ročník L'Etape - čtyři účasti, to je brilantní bilance Jirky. Premiéra moje jako "motofotomana" L'Etape byla také na to, že to bylo poprvé, podle mého gusta. Oba pak pevně doufáme ve vylepšení nálady a nahození nových pozitivních myšlenek pro brášku Toma, který v minulosti několikrát plánoval, že L'Etape pojede, ale vždycky mu do toho bohužel "něco vlezlo". Jestli se Tom ještě někdy sveze na kole, by bylo malým zázrakem. Doktoři mu ještě nedávno nedávali moc šancí ani na to, že bude sám dýchat, chodit, nebo že se dokáže ještě někdy sám najíst či podepsat. Z Itálie letěl domů zaintubovaný a bez podpory přístrojů nebyl schopný několik týdnů ani sám dýchat. Dneska už naštěstí dýchá i mluví úplně bez problémů, ale rozhýbání rukou i nohou, ale především pak samotných prstů zatím postupuje hodně pomalu. Důležité pro něj i pro nás je ale to, že pokroky, byť malé, neustávají a vůle bojovat naopak zůstává, byť je plán rehabilitací odhadovaný minimálně do letošního podzimu a pak se uvidí, kam až se podaří bráškovi dojít.

Je něco po třetí hodině a já odvážím Toma zpátky na motolskou spinální jednotku, kde je momentálně na pokoji s Andrejem, který je na tom co do hybnosti podobně, a to po pádu při lezení v Adršpachu. V rámci rehabilitace tam jako "svačinář" objíždí jednotlivé pokoje a objednává jídla na další den ještě silničář David z Dexter týmu, kterému pro změnu letos na jaře nevyšel jeden ze silničních tréninků na L'Etape na křivoklátsku a po pádu na kole si na spinálce léčí několik zlomených obratlů. Chodit už asi nebude, ale ruce má naštěstí zdravé, takže už s ním občas na návštěvách probíráme, jestli mu bude stačit "obyčejný" hliníkový, nebo sežene peníze na karbonový handbike. Ty příběhy, které píše život, jsou rozmanité, ale teprve když se ve vašem okolí přihodí někomu něco podobného, zjistíte, jak hodně silné a opravdové jsou a jak silní dokáží být jejich skuteční aktéři.

Loučím se s bráchou, předávám ho další odpolední návštěvě, beru si svůj dvacetikilový bágl a helmu a vyrážím směr domov. Strahov, který je v tu dobu už ve víru pozávodního ruchu, a vyhlašování vynechávám, fotek odtamtud budou všude jistě mraky a cílovku s účastnickou medailí určitě budu mít dřív nebo později od Jirky. Doma koukám na tachometr, který se zastavil ten den na čísle 205 km. Ano, nebylo to na kole, ale v sedle motorky, ale moje tělo to cítí, jako bych ujel minimálně kilo na kole :-).

Seznam stránek článku:

  1. Tři příběhy a jeden Bikecheck z L'Etape Czech Republic 2024
  2. Bikecheck: na čem jsem jel L'Etape 2024
  3. Fotogalerie
Přečteno - 5342x Tagy: doplnění fotek
Zapojte se do diskuze

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.
  1. avatar
    #3 rdx - vloženo: 21.06.2024 v 11:54:09

    Skvělý report, držím palce!

    odpověz na tento komentář
  2. avatar
    #2 North Boy - vloženo: 21.06.2024 v 10:03:47

    Super text.

    A mezi řádky si člověk uvědomí, že žijeme ve vypůjčeném čase a každého z nás může potkat úraz nebo nemoc kdy oceníme mít tak super bráchy a kamarády, takové o jakých jsem si početl zde.

    Držím palce at' vše dopadne co nejlíp může.

    odpověz na tento komentář
  3. avatar
    #1 midlander - vloženo: 19.06.2024 v 09:24:01

    Já to přečet celé. :-) A bylo to zajímavější, než běžný strohý výčet kdo kde vyhrál. Bráchovi i ostatním držím palce.

    odpověz na tento komentář

redakční systém | ISSN 1803-5744