Už chtěl pověsit kolo na hřebík. Teď má Bína chuť závodit!

V devětadvaceti letech znovu naskakuje do profesionální cyklistiky. Dva roky byl Martin Bína nedobrovolně odsouzen do role pasivního pozorovatele. Dva roky se léčil se zraněním kolen. Letos na jaře ale ohlásil návrat, a už v silničních závodech byl hodně vidět, specialisty zle proháněl! Jen namátkou: vítězství na Cofidis Cupu v Luhačovicích, třetí místo na etapovém závodu Lidice či prvenství v prologu závodu druhé kategorie UCI Okolo jižních Čech, kde nakonec v silné mezinárodní konkurenci vybojoval v konečném pořadí skvělé třetí místo, když z Čechů byli lepší pouze Jiří Hochmann z Dukly Praha a Stanislav Kozubek (Whirlpool Author).

Kde hledat důvody takových výsledků lídra stáje ČEZ Cykloteam Tábor? „Moje příprava se změnila. Od ledna spolupracuji s trenérem Vojtou Červínkem, a to je ten zásadní rozdíl. V letní přípravě jsem toho ještě nikdy tolik nenajezdil,“ řekl "Bínič", který i přes úspěchy jezdil silniční závody bez speciální přípravy a z plného tréninku.

Vraťme se teď ale v čase zpět. Stále vám totiž dlužíme slíbený rozhovor. Tak tedy s Martinem Bínou o jeho zranění, návratu a sezoně.

Martine, spoustu lidí by asi dva roky vleklého zranění srazilo na kolena. Tebe ne, jsi zpět a vypadáš ve formě.
S těma kolenama je to fakt trefný. Chtěl jsem samozřejmě skončit, pověsit kolo na hřebík. Když to bylo poprvý, tak to šlo, když to bylo podruhý, tak se to taky dalo skousnout, ale když už to přišlo potřetí, tak to bylo fakt hodně těžký. Ale nevim, co se stalo, našel jsem v sobě vnitřní sílu a lidi, kteří se kolem mě motali a motají do teď jako fyzioterapeutka Zuzka Malá nebo mechanik, tak ti mě hodně podrželi. Cítím se teď dobře, psychicky v pohodě a mám chuť do treninku i do závodů. Těším se už na podzim.

Popiš nám, co se vlastně přihodilo?
Po mistrovství světa v Táboře 2010 mi oteklo levé koleno, praskly mi menisky. Spravili to artroskopicky. Při té příležitosti mi udělali vyšetření i pravého kolene a zjistili, že by bylo dobré nechat si spravit i to. Takže 3 měsíce nato jsem šel na další operaci. No a vloni, když jsem začal s přípravou, prasknul mi přední křížový vaz. Zase na levém koleni. Ani nevím, jak se to stalo, žádné lupnutí nebo prasknutí. Najednou to začalo pomalu bolet. V květnu to byl rok, co se to stalo.

Kdo se ti o kolena staral?
Všechno mi to spravoval pan doktor Holibka v Olomouci.

A teď kolena drží?
Ještě v dubnu jsem to trochu cítil, ale teď už vůbec. Teď mám za sebou hodně tvrdý tréninky a závody a defacto o tom vůbec nevím.

Jsi velký kamarád s Radkem Šimůnkem, podporoval tě i on?
Podporoval mě a bylo to i obráceně, pomáhali jsme si navzájem. Když se mu nedařilo při závodech a byl dole jak fyzicky, tak psychicky, potom jsme to spolu rozebírali. Pomáhalo nám to oběma.

Jak těžké to bylo po psychické stránce?
Strašně, nemohl jsem dělat vůbec nic. Když se koleno hojilo, tak jsem jenom ležel a rehabilitoval. Postupem času, když bolesti přestávaly, dalo se dělat víc a víc.

Sledoval jsi cyklokrosové závody v televizi nebo jsi byl radši někde zalezlý mimo, abys o tom nevěděl?
Sledoval jsem to, samozřejmě. Byl jsem přilepenej k internetu každý víkend a sledoval závody z Belgie. Třikrát týdně jsem mluvil se Šimonem. Takže jsem byl pořád v tom dění, těšil jsem se na každý víkend.

Takže tě sledování závodů motivovalo a drželo nad vodou?
Ne, sr..... mě to, strašně!

Byl ses někde na závodech podívat?
Jen v Táboře. Mezi lidi se mi moc nechtělo, to bych byl ještě víc naštvanej, stačilo mi to u televize nebo internetu.

Komu nejvíc vděčíš za comeback?
Doktor akupunkturistka Jánoška, Zuzka a tým.

Jsi velký vyznavač akupunktury?
Akupunktura se mi strašně osvědčila, já týhle medicíně věřím. Chodím tam stále, někdy i třikrát týdně, po těžkých trenincích.

Jak to neslo tvé okolí, tvá rodina?
Nesla to dost těžce. Hodně utrpěl můj osobní život, teď se toho hodně změnilo. Ale nechci o tom moc mluvit, je to náročný.

Jak jsi se cítil v prvních závodech na jaře, přeci jenom jsi dva roky nezávodil?
No byl to hodně zvláštní pocit, byla to velká neznámá. Vytrvalost tam pořád je, ale intenzita chybí. Ale není se co divit, když člověk dva roky leží. Sám jsem ale mile překvapenej, že se to zlepšuje.

Jaké byly nebo jsou reakce na tvůj comeback?
Řekl bych, že celkem pozitivní. A mě osobně těší, že jsem se vrátil na svoji váhu. Býval jsem vždy na jaře hodně oplácanej a teď jsem v podstatě pod svojí závodní váhou, kterou jsem měl před dvěma lety v Táboře na mistráku. I pan Kalaš mi musel dělat menší dresy...

Jaké máš cíle do letošní sezony?
Výpadek byl hodně, hodně dlouhý, a tak je těžké říci, jak na tom budu. Jedno je však jisté. Odtrénoval jsem vše, co jsem měl, na více než sto procent, nic jsem neošidil, ale sám jsem zvědav. Sezona bude dlouhá, program přizpůsobím podle jejího průběhu. Vím, že si budu muset i odpočinout, abych se dobře připravil na druhou půlku sezony. Půjdu do toho ale naplno. Tři měsíce trénuju v terénu, a kdyby byly nějaké problémy, tak by se kolena již ozvala.

Minulý víkend jsi po dvou letech jel mezinárodní cyklokrosový závod ve Švýcarsku, jaké byly pocity?
Celkem dobré, skončil jsem desátý, těsně před Svenem Nysem. Byla to taková biková trať, také tam hodně zářili rozjetí bikeři bratři Flückigerové, byť vyhrál Francouz Mourey.

V sobotu budeš na startu úvodního závodu Toi Toi Cupu v Lošticích a za měsíc pak na domácí trati v Táboře na prvním závodě Světového poháru. Vždycky se ti tam dařilo, jak se na domácí okruh těšíš?
V Táboře jsem se v roce 2001 stal juniorským mistrem světa, v roce 2003 vicemistrem Evropy ve třiadvacítkách. V roce 2008 jsem skončil na svěťáku v elitě na třetím místě, což bylo v této kategorii moje první pódiové umístění, a v lednu 2010 jsem byl třetí na mistrovství České republiky a čtvrtý na mistrovství světa. Rád bych na to navázal!

Uvidíme tě závodit na horských kolech?
Letos určitě ne. Díky těm kolenům chci být zatím jen na silnici. Do terénu se vrhnu až na krosovém kole, to se mi teprve staví. Na bikách je to jiný, jiný posed, jiné šlapání... Ale do budoucna to nevylučuju.

Foto: Michal Sváček, Michal Červený