Vánoční nadělení

Očekáváte-li jen přání krásných Vánoc a šťastného nového roku, rovnou sjeďte až k poslednímu odstavci. Máte-li chvíli času nebo jste-li trochu škodolibí nebo se chcete přesvědčit, že i redaktoři MTBS.cz mají své dny, pokračujte ve čtení...

Tak vám nevím. To se nedá vymyslet. Ať se snažím užívat si Vánoce seč jen můžu, tak letos to rozhodně nezačalo dobře. Předvánočnímu šílenství se každoročně snažím vyhýbat a popravdě mi to celkem jde. Teda myslel jsem si to.

Všechno začalo dva dny před Štědrým dnem na Masarykově nádraží v Praze. Při mé poslední cestě v tomto roce do naší neútulné kanceláře, jsem pod tíhou tohoto faktu, vystoupil z vlaku tak zdrceně, že jsem si nevšimnul namrzlého perónu. Svým spolucestujícím jsem rázem a zcela zdarma předvedl netradiční breakdancové šou. Po ránu to byl pro mou tělesnou schránku pořádnej šok. A neskončilo jen u šoku. Při trialové snaze nedotknout se terénu, jsem si zablokoval záda. Bolest se ale projevovala postupně, takže jsem alespoň mohl dokoupit plánované dárky. Ráno jsem ale bohužel měl už pocit, že bolest nerozdejchám.

Naštěstí moje známá fyzioterapeutka měla čas, a tak jsem se začal těšit, že Vánoce nestrávím schoulen v bolestech na lůžku. Než jsem se vydal do její ordinace, ještě jsem učinil několik nutných pracovních úkonů. To byla chyba. Zjistil jsem totiž, že mému nejmenovanému kolegovi se podařilo, letos už poněkolikáté, prošustrovat pětadvacet tisíc korun za mobilní internet. Krev ve mě pěnila. Alespoň jsem dorazil na rehabilitaci s dostatečně rozehřátými svaly.

Bolest sice neustoupila zcela, ale z ordinace jsem odcházel napraven natolik, abych mohl dojít pro poslední dárek pro svou ženu. Po deseti minutách chůze jsem si uvědomil, že jsem v ordinaci zapomněl hodinky a svůj maorský přívěšek štěstí, který nosím na krku. Takže zpátečka. Grrr, zase skrz tu zapráskanou a přeplněnou Prahu.

Konečně v krámě pro dárek a šupem za babičkou. Placení kartou je poměrně běžná věc, já ten den měl asi vážně den blbec. Maoři se zřejmě zlobili. Kromě zad jsem si taky dokázal zablokovat i kreditku. Jen se smějte. Ještě to nekončí!

U babičky mě většinou čekají samé dobré věci. Jako třeba mátový čaj s medem nebo voňavý štrůdl. Tentokrát to byla i výzva pro vyzvednutí zásilky na poště. Běžná záležitost, jen kdyby jako odesílatel nebyl uveden Exekuční úřad města Plzně. Ajajajajaj! Cestou na poštu mě ještě má dobrotivá stařenka požádala, abych ji uříznul borovicou větévku do vázy. Samozřejmě babi.

Na poště bylo tolik lidí, že vlastně ani nestáli už na poště. Proč jsem se divil, když bylo 23. prosince, pár hodin před zavíračkou. Dal jsem tedy plzeňským úřadům ještě jednu šanci mě zastihnout tam, kde nemůžou a odjel jsem raději do lesa. Řezání větviček jsem si prodloužil na procházku zamlženým a zasněženým lesem. Jak blahodárný a opojný pocit. Ten ale skončil v okamžiku, když jsem nemohl vyjet se zaparkovaným autem. Překvapení? Ne, byl jsem ledově klidnej....

Tak tedy dobrá, můj vánoční příběh je u konce. Veškeré riskantnější operace jsem raději až do Štědrého večera eliminoval. Dokonce jsem vynechal i kapra, a to jsem v rádiu slyšel desítky zaručených tipů na to, jak se vyvarovat záludnostem jeho kostí.

Optimismus mě ale neopouští. Stromek nám neshořel, dcerka zářila štěstím z přísunu mašinek a ostatních dárků. A tak věřím, že i vy jste měli, stále máte a budete mít jen příjemné chvíle nejen v tento sváteční čas.

Nyní tedy to přání. Všem fanouškům, čtenářům, spolupracovníkům, partnerům, ba i odpůrcům: Jsme rádi, že jste s námi. Šťastné a veselé!