Whistler: láska na první pohled (očima Dušana Mihalečka)

Průvodcem v bikeparku

Říkal jsi, že tě to táhlo k bikeparku. Jak se z tebe stal instruktor a průvodce?
V květnu jsem se dostal k Tomášovi Procházkovi, kterého možná bude většina čtenářů znát pod přezdívkou „Tom Pro“. Je to Čech který za totality emigroval do Kanady, a když začala horská kola, stal se z něj trailbuilder, protože byl dřevař. Pak později se stal hlavním managerem bikeparku a teď už má od roku 2007 vlastní firmu Gravity Logic a staví traily různě po světě. Colorado, Švédsko, Wagrain v Rakousku. Já jsem dělal s Tomem video a řekl jsem mu, že bych rád dělal instruktora v bikeparku. On mi tam domluvil pohovor, s cizincem neměli zásadní problém a navíc mi nabídli, abych si kurz odpracoval videem.

Jak dlouho ten kurz trvá?
Trvá to tři týdny a na konci musíš udělat zkoušky. Nejtěžší jsou ty praktické, protože Kanaďani mají dokonalou metodiku jak co nejrychleji a co nejbezpečněji naučit lidi jezdit na MTB. Jak mají skákat, projíždět zatáčky a tak. Při kurzu nás dokonce nutili všechny skoky zdupnout a přejíždět, abychom si natvrdo zkusili, co s námi udělá odrazová hrana a abychom získali cit pro odraz. Nebavilo nás to, ale šéf nám řekl, že když nás uvidí skákat vzduchem, tak nám ten kurz nedá. Instruktor musí samozřejmě na tom kole sám umět perfektně jezdit, takže nás zkoušeli, jestli třeba umíme skočit skok metodicky přesně a technicky dobře. Asi třetina lidí ty zkoušky nedala.

Na čem nejčastěji vyhoří?
Metodika je fakt těžká. Musíš umět krok za krokem, aby se těm zákazníkům nic nestalo, protože když se jim něco stane, můžou se s bikeparkem soudit.

Je problém se tam na takové místo dostat?
Dobírají každý rok nové lidi. Je to většinou práce pro studenty, a ne všichni se každý rok vrací zpátky.

Když zkoušky uděláš, hned vozíš lidi po bikeparku?
Ne, tak jednoduché to není. Nejdřív jezdíš s těmi zkušenějšími a musíš odjezdit 12 hodin zdarma. Pořád se učíš a sleduješ, jak se chovají v kurzu ti obyčejní lidé, což je nové, protože při kurzu trénuješ metodiku na ostatních účastnících, kteří jezdit umí.

Video, které Dušan Mihalečko během kurzu točil:

Kolik zákazníci zaplatí za takové průvodce?
Skupinu máš po čtyřech, a nebo můžeš jet i privátně, ale zaplatíš víc. Základní dvouhodinový kurz stojí 119 dolarů – a v ceně je pronájem sjezdové Gloryny, přilby Kali, chráničů IXS, a permice na dvě hodiny. Ve skills centru se začátečníci naučí základy: pokrčený postoj, udržet stabilní postoj na kole v neutrální pozici pedálů, otevřít lokty od těla, mít jeden prst na brzdách za všech podmínek, ... a pak se jede na traily. Lanovka jede 12 minut nahoru a ti učenlivější stihnou i tři jízdy. Hlavně se toho fakt můžou dost naučit, a když pak něco skočí, mají z toho obrovskou radost. A já taky, protože vidím, že to funguje.

Video s anglickým popisem jak taková lekce vypadá je tady: 

Zažíval jsi to často?
Docela jo. Pro mě bylo ale zajímavé třeba zjištění, že paradoxně jsou někdy tlustí Američani s vanou pohyblivější než vysekaní a vystajlovaní úředníci. A zajímavé to bylo taky s jedním bikerem z Kuvajtu. Tatínek mu zaplatil guidy, koupil karbonového Specialized Demo a komplet výbavu a kluk tam s námi týden jezdil. Vyjezdil se neskutečně. A když pak odlítal, to kolo a všechno tam klukům nechal jako poděkování…

Jeho video, které mu Dušan natočil, můžete shlédnout tady:

Kdy je největší zájem o guidy?
Hlavní sezona je tam červenec a srpen. A to tam je narváno a všichni průvodci jezdí denně. Otevřeno je od desíti ráno do osmi do večera. Já měl díky XC minulosti a znalosti lokálních XC trailů v okolí města i to štěstí, že jsem přednostně dostával klienty na cross country vyjížďky.

Musíš to tam znát jako svoje boty.
Je to tam fakt protkané traily a ani za rok jsem je ještě nestihl všechny projet. Na začátku mi hodně pomohla místní biková asociace WORCA poznat ty nejlepší tratě i lokální lidi. Ve městě, kde žije 6000 stálých obyvatel, jich jsou přes dva tisíce členy bikové komunity, která se stará o údržbu tratí a pořádá akce.

Jak ta biková asociace funguje?
Jedním slovem perfektně! Roční členský příspěvek je 50 dolarů a v průběhu sezony jsou pak pořád nějaké akce. V pondělí se jezdí na vyjížďky, vybrat si můžeš jednu z pěti tras. Zaplatíš dva dolary a jedeš. Průvodci jsou dobrovolníci, ti to dělají zadarmo, ale dokonale to tam znají a poznáš to. Večer po dojezdu dostaneš pivo a hambáč nebo jiné jídlo, toho se účastní kolem 100 - 200 lidí! V úterý je trail day a dobrovolníci vyráží spolu se stavitelem upravovat stezky, odstraňují se popadané klády, prosekávají zarostlé křoviny atd. A ti lidi přijdou a dělají to zadarmo a rádi. Funguje to neuvěřitelně. Ve středu je sjezdový závod v bikeparku, každý týden se jede jiná trať a běžně startuje 300 lidí. To je asi jediná fronta, co jsem v Kanadě viděl – počet míst je totiž omezen právě na tři sta startujících a ne na každého se dostane. Ve čtvrtek je cross-country závod. Závodí ale vždycky jen tak prvních deset dvacet jezdců, a to o prestiž, protože se nejede o žádné ceny. A přesto i tady každý čtvrtek startuje 200-300 lidí. I úplně obyčejní lidi, padesátileté paní na Bronsonech…neuvěřitelné.

Video ze závodu i s náhledem povrchu běžného XC závodu můžete vidět zde:

Když jsem zjistil, že WORCA nemá žádné propagační video, rozhodl jsem se na jaře jim ho sám natočit. Za to mi nikdo neplatil, točil jsem to spíš jako poděkování pro tu asociaci za to, co nezištně pro lidi dělají. Nakonec ale právě tohle video mi otevřelo dveře do městského zastupitelstva, které si na příští rok objednalo sérii videí o lokální síti tratí. Jsou tam stovky kilometrů, ale ti místní vůbec nemají potřebu to světu sdělovat. Třeba Michal Maroši, který už tam taky jezdí dlouho, byl mile překvapen, jaké stezky ve Whistleru vedou přímo z vesnice. Je to takový jejich utajený poklad.

Jeden z nejlepších trailů ve Whistleru je asi Green Monster a v tomto mém videu se můžete podívat, co se tam tak běžně jezdí: http://www.pinkbike.com/video/332166/

Vyděláš si průvodcováním v letní sezoně dost, abys tam přežil do zimy?
Whistler je sezónní město – práce je v létě a v zimě, mezitím žiješ z úspor. Chleba tam na naše stojí stovku, pivo sto pade. Whistler Blackcomb platí nejnižší hodinovou mzdu 11 dolarů, ale dostaneš sezónní permici za 650 dolarů, hadry, slevy na jídlo a spoustu výhod. My instruktoři jsme měli 15 dolarů, což je tak běžný průměr i v jiných zaměstnáních. Takže když makáš a vyděláš aspoň 1500 - 2000 dolarů, tak si můžeš dovolit žít trošku důstojněji.

Co když se sám zraníš?
Šéfové na kurzu nám výslovně nedoporučovali jezdit na černý traily, protože když se zraníš, na čas končíš. Když má někdo ale fakt úraz, většinou mu v rámci firmy dají práci jinde, takže úplně bez práce nejsou.

Ty jsi do toho ještě natáčel, ne?
Točil jsem freeskiing pro redbull.tv, koncerty ve Whistleru i Vancouveru, pro americké televize různé sporty a podařilo se mi dostat i do kameramanského týmu, který točí festival Crankworx. Takže vrcholem mé kariéry bylo točit jako jeden z hlavních kameramanů největší freeridový závod Red Bull Joyride. To byly výborné profesní zkušenosti. Tenhle tým dokonce točí i Rampage, ale tam jsem bohužel bez amerického pracovního víza jet nemohl.

Když tě někdo bude chtít následovat a být taky průvodcem ve Whistleru?
Pro našince je to finančně celkem náročné. Kurz stojí 3000 liber, takže minimálně 60 tisíc, plus letenky, zásoba peněz na začátek a pak ještě na bydlení než začne pracovat. Staff Housing stojí mezi 300 – 400 dolary na měsíc na osobu. Když si pak spočítáš, že víc jak 6 hodin denně se s klienty nejezdí, tak jedna sezona v bikeparku tu investici nevrátí. Navíc zájemce o tuhle práci musí umět nejen anglicky vysvětlit celkem náročnou metodiku, ale taky dobře jezdit. Ty dropy, co nás tam nutili skákat, nebyly úplně easy. 

Projeli jste prakticky celou Ameriku tam a zpět, kde se ti líbilo nejvíc krom samotného Whistleru?
Asi nikoho nepřekvapí, že nejlépe mi bylo v Coloradu, kde jsme projížděli masivem Rocky Mountains. Také v pouštích Arizony to bylo hodně zajímavé, ale třeba nekonečné roviny Kansasu, kde se jelo dva tisíce kilometrů po rovině proti větru, tak to bylo vyloženě za trest. Ale viděli jsme kus světa, a to už nám nikdo nevezme.

Dušane, moc díky za rozhovor a hodně štěstí zpátky v Kanadě!

Foto: Michal Červený a archiv DM