Z generálního ředitele na uklízečku. Tak se teď cítím, říká Kulhavý

Je jasné, že když je někdo zvyklý na vítězství, slávu a rychlé nohy, tak když přijdou horší časy a nedaří se, není rozpoložení duše zrovna pozitivně nabité. Podobným příběhem prochází dvojnásobný olympijský medailista Jaroslav Kulhavý. V Brně na mistrovství Evropy se postavil na start s číslem 49 a fanoušci podél trati mu ukázali, že rozhodně nezapomněli na jeho úspěchy a hnali ho, jako kdyby jel o zlato. Nakonec dojel na 31. místě, jako třetí nejlepší Čech.

Po závodě ho pochopitelně obklopili novináři. V poměrně veselé náladě prozradil následující: 

Járo, jaký byl závod?
Bylo to jakž takž, rozhodně to nebylo 100%, pořád s tím bojuju. Doufám, že se pomalu vracím a bude to fungovat. Jel jsem s Honzou Škarnitzlem, pak jsem ho i předjel, tak jsem si říkal, že je to dobrý, že tam nějakej minimální standard je. Ale pořád se nedokážu přehoupnout přes watty, který jsem běžně jezdil. Už na startu, kromě toho, že jsem startoval ze zadu, jsem chytil minutu, dvě. 

Je to pro tebe těžké dojíždět na těchto pozicích?
Musím pracovat a kousat tyhle špatný výsledky. Příští rok je olympiáda, kdyby nebyla, tak by to asi vypadalo jinak. Ale chci ještě vydržet a nenechat si to ujít. Blbý je, že nevim, jestli se vrátím za 14 dnů, za měsíc nebo vůbec. Baví mě to, mám chuť trénovat, takže mi nic jinýho nezbývá než tvrdě dál makat. 

Jaroslav Kulhavý

Dokážeš říct, v jaké fázi návratu se nacházíš?
Těžko říct. Po pauze, kdy jsem defacto jen ležel na lehátku nebo byl v posilovně, tak jsem v Bedřichově dokázal dojet třetí s žádnou velkou ztrátou za Ondrou Cinkem, tak jsem si myslel, že by to mohlo být dobrý. Ale tělo se v těch nejvyšších intenzitách kouslo a poslalo mě to zase o dvě třídy zpátky. Asi to nemůžu uspěchat… Rád bych vám to řekl v jaký fázi jsem, ale sám nevím. 

Jaké je jezdit v polovině závodního pole?
Je to jako když byste mě po dvaceti letech sesadili z generálního ředitele na uklízečku. A ještě jsem byl na zaměstnance hnusnej a dával jim čočku... Asi tak se teď cítím.  Mám samozřejmě odpovědnost vůči svým partnerům a okolí, prostě to nejde hodit za hlavu. Nemůžu se na půl roku zavřít do Beskyd a pak najednou přijít a říct jsem zpátky.

Může takový závod hlavu zocelit?
Samozřejmě. Je to tak. Je to sport a asi to čeká každého. A u mě to není poprvé. Lidé mi říkali, ať skončím s kolem, už někdy v mých dvaceti. A slyšel jsem to zhruba tak každé tři roky. Takže je mi asi trochu jedno, že mi to říkají teď znovu.

Co tam bylo víc, chtěl jsi se nějak umístit, nebo domácí závod?
Určitě to, že se jelo doma. Byli tady skvělí fanoušci, který perfektně fandili. Za normálních okolností by z toho člověk slezl, šetřil by hlavu, šel si orazit a znova se připravovat. Ale nešlo to. Ve druhém kole jsem se začal dostávat dopředu, když ostatní trochu zpomalili. Stejně bych musel na trénink, tak už bylo jedno, jestli to tady místo toho dojedu do cíle. Bylo to super. Nakonec jsem si ten závod užil, jak fanoušci fandili a tu druhou půlku jsem se posouval dopředu. Minimálně tohle bylo fajn...

Nějaké pozitivní pocity?
Určitě tam jsou i pozitivní pocity. Mohlo to být horší. Vracím se snad do nějaké standardu. Musím také myslet na nominace na další závody. Asi bych nemohl chtít jet na mistrovství světa, kdybych byl posledním z Čechů. Z toho pohledu si nemůžu dovolit ty závody balit a někomu pak jen říct 'vezměte mě na závody, jsem nachystaný'. To by nešlo.

Příští rok je olympiáda v Tokiu...
Právě, je to ta hlavní a největší motivace. Tou další pak je, abych se vrátil výkonnostně tam, kde chci být. Aby to odpovídalo tomu tréninku a té přípravě, když tomu teď věnuju víc než třeba před olympiádami, z nichž jsem jednu vyhrál a pak byl stříbrný. Sám pro sebe potřebuju, aby to mělo i nějaké výsledky. Aby to nebyl jen dobrý pocit, že nemusím do práce a jezdím na kole. Pro tu hlavu je potřeba dostat nějakou odměnu, aby člověk věděl, že má smysl, co dělá.