Za zimním bikováním do Finale Ligure

Do italského Finale Ligure v Janovském zálivu se normálně jezdí na letní dovolenou. Letovisko za to vděčí písečným plážím, příjemným restauracím se zahrádkami na promenádě, dobrému servisu a pohodovému plynutí času. Nikam se moc nespěchá a s průmyslem to tady nepřehánějí.

Jistá komunita se sem stahuje z celé Evropy i mimo sezonu. A to nejen na jaře a na podzim jako do jiných lokalit u moře, ale i v nejhlubší zimě. O kom mluvíme? O bikerech, konkrétně sjezdařích a freeriderech. Vedle běžných cyklistů je poznáte hned. Na hlavě mají integrální helmy jako na motorku, přes oči lyžařské brýle a na těle ochranné krunýře, pro případ, že by se během jízdy nedobrovolně poroučeli k zemi.

Ne že by v Evropě nebyla jiná místa na ježdění, ale během chladných měsíců je to tady pro bajkery vyhledávající jízdu z kopce ráj jak od Bosche. Takřka od hladiny moře se zde zvedá relativně strmé pohoří Caprazoppa tvořené vápencovými skalami. Během krátké chvíle nastoupáte o tisíc metrů výš. Takové převýšení se najde málokde. I v lednu je tu celkem běžně 14 stupňů nad nulou, takže na sluníčku si kolem poledne docela dobře vystačíte i s krátkým trikem. Cílem cyklistů je parta kolem agentury Finale Ligure Freeride, kterou najdete v areálu v ulici Via Gorra.

Je brzy ráno, venku ještě určitě není žádné vedro a před přízemní kanceláří nás s úsměvem vítá náš dnešní průvodce Michele Riotti. Vypadá pohodově a i přes neitalsky časnou hodinu se na nás v rámci možností zubí. Pár zubů mu totiž chybí, zřejmě v důsledku bikování, kterému údajně sám propadl. Agentura, pro kterou pracuje, spravuje síť trailů - jak bikeři říkají ideální kozím stezkám pro své tlusté pneumatiky - a zajišťuje přepravu na kopec.

Na rozdíl od horských bike-parků tu sice nenajdete žádné lanovky, ale na začátek sjezdů vás vyvezou autem. Mají jich tu hned několik. Nejvíc je vytížen starší transit se speciálně upraveným vlekem. Michele nám ukazuje, jak na něj správně navěsit kola. Není to žádná věda, systém je opravdu jednoduchý a přitom funkční. Zadní kolo se zaklíní do přihrádky ze svařeného drátu, přední se zavěsí nahoře a řidítka se zajistí páskem. Je to vyzkoušené, nemusíme se bát, že bychom o své drahé bicykly přišli.

Když už mluvíme o kolech, můžeme si rovnou říct, jaký druh se do místních terénů hodí nejlíp. Na otázku, kolik odpružení si vzít s sebou, říkáme hodně, a to vepředu i vzadu. Většina jezdců lítá na sjezdových kolech, autor článku byl nadšen testovacím strojem Specialized Evo se 160 milimetry vepředu i vzadu. Pružení maká skoro jako na sjezdovém speciálu, ale na kole se přitom dá úplně skvěle šlapat i do kopce. Ideální záležitost pro všechny, kdo si rádi zvednou hladinu adrenalinu, ale přitom jsou ochotní dostat se na kopec po vlastní ose.

To ale dnes nebude třeba, protože Michele už žhaví studený motor naší motorové rikši. Jako fotograf s největším batohem mám privilegium sedět vepředu vedle něj. Michele nám dává na výběr mezi dvěma hřebeny, na něž nás může dopravit. Rozhodneme se být systematičtí a začít tím bližším. Odshora vede hned několik trailů. Z různých italských jmen si pamatuji dvě, a to Madonna a Toboga. Zejména druhý název asi není třeba nějak vysvětlovat. Vlítnete do serpentinové stezky, která vás vyplivne o několik kilometrů níž a dál. Zejména v sezoně jsou cesty určitě notně vytížené, ale místní se o ně dobře starají. Zatáčky jsou často klopené, kameny vysbírané. I přes veškerou péči a tlumiče kol je to makačka pro celé tělo, nejvíc pro ruce. Kdo si myslí, že ježdění z kopce je pro lenochy, netuší, o čem je sjezd. Sjezdy jsou až sedm kilometrů dlouhé a extrémně zábavně. Nikde nečíhá žádná zákeřnost, každý může valit svou vlastní rychlostí. Je sucho, a tak to trochu práší, ale pořád lepší než na mokru, kdy vápenec klouže pod koly. Zastavujeme a díváme se do údolí, na jehož konci se třpytí hladina moře. Odlesky jsou mnohem příjemnější než ledová krusta na sklech aut v Praze. I to za těch pár hodin cesty na jih stojí.

Zadýchaní nakládáme kola na valník a valíme znovu na kopec. Michele vyzvídá, jak se nám to líbí. Na oplátku se svěřuje i on sám. Poté, co se rozvedl, odjel z Milána a vydal se do Finale. "Za prvé jsem chtěl začít nový život, za druhé je nahoře zima, kdežto tady teplo, a za třetí rád jezdím na kole," říká. I když většinu času stráví vožením klientů, přeci jen si každý den najde nějakou tu chvíli pro svou vlastní vášeň. Jako biker je nadšený z toho, že dnes na kopec vozí profesionálního jezdce Richarda Gasperottiho. ‚Gaspi', který se několikrát účastnil legendárního závodu Red Bull Rampage, měl dědu z Rovereta a zdědil po něm italské příjmení. Náš průvodce tak konečně dostává rozumné vysvětlení, proč má český biker italské jméno...

Protože jsme si to tak přáli, po poledni nás bere na oběd do rodinné restaurace. Zahajujeme mísou prosciutta a ještě horkou foccaciou, což je pečivo, které nejspíš znáte od Itala v kuchyni. Aby se nám dobře pumpovalo nad řídítky, dostáváme na stůl dvě obří mísy s těstovinami. Jedny jsou klasické amatricciana se slaninou a papričkami, druhé s masovým ragú. Odmítnout kávu a tiramisú podle babiččina receptu samozřejmě také nejde. Představa, že jedeme autem na kopec, je ještě snesitelná. Druhá fáze tlačí v žaludku už při samotné představě.

Nejinak dopadnou i hody následujícího dne. V malé restauraci, která slouží současně i jako obchod, dostáváme těstoviny, které nám Michele objednal předem po telefonu. Říká se, že v jednoduchosti je síla, a tohle jídlo je toho důkazem. Stará paní nám osobně připravila domácí špagety s domácím pestem, k tomu lusky a brambory z vlastní zahrádky. Chuť je daleko za možnostmi popsání a cena pět nebo šest eur. Nádhera. Pokud už vás zimní marast nebaví a chcete se ze sedla nadýchat mořského vzduchu a zažít u toho trochu srandy, vydejte se na Ligurskou riviéru.

Může se hodit: Z Prahy do Finale Ligure je to asi 1150 km. Svižnější jízdou se to dá ujet za deset až jedenáct hodin. Platit budete mýto přes Brennerský průsmyk (9 eur) a poplatky na italských dálnicích (jedna cesta do padesáti eur). V centru Finale během zimy seženete penzion pro čtyři lidi už za 15 za osobu a noc. Vožení kol si domluvte na Finalefreeride.net. Jsou fakt v pohodě. Ve čtyřech jsme to měli s plným servisem za 50 eur na osobu bez omezení počtu jízd, což je zhruba to, co dáte v Alpách za denní permanentku.

Foto: Adam Maršál