Zam8: Bikování v Murmansku za ruským polárním kruhem

Pokud byste snad nevěděli, o čem je řeč, tak Zam je projekt Richarda „Gaspi” Gasperottiho, který hledá bikové komunity na exotických místech po celém světě. Po Mongolsku, Ázerbájdžánu, Tchaj-wanu či Novém Mexiku se letos vydal na ruský poloostrov Kola vysoko za polárním kruhem. Našel, co hledal?

Některé věci se zdají dlouhé. Třeba cesta do Brna. Nebo do Polska. Tohle bylo do Polska, do Litvy, do Lotyšska, do Petrohradu a pak ještě 1300 kilometrů. To všechno ve čtyřech lidech jedním autem se dvěma koly na střeše. Silnice E105 není dálnice, ale pořád letíme přes kilo. Za okny se nic moc neděje. Pořád samý les, jen husté stromoví tajgy pomalu krsne a řídne, až je z toho tundra s vypelichanými borovicemi a zmučenými břízkami. Nade vše dobře se tu daří komárům, kteří nás obklíčí hned, jak vystrčíme nohu z auta. Bzučíme jako oni, protože stavíme jen na pumpách, kde kromě paliva tankujeme silné ruské espresso. Mají ho všude a je super. Klimbnutí ze tmy stejně nehrozí, protože je polární léto. Trochu se sešeří, a je zase světlo.

Z hlavní cesty odbočujeme na Kirovsk, odkud je nástup do pohoří Chibiny. Město pojmenovali podle Sergeje Mironoviče Kirova, jehož vražda v roce 1934 v Rusku rozpoutala stalinistické čistky. Nálada ve městě je ponurá i dnes. Nad horami, co nejsou hory, ale výsypky z těžby apatitu, visí mraky, které pláčou nad zničenou zemí. Z jezera Bolšoj Vudjavr stoupají paneláky snoubící se s průmyslovými budovami. Zatímco hladinu jezera čeří proud tmavé tekutiny prýštící z obří roury, přemýšlíme, koho má asi odradit cedule s přeškrtnutým plavcem. Naše odhodlání vydat se do hor ředí i zjištění, že kousek za městem v letech 1972 až 1984 probíhaly zkušební jaderné výbuchy za účelem zefektivnit těžbu apatitu. Déšť padající na naše hlavy rozpouští poslední vyhlídky na cestu do hloubi Chibin. Otáčíme mercedesku a svištíme do Murmanska.

Zatímco Paříž má na turistických průvodcích Eiffelovku, Notre-Dame nebe Sacré-Cœur, Murmansk láká na paneláky. Nic jiného tady není. Murmansk je největší město za polárním kruhem s více jak třemi sty tisíci obyvateli. Od rozpadu Sovětského svazu, ukončení výhod plynoucích z plánováného hospodářství a krachu centrálního vytápění se zdejší populace dlouhodobě ztenčuje a upřímně se není čemu divit. Průměrná roční teplota je jen desetinu stupně nad nulou. Chladná léta střídá relativně mírná zima s průměrnou teplotou mínus devět. Oblast zahřívá Golfský proud, díky němuž přístav nezamrzá. Z hory ho sledují strnulé oči pětatřicetimetrového vojáka Aljoši vztyčeného na památku obránců města za velké občanské války. V přístavu je možné navštívit jaderný ledoborec Lenin, který kromě úctyhodných schopností lámat led proslul dvěma haváriemi spojenými s únikem radiaoaktivních látek. Mobilní aplikace nám ukazují cestu mezi sídlišti až k hotelu Severní hvězda. Po dvou nocích v autě si na lůžku přijdeme jak v Hiltonu.

Ráno vyrážíme po stopách místních bikerů. Google Maps nás vedou do bikeshopu a hned slavíme úspěch. Mladý servisman Žéňa Mamonov je sjezdař. „Da, jezdíme tu,” říká. Trochu se stydí, ale je ochotný nám další den ukázat místní traily. Žéňu vyzvedáváme v osm večer po práci. Vyrazit na kopec večer není nic divného, protože slunce tady nezapadá. S Žeňovými kamarády Iljou, Sergejem a Nikitou jezdíme na trailu Jews až do půlnoci. Mrholí a fouká. K romantické představě o polárním létu to má ale daleko, a tak oblékám kulicha, šálu a snowboardovou bundu. Gaspi jezdí v zimním oblečení, ale místňáci jsou drsňáci, postupně odkládají svršky a jezdí bez rukavic. Mají pěkné biky západních značek jako Specialized, Kona nebo GT, jen trochu starší modely s koly již neužívaného rozměru 26 palců.

Vzhledem k podmínkám a ke skutečnosti, že zdejší sezona trvá čtyři měsíce v roce, je vůbec s podivem, že to nevzdávájí. Jsou nadšení a současně trochu nechápou, jak někoho napadlo vydat se sem na kola až z Evropy, kde je větší teplo a méně komárů. Vděčně si od nás berou samolepky sponzorů i plechovky redbullů. „Dej ještě jeden, pažalsta, tu dám bráchovi,” říká Ilja. Druhý den nás se Sergejem bere na trať Ogni, kterou má na svědomí biker a stavitel Dimitrij Kapitančuk. Je hravá, nelehká a dobře promyšlená. Po ježdění se trochu oklepeme a vydáme se za naším dalším cílem - Teriberkou u Barentsova moře.

Teplota blízko nuly a severák

Teď se blížíme k opravodovému severu. Slunce vždy jen na chvíli klimbne, aby zas vyskočilo a rozjelo svou světelnou show. Když nemusíme, nevycházíme. Dveře od auta neotvíráme. Foufá a vzduchem se nese přeháňka, která si najde cestu všude, takže už ani nevíte, jestli brečíte zimou nebo vám jen po tváři stéká déšť. Silnice se dávno změnila v šotolinu, po které letíme jak po poli, zatímco nám od kol ostřikuje blátivá voda z kaluží.

Krajina postrádá stromy a veškerý porost, který by se odvážil čelit prudkému severáku, se barví do odstínů zelené a šedivé podle mechů a lišejníků obrůstajících bludné kameny, zanechané zde  starodávnou murénou, který roztál po skončení poslední doby ledové. Nám, rozmazleným frackům ze střední Evropy přesto připadá, jako kdyby tu zimní královna vládla dál. Bez ohledu na to, že je červenec, teploměr jen neochotně stoupá nad bod mrazu. 

Že jedeme správným směrem, naznačuje cedule s nápisem Teriberka v azbuce. Gaspi se fotí u ní, naše Vito s Gaspiho bikem na střeše si zas fotí chlápek z projíždějícího gaziku. Ne, že by kolo nikdy neviděl, ale není moc zvykem vyrážet s ním sem do země vichru a skal. Kamenitá cesta se mírně svažuje a za další zatáčkou už vidíme moře. Zatímco ocelová, vzdouvající se masa útočí na skály u pobřeží, Teriberka se krčí v závětří a žije svým vlastním životem.

Rybářské městečko na břehu Barentsova moře proslavil film Leviatan, který získal ocenění Zlatý globus. Betonové sídliště, oblé fjordy, rozpadající se lodě uvízlé na mělčině, domy bez oken a burácení moře tvoří dokonalou filmovou kulisu. Jenže tohle není kulisa. Kdysi tu fungovaly dvě norské továrny na zpracování ryb. Sověti postavili školy, nemocnici, hřiště, prodejny i úřady a zřídili tu chovnou stanici norků a sobů. V rozkvětu zde žilo 5000 obyvatel, ale pak přišel úpadek. Výkonné lodě umožnily lov i na oceánu a pobřežní rybaření skončilo. Současné městečko je již jen smutnou vzpomínkou na zašlou slávu, kterou hudebně doprovází meluzína prohánějící se v polorozpadlých staveních s vytlučenými okny.

V baru Normann se ptáme na kávu, ale káva není, protože třetí den v kuse nejde proud. Pivo taky není. Garáž opodál si za své útočiště vybrali malířky, které za nostalgickým kouzlem Teriberky přiletěly až z Moskvy. V nepromokavých bundách, čepicích a v holinkách vyrážejí s malířskými stojany na procházky a bez ohledu na občasný déšť zachycují na plátna temnou romantiku zdejších fjordů. Gaspi vytahuje své freeridové kolo a vydává se na obhlídku okolí. Mnoho trailů tu není a určitě tu nikdo nečeká na člověka, který by si chtěl sklouznout z nějakého kopečka. Ošumelý rozcestník ukazuje cestu k vodopádu a k dělu, které za druhé světové války střežilo místní pobřeží. Kroužíme krajinou, ale v zásadě se točíme kolem velkého, zřejmě vojenského vysílače.

Barentsovo moře je rejdištěm ruských jaderných ponorek, řada fjordů slouží jako jejich tajná kotviště a do některých oblastí je cizincům vstup přísně zapovězen. To ale není naše starost. Po odpoledni stráveném průzkumem se vracíme a nacházíme útočiště ve dřevěném hotelu, který patří místnímu kiterovi Alexu Glebovovi. U večeře nám na Youtube ukazuje záběry s ježdění kolem zasněžených břehů - takhle to tu prý vypadá na přelomu jara a léta.

Probouzíme se do deště. Zásoby nakupujeme v magazínu, kde nabízejí výběr lihovin a všechno je cítit rybinou. Po rybách chutnají i jinak výtečné polomáčené sušenky. Je možné, že doma bychom pohrdli, ale tady mizí jak čokoládové figurky z vánočního stromečku. Jestli včera pršelo, dneska fakt leje. S vědomím, že nemáme zas tak moc času a že to třeba bude ve filmu dobře vypadat, se sápeme na nejvyšší kopec v okolí, odkud je výhled na celé pobřeží. Celý svah je obrostlý vřesem, v němž se vine nečekaný  trail o mnoha zatáčkách klesajících až k vodě. Jsou čtyři stupně, duje bočák a prší. I když to na fotkách není vidět, přijdu si jak při focení v akváriu. Myslím, že jsem nikdy v životě nevystavil své canony takovému nečasu, ale foťáky fungují bezvadně stejně jako  Gaspi, který si od doby, co přišel o slezinu i většinu chrupavek v kolenech, přestal stěžovat na nepohodlí.

Někdo si možná řekne - stálo vám to za to? Jet tři tisíce kilometrů autem, abyste si sjeli jeden kopec ve vichřici, když všude v Česku i v okolí je spousta super bike parků a trail center. Kdyby šlo jen o jízdu samotnou, tak určitě ne. Ale každá cesta, obzvlášť ta trnitá, je i cestou do sama sebe, kdy  má člověk příležitost popřemýšlet o věcech, na které doma nemá čas. Tady na ruském severu mají času dost. Promočení na kost zabalíme věci a vydáme se na jih směrem k Bílému moři.

Ostrůvky je jako planeta Země z vesmíru

„Ne Kandalaška, ale Kandalakša!” opravuje nás majitel bikového obchodu Nord Shop v ruské Kandalakše Alex Kolcov. Sedíme u piva v místní restauraci Grinvič, blíží se půlnoc a venku je ještě světlo. Tady na ruském severu je polární den a my si užíváme, že po týdnu konečně přestalo lejt. Z Murmansku jsme sem dojeli po široké, překvapivě kvalitní silnici asi za tři hodiny. Jsme o dvě stě kilometrů jižněji ve městečku, na jehož náměstí se rozpadá hotel Belomore a na podstavci stojí válečný tank T-34.

Zima trochu polevila, ale spíš než změna klimatu za to může teplá fronta, která s sebou přinesla polojasno a teploty nad deset stupňů. S bezvětřím a snesitelnější teplotou udeřil nový nepřítel: komár. Kdekoli zastavíte a otevřete dveře, vrhnou se na vás celá hejna. Na to, abychom to zjistili, nám stačila cesta z Murmansku. Teď si užíváme točené pivo Carlsberg a vynikajícího lososa. „Dada, ten je od nás z murmanské oblasti,” přitakává servírka. Alex vyzvídá, co všechno jsme zažili, kde jsme jezdili a od koho jsme dostali doporučení. Číslo nám dal Ženja z cyklo obchodu v Murmansku a další domluva už byla rychlá díky aplikaci WhatsApp, kterou v Rusku jedou snad úplně všichni. 

„Taky tu máme fajn traily,” vysvětluje Alex a snaží se nás přemluvit, abychom zítra ráno vyrazili o něco později, protože se potřebuje trochu vyspat. Má asi metr šedesát, ale je to řízek. Popisuje různá zranění, která si způsobil na kole, a ukazuje jizvu na čele připomínající nepovedený pokus o skalp. „Jsem takhle čekal na kamaráda a nudil jsem se,” říká. „Tak jsem si vyjel na panely a skočil. A takhle asi dvakrát a při třetím pokusu jsem si zapomněl přeřadit a přepadl jsem z nich rovnou na hlavu,” směje se v řadě zubů se mu leskne jeden zlatý. „No a tak se zvednu a najednou káp, káp, káp, z hlavy mi nejdřív teče krev a pak je to najednou proud, a pak je u mě kámoš, co když mě vidí, tak zbledne a hodí šavli, a najednou vidím, že mi přes oko visí cár kůže odchlípnutý z lebky jako psí ucho, haha, chápete, haha!” řeže se Alex a popisuje, jak si psí ucho připleskl na lebku a jel si ho přišít do nemocnice. Trochu překvapivě nás nevybízí k žádné panákové smršti, takže jdeme spát jako lidi po třech pivech. 

Nocujeme na dvou palandách v noclehárně bez oken, kde je tma jak v ponorce, takže ráno vstaneme tak akorát, abychom stihli vajíčka s koprem, který tady cpou úplně do všeho, ale kupodivu to nevadí ani se sladkými blinčiky neboli palačinkami. Ty jsou delikátní a jdou na dračku. Po snídani vdechneme red bull kolu, nabídneme i Alexovi, a vyrážíme na kopec. Auto necháváme na parkovišti u snowparku s obřími raily, vlnami a dalšími překážkami, o které se stará správce Ivan. Pod kopcem má velkou daču se saunou, kam nás zve. Měří snad tři metry, ruce má jak lopaty a vypadá přesně tak, jak si představíte ruského vojáka, který půjde vpřed i po tom, co do něj esesáci vysypali zásobník MG44. Při pohledu na něj chápeme, proč mají překážky ve snowparku nadlidské rozměry. Loučíme se s Ivanem a stoupáme po trailu. 

Alex a jeho dva tiší přátele se neustále zastavují a pořád se něčím patlají. „Dejte si taky, nebo vás sežerou,” nabízejí. Smrdí to jak petrolej, ale odpudivé je to i pro komáry, a tak máme aspoň na chvíli klid. Šlapeme do kopce přes spletité kořeny. Kolem nás se zvedají oblé skály porostlé jen zakrslými borovicemi a vřesem. Asi za půl hodiny dosáhneme prvního záchytného cíle, kterým je malý moderní domek s názvem Dobl Dom. Ve dvou kusech ho sem snesli za pomoci vrtulníku a smontovali pro náročné turisty. Je o něj zájem a v zimě skoro neseženete termín. Těžko se prý najde vhodnější a romantičtější místo pro sledování polární záře. Odsud se sápeme na úplný vrchol. 

Jakmile se přehoupneme za hřeben, otevře se před námi výhled na Bílé moře se stovkami miniauturních ostrůvků. Panorama připomíná zemi s kontinenty z fotek planety Země pořízených z vesmíru. Máme dojem, že stojíme nad celým světem, který nám teď leží u nohou. Trail vedoucí z vrcholu je nejdřív mírný, ale postupně přechází v docela technický vedoucí přes skály a balvany, kdy je nutné pečlivě volit správnou stopu. Alex si při jednom zaváhání vrazí pedál do holeně. Kulhá a z rány mu teče krev, kterou sbírá do obvazu. Místňáci nás po dojezdu berou ještě na další trail od vysílače. Na pár místech je vylepšený skoky, ale postrádá romantiku toho ranního. 

Další den nás čeká rybaření. Na pytláka Aljošu čekáme přímo před barákem. Do našeho auta se postupně stěhuje neoprén, brýle, harpuny a další náčiní. Míříme do míst, kde řeka Kolvica ústí do Bílého moře. Dravé ryby prý berou nejvíc za přílivu, kdy se obrátí proud řeky a zaplaví široké mělčiny. Zatímco my s Gaspim stojíme na břehu a lovíme na udičku, místní rybáři chodí řekou ve vysokých holinách a hledají svá osvědčená místa. Pytlák Alex pracuje tiše a rychle. Pohybuje se jako Glum. Sledujeme ho, jak běží proti proudu, za mostem skočí do vody a nechá se unášet vodou. Z řeky tahá rybu za rybou a není spokojený, dokud nenaplní celý pytel. „A vy tu smíte lovit harpunou?” ptáme se? Aljoša říká, že ne a prosí nás, ať v příběhu nezmiňujeme jeho skutečné jméno. Vysadíme ho před domem a na cestu dostaneme sklenici jiker na chleba. 

Přichází poslední odpoledne na kopci. Bílé moře s nízkým sluncem působí jak z pohádky. Loučíme se s ruským severem. Díváme se do dálky, zhruba do míst, kde tři dny po našem odjezdu vybouchne jaderná raketa. Uvolněnou radiaci naměří až v Norsku. To už jsme ale dávno na cestě do Prahy.