Kterak jsem se stal cyklokrosařem #4

Letos v létě jsem se rozhodl, že si vyzkouším něco nového a začnu jezdit cyklokros. Jako největší motiv tohoto mého rozhodnutí jsem bral právě chuť vyzkoušet něco úplně jiného. Za ty roky, co jezdím na horském kole, jsem jel různé bikové závody a vyzkoušel jsem i něco málo závodů silničních. Cyklokrosové kolo mě ale pokaždé tak nějak minulo a nikdy jsem na něm do té doby nejel. A to jsem se rozhodl změnit. Nečekal jsem sám od sebe žádné zázračné výkony, ale přesto jsem se nechtěl vzdát možnosti si vyzkoušet cyklokros na nejvyšší české úrovni. Ono vlastně až tak moc jiných možností nebylo a kalendář Toi Toi Cupu byl poměrně příznivý, co se týká míst a termínů. Samozřejmě jsem si jako první musel připravit něco málo vybavení, protože cyklokros je na techniku dost náročný a vyžaduje být na každý závod připraven na 100 %.

Objednání kola a dalších nutných komponentů nebyl až takový problém. Jediné, co doporučím, je myslet na pořízení výbavy s dostatečným předstihem. Cyklokrosové kolo není zrovna běžný sortiment cyklistických prodejen a je třeba se s tímto strojem i trochu sžít. Ostatně o mém Treku Cronus CX Pro jste si mohli přečíst v jednom z předchozích dílů tohoto miniseriálu (Kterak jsem se stal cyklokrosařem #3).

Před prvním závodem jsem měl cyklokrosové kolo doma jen asi týden. Jezdil jsem na něm každý den a především jsem zkoušel, co si na něm můžu dovolit v terénu. Problém nebyl vůbec s jízdami přes Prahu do práce. Oproti silničce jsem neměl problém na kostkách ani s obrubníky. Musel jsem zalovit v paměti jak na to s brzdami a jejich seřizováním. Cantilevery jsem měl na kole naposledy někdy v roce 1999 :-)
S přechodem na galusky jsem si na kole začal ještě více věřit. Občas jsem ho vzal i do náročnějšího terénu, kde normálně jezdíme na biku. Absolvoval jsem na něm i jednu bikovou vyjížďku. Byl jsem nejrychlejší až do chvíle, než přišel sjezd. Tam mi bikeři samozřejmě začali jednoznačně ujíždět. Ale to nebylo žádné překvapení. První focení jsem s MTBS absolvoval na 4X dráze v Praze – Stodůlkách, den před prvním závodem. Po jeho skončení jsem si celou dráhu sjel, a to hned několikrát. Kromě kamenité pasáže, kde bych z kola udělal prvočástice. A ze sebe asi taky. Každopádně bylo načase vyrazit na závody.

Závodní sezóna 1. část

Mnichovo Hradiště

První závod jsem absolutně nevěděl, do čeho jdu. Možná by to lépe vystihlo, že jsem tušil, co mě čeká, ale realita byla o poznání tvrdší. Hned v prvním kole jsem si říkal, pokud jsem zrovna mohl dýchat, na co že jsem se to dal. Trať v Mnichově Hradišti nebyla až tak náročná a neobsahovala ani žádné výběhy nebo umělé překážky. Jediný prudký výjezd v terénu jsem dokázal vyjet, takže jsem byl spokojený. Během závodu jsem si uvědomil, že kolem kolíků vyznačujících trať jezdím stále blíže a blíže. Při prvním závodě bylo ještě naprosto necyklokrosové počasí. Vyprahlá trať v kombinaci s 25stupňovým horkem byla opravdu vysilující. A v cyklokrosu se na kolech nevozí lahve, takže jediná šance v tomto závodě byla napít se v depu. Nikdy mi to nevyšlo, až zhruba po půl hodině jsem zajel do depa pro vodu. Martin jako můj mechanik ale zrovna v tomto kole nechal lahev v prvním depu, takže jsem celý závod objel nasucho. Chvíli poté už mě ze závodu stáhli, protože zezadu se blížila skupina nejrychlejších závodníků, kteří mě dojížděli o kolo. Jinak toto je vždy osud zhruba poloviny startovního pole. Ve chvíli, kdy se k vám zezadu začne blížit čelo závodu, znamená to pro vás brzký konec. To mě potkalo ve většině závodů Toi Toi Cupu. Přesto jsem si na prvním poháru výborně zazávodil. Už jsem se těšil na další.

Loštice

Druhý závod jsem jel v Lošticích. Je to klasická trať v místě, kde je cyklokros velmi populární. Právě zde se vyrábějí tradiční Olomoucké tvarůžky. Poprvé jsem si zde vyzkoušel prudké výběhy po svých s kolem na ramenou. A také mně v cestě stály první umělé překážky. To byla věc, kterou jsem si zde vyzkoušel vůbec poprvé. Déšť, který trať před startem závodu lehce „upravil“, dal vzniknout docela slušnému bahnu. V prvních kolech se přede mnou hodně padalo, což pro mě závod hodně ovlivnilo. Vůbec starty byly mým velkým problémem. Vzhledem k tomu, že jsem s cyklokrosem začínal, jsem startoval úplně zezadu a z maratonů mi chybí zkušenosti s totálním nasazením v prvním kole. Poté už jsem se vždy dokázal rozjet a jezdit vyrovnané časy i s jezdci přede mnou. Na stadionu jsem pak párkrát předvedl podklouznutí obou kol, které mohlo skončit až na tyčce fotbalové branky. Loštice mi ale příliš nesedly. V bahně jsem zde jel na cyklokrosovém kole vůbec poprvé a vzalo mi to příliš mnoho sil. Svou ztrátu v bahně jsem se snažil dojíždět v technických úsecích, až jsem to jednou přehnal a položil to na kořenech. Pro diváky, kteří stáli v tu chvíli u trati – opravdu to bolelo tak, jak to vypadalo. Naopak jsem se naučil aspoň trochu skákat přes překážky. Skákat myslím pěkně po svých – napodobit borce, kteří to dají v sedle kola jsem se ani nepokusil. Na to prostě nemám.

Hlinsko

Další závod, kde z bikerů startoval i Jarda Kulhavý, se jel v Hlinsku. Tady to byla pěkná trať, hodně podobná bikům. Tak jako většina cyklokrosových závodů se i tento odehrával v okolí fotbalového stadionu. Polovina okruhu se jela do kopce a druhá polovina z kopce. Méně změn tempa mi sedělo o poznání lépe než v Lošticích. Mé díky patří Martinovi Zlámalíkovi, který mi před tímto závodem poradil, jak na cyklokrosovém kole lépe sedět a přidal i pár praktických rad. Závod se mi líbil. Špatně jsem odstartoval, ale pak jsem do toho dal všechno a jelo se mi dobře. Mou největší předností se ukázaly být prudké výběhy. Díky dlouhým nohám jsem udělal pár dlouhých kroků a na své soupeře jsem si zde získal vždy několik metrů k dobru. To pak platilo i ve zbytku sezony. Po nepovedených Lošticích mi tak Hlinsko dodalo zase více sebevědomí pro další závody na mokré trati.

Louny

Můj start v Lounech byl do poslední chvíle nejistý. Současně se totiž konala výstava v Brně, takže jsem týden před závodem trávil bez kola. V pátek pozdě večer jsem přijel do Prahy a v sobotu už mě čekal závod. V pátek jsem si dal na rozjetí aspoň pár koleček v podzemních garážích. Sobotní závod se jel za slunce, ale byla pěkná zima. Trať v Lounech byla opravdu velmi rychlá. Startovalo se na velodromu a na dlouhých rovinách bylo dobré, pokud se člověk mohl s někým vystřídat. Zde se mi povedl start. Byl jsem na dobré pozici a v prvním kole jsem zkusil získat pár míst k dobru a vyjet i první prudký kopec. Většina jezdců ho běžela, ale já jsem tam viděl místo, tak jsem to zkusil. Bohužel jezdec přede mnou zde zakopl a hodil mi kolo přímo do cesty. Spadl jsem na koleno a narazil jsem si zápěstí. Rychle jsem se sebral, ale obojí hodně bolelo. Hlavně zápěstí bylo limitující na rozbitém úseku po poli. Přemýšlel jsem, že to zabalím. Pak jsem si řekl, že to zkusím ještě jedno kolo a pak uvidíme. To jsem si opakoval až do cíle s tím, že jsem si chtěl v posledních kolech ještě trochu zazávodit. Nakonec jsem v cíli byl rád, že jsem závod nezabalil. Ještě druhý den jsem sice nemohl hýbat zápěstím, ale rozhodně jsem nelitoval. Byl to zase úplně jiný závod – rychlý s několika pěknými výjezdy. A ještě jsem si vzpomněl na jeden problém, který mě v tomto závodě potkal. Při naskakování na kolo jsem si nedal pozor a dopadl na zadní část sedla. Ohnuté ližiny způsobily, že špička sedla byla poměrně dost nahoru. Odpovím rovnou: ANO – nebylo to příjemné, NE - na funkci to nebude mít vliv...