Ondřej Fojtík o Titan Desert 2013

Šest dnů v poušti, mezi písečnými dunami a za spalujícího žáru, strávil minulý týden Ondřej Fojtík, jeden z nejlepších domácích bikemaratonců. On a jeho týmový kolega Bohuslav Bábor (oba startující za X-sports Cannondale Koma) se zúčastnili letošního ročníku etapového závodu Titan Desert.

Jak jsme v průběhu závodu informovali i na MTBS.cz, Fojtíkovi se v Maroku při jeho druhé účasti v Titan Desert dařilo. Na svůj úspěch z roku 2010, kdy zde skončil v celkovém pořadí druhý za vítězným Robertem Herasem, navázal letos vítězstvím v závěrečné etapě a třetím místem celkově. Jeho cesta k bronzu v celkovém pořadí ale byla trnitá, neboť hned v úvodní etapě spadl a s následky zranění se pak potýkal po celý týden…

Ondro, gratuluji k 3. místu v Maroku - jak ten týden tam hodnotíš?
Díky! Do Maroka jsem se hodně těšil a užil jsem si to tam, vracím se s krasnými pocity.

Při své poslední účasti v Titan Desert před třemi lety jsi byl druhý - s jakými ambicemi jsi do Maroka odlétal letos?
Mým cílem bylo vyhrát etapu a bojovat o celkové vítězství. Mel jsem za sebou ale jen dva závody, tak jsem nevěděl, jak moc jsou mé plány reálné.

Na druhé místo z ročníku 2010 jsi navázal třetím místem - bereš to jako úspěch nebo jsi nespokojený?
Určitě jsem spokojený. Vrátil jsem se v pořádku domů a prožil jsem nezapomenutelný týden. Díky pádu a pohmožděnému ramenu jsem si uvědomil, jak snadno tu člověk může přijít o celý závod.

Ty jsi se potýkal hned v první etapě s pádem. Co se ti stalo?
Ve sjezdu jsem v zatáčce udělal chybu a spadl přímo na rameno. V první chvíli jsem myslel, že mám zlomenou klíční kost. Dva dny jsem nedosáhl do kapsy a nemohl jet ze sedla.

Těch pádů asi obecně nebylo málo. Heras kvůli pádu a zlomené klíční kosti závod ani nedokončil. Je to náročností trati nebo nervozitou?
Trať závodu má minimum míst, kde se dá polevit v pozornosti. Jinak se neustále jede po kamenech nebo písku na tvrdém pokladu, takže je to náročné. A těch pádů bylo opravdu hodně.

Podle výsledků to vypadalo, že Portugalec Pinto závodu vládl vcelku suverénně. Vnímal jsi to tak taky?
Výkonnostně určitě, byl skvěle připravený. Navíc měl k ruce kompletní realizační tým, což je na závodech tohoto typu k vítězství prakticky nezbytná věc.

Dostal se Pinto někdy během toho týdne do úzkých? Měl jsi na něj vymyšlenou nějakou strategii?
Dostal, ale zvládl to a dokázal vyhrát. V cíli jsem viděl, jak moc to pro něj znamenalo.

Pokud by tě někdo oslovil a ptal se, zda stojí za to Titan Desert jet či nikoliv. Doporučil bys mu se závodu zúčastnit nebo ne?
Určitě ano. Lidí, kteří vyhledávají etapové závody na horských kolech, přibývá. Je to návrat k horským kolům jako takovým, k přírodě, k posouvání vlastních hranic. Těm, kdo ještě etapák nikdy nejeli, bych ale doporučil začít něčím dostupnějším, jako je třeba Horal Tour na Slovensku. Nebylo by rozumné hned vyrazit do Afriky nebo Austrálie. I když je pravda, že moji kamarádi to kdysi udělali přesně takhle.

Máš v plánu se do Maroka ještě někdy vrátit? Učaroval ti ten závod něčím?
Učaroval mi právě tou destinací. Mám rád poušt, hory, moře a horské kolo – to vše jsou synonyma pro Maroko. Jsem rád, že se najdou lidé, kteří pořádají závody v takových zemích, a my tam můžeme na kole závodit a kus té země si projet.

Jak bys Titan Desert srovnal s Crocodile Trophy nebo jinými závody? Čím se odlišuje? A co má s jinými závody společného?
To by bylo na dlouhé srovnávání. Společným jmenovatelem jsou lidé, protože na všech těchto akcích se potkává podobná sorta lidí a je tam tudíž i podobně příjemná atmosféra. Titan Desert je na šest dní a je to letadlem kousek z Evropy. Naopak Crocodile Trophy je delší a daleko. Iron Bike je v surových horách, Horal Tour zase doslova za humny a také je velmi krásný. Každý ten závod má prostě své kouzlo.

Ty jsi pro letošní sezónu změnil tým i závodní program. Vracíš se ke kořenům své kariéry? Tedy k těžkým bikemaratonům a etapákům?
Letos si program vybírám sám. Využívám pozvánek na závody, které se mi líbí, a můžu se díky kolu podívat po světě. Mám rád těžké maratony a etapáky, takže je to spíš logický vývoj než návrat. Jsem rád, že si letošní sezónu můžu takhle užít.

Jaké podobné závody tě letos ještě čekají? Kam se těšíš nejvíc?
Hodně se těším na Salzkammergut Trophy, kde opět pojedu 210 kilometrů dlouhou trať. Těším se i na Iron bike, Horal Tour, navíc mám startovat na Mongolia Challenge a snad pojedeme i Crocodile trophy. A samozřejmě se jako domácí těším i na Drásala!

V Maroku s tebou závod absolvoval Bohuslav Bábor - bude vás na tyto extrémní závody jezdit v dresu tvého nového týmu i víc?
Vypadá to, že zůstane jen Bohuš. Jeho syn Lukáš letos maturuje a další člen týmu Lukáš Mráz kvůli problémům se zády etapové závody vynechá. Ale příští sezónu už pojedeme opět v plné sestavě. Sekundovat by mi letos měl Adam Kauer.

Mnohé z těch závodů, které máš letos v plánu, jsi dlouho nejel. Byl jsi už přesycený akcí, které jsi absolvoval v posledních letech?
Jezdil jsem po několik sezón dokola stejné závody, které chtěl tým. Už jen těžko jsem hledal motivaci.

Od dvouhodinových závodů typu Kola pro život je to k Iron Biku, Crocodile Trophy a dalším podobným závodům dost daleko. Změnil jsi nějak i svou přípravu?
Ani ne, vždy jsem se spíš chystal na delší závody. Rád jezdím v Beskydech a Hostýnských vrších.

Dovol mi otázku na tělo. Marzio Deho, který v Maroku vyhrál dvě etapy, má 44 let. Jak dlouho myslíš, že budeš na kole ještě závodit ty? Umíš si sebe sama představit v jeho věku na závodech jako je Titan Desert?
Marzio má tento životní styl, je single a jezdi z etapáku na etapák. Do jisté míry ho obdivuju, ale v jeho věku dvě etapy nejspíš nevyhraju. Budu rád za jednu.

Jaké jsou tvé nejbližší cíle pro nadcházející týdny?
Odpočinout si, připravit se na Beskidy MTB Trophy v Polsku a vymalovat dům.

Díky za rozhovor a hodně štěstí!
Taky děkuju!

Foto: Ángel Sahůn, Bohuslav Bábor