Představujeme: maratonská mistryně Irena Berková

Domácí maratonská scéna měla letos v ženské kategorii jasnou vládkyni. Irena Berková vybojovala na Malevil Cupu titul české šampiónky, stala se i celkovou vítězkou Českého poháru XCM a na nejvyšší příčky se postavila během sezony ještě několikrát v jiných, regionálních závodech.

Zajímavé je, že jednatřicetiletá závodnice z Koryčan, které leží na úpatí Chřibů, se k závodění na kole dostala poměrně nedávno. Sama o sobě říká, že jí trvalo dva roky, než se na kole tak nějak „uvelebila“, a přestože měla už od první sezony velmi dobré výsledky sportovních testů, chvíli jí trvalo, než se naučila potenciální výkon přenést do terénu. „Nějaká ekonomika šlapání? O tom jsem ze začátku vůbec neuvažovala, v tom mi pak pomohla až silnice,“ vzpomíná Irena na začátky své kariéry. Její kamarádka a rovněž cyklistka Jana Valešová jí kdysi řekla: „Jestli jsi trochu blázen, tak to doženeš“. A zdá se, že handicap pozdního začátku kariéry dohnala. Byť sama říká, že ještě je co zlepšovat.

Irena Berková dnes závodí ve zlínském týmu Amenity-Extrem Sport, a ačkoliv se zdá být její přechod k maratonům zpečetěn, na cross-country, jemuž se intenzivněji věnovala v předchozích letech, ještě nezanevřela. Více se o Ireně Berkové dozvíte v následujícím rozhovoru… 

Sezona 2013 se zdála být životní sezonou Ireny Berkové. Vnímáš to tak taky?
Doufám, že každá moje další sezona bude vždy ta nejlepší. Respektive aby byla vždy o stupínek lepší než ta před ní. Musím cítit nějaký progres.

Vypadá to, že v maratonech jsi našla zalíbení. Čím to, že právě na těchto závodech se ti tolik daří?
Zalíbení ani ne, ale konkurence na maratonech není tak velká a každá holka, která to jezdí, jde vidět.

Na druhou stranu máš ale i medaili z MČR ve sprintu, což je úplně odlišná disciplína, cross-country ti taky není cizí a pokud vím, jela jsi i časovku na silničním MČR. Zastáváš názor, že cyklistika je jen jedna?
Prý dvě, ne? Čistá a závodní (smích). Ale teď vážně. Cross-country mě baví více a je to disciplína, ve které chci ještě ukázat, co ve mně je, napříč řečem o mém věku nebo zkušenostem, silnice je takové osvěžení a super trénink.

Je mi stydno se tě ptát, ptát se na věk ženy se moc nehodí. Ale kolik je ti let?
Jednatřicet. Začínala jsem s kolem pozdě, až v sedmadvaceti a to už spousta holek s cyklistikou končí. Ale nevzdávám to, všechno stihnu (s úsměvem).

Ty jsi letos vyhrála celý Český pohár v maratonu včetně třeba kultovních Sudet. Který z těch pohárových závodů ti přišel nejtěžší?
Ze Sudet jsem byla opravdu překvapená, bylo tam opravdu krásně, krásná trať, ani tachometr jsem nemusela sledovat, jak se člověk pořád bavil. Každý závod má asi svoje, nevím, který byl nejtěžší...

Tak si sezonu z pohledu českého poháru projedeme. Začalo to Author Šela Marathonem…
Na Šele se jelo výborně, snad i proto, že jsem před tím absolvovala etapový závod Gracia Orlová. Na startu stála Polka z Kross Racing, která vyhrála, byl dobrý pocit se jí třetinu závodu udržet, navíc jsem Šelu jela podruhé, věděla, co mě čeká. A tam je nejhorší to poslední dlouhé asfaltové stoupání.

Následoval Most a mistrovství ČR na Malevilu…
V Mostě bylo šílené bláto, proto jsem velkou část trati ani nesjížděla, tam už jsem se ke konci šetřila, protože jsem znala svůj náskok. Most jsem taky jela už podruhé, znala jsem tedy, co mě ještě ke konci čeká. Na Malevilu mě opět porazila zahraniční závodnice, já hloupá jsem se před tímto maratonem asi hodinu rozjížděla, takže se mi ze začátku jelo výborně, přepálila jsem to a asi po dvou hodinách mi trochu došlo, neudržela jsem tempo s vítězkou. To bych samozřejmě nevydržela i tak, ale ztráta by byla třeba menší. Malevil jsem také jela podruhé, takže mě na trati nic nepřekvapilo.

A po Litvínově uzavřely sezónu zmíněné Sudety…
QWERT v Litvínově jsem jela poprvé, nějak se mi pokazil computer, tak jsem očekávala už v půlce trati konec, potom jsem se dozvěděla, že jsem teprve v polovině, takže ta druhá půlka byla těžká, mlela jsem z posledního, navíc jsem měla nové boty, tak mě asi poslední dvě hodiny moc bolely prsty, na druhou stranu jsem tím pádem vůbec necítila bolesti nohou (smích). V Litvínově bylo taky moc velké vedro, myslím, že dost závodníků i proto vzdalo.
Na Sudety jsem potom ani už nechtěla jet, je to na konci sezony a představa, že budete závodit šest hodin, není moc lákavá. Ale musela jsem kvůli celkovému pořadí v ČP. Nakonec jsem ráda, že jsem jela, jak už jsem říkala, krajina tam byla krásná. Ale když to celé shrnu, tak nejtěžší pro mě byl QWERT, ale ne kvůli náročnosti trati, ale kvůli jiným věcem, za které si ale opět můžu jen sama.

A které z maratonů v Česku máš nejradši a proč?
Nejraději nevím, jezdím maratony druhým rokem a až letos celý pohár, možná ukáže čas, které se vykrystalizují jako závody, na které se budu těšit. Zatím jsem ze všech spíš docela nadšená, člověk se dostane na taková místa v ČR, která by normálně nenavštívil a za to jsem ráda.

Nejlepší vzpomínky máš předpokládám na Malevil Cup, kde jsi se stala mistryní republiky. Nebo to byl jiný závod?
Musím přiznat, že to trochu kazilo to celkové druhé místo na Malevilu; dojela jsem druhá, přesto mistryně, vítězka byla úplně jiná liga, to já vím, ale přesto... Mám krásné vzpomínky paradoxně na úplně jiné závody. a to na slovenské poháry v cross-country, tam se mi povedla dvě první umístění, tam jsem poprvé dokázala, že i toto půjde, porazila jsem tam například Báru Machulkovou a Lenku Bulisovou, holky, které mě běžně u nás poráží. Ony to jely určitě z plného tréninku, ale tento závod já brala taky jako trénink. Často vzpomínám na kopec v Dohňanech, jak se mi jel dobře, to byl super pocit.

Ty jsi se po Malevil Cupu vyjádřila v tom smyslu, že si titulu ceníš, ale že se závod nejel v plnohodnotné konkurenci. Znamená to, že pro tebe ten titul není důležitý?
Kdybych ten titul získala v roce 2014, bylo by to krásné potvrzení formy a ne jenom souběh událostí, náhod a štěstí. To ale bude těžké. Je pravda, že ho mám a nikdo mi ho už nevezme, taky na tohle možná slyší trochu více sponzoři. Přijde to možná zajímavé mým dětem, když někdy řeknu, že jsem byla v roce 2013 mistryně, nebudou znát ta jména kolem a okolnosti, to je pravda. Ale že bych na sebe a svůj výkon byla nějak pyšná, tak to ne. Kdybych ale byla druhá za stejných podmínek, určitě by mě to moc mrzelo a snila bych o vítězství, které teď mám. Takže určitě tímto titulem nepohrdám, ještě jeden by se ale jistě hodil.

Jako mistryně republiky určitě uvažuješ nad reprezentací. Cítíš šanci dostat se na závody typu ME a MS a předvést něco v mezinárodní konkurenci?
I když jsou tam i jiná jména, doufám, že se tam dostanu.

Měla jsi už možnost se porovnat se zahraniční konkurencí?
Jen na té Šele a potom na Malevilu, ale vždy tam byla jen jedna zahraniční závodnice. Ale obě opravdu kvalitní, které se na MS a ME dobře umístily.

Do XCO závodu světového poháru v Novém Městě na Moravě tě nepustilo zranění ze sprintů. Ten tvůj pád byl tvrdý, sbírala jsi se z toho dlouho?
Týden mě bolela hlava, měla jsem otřes mozku. A do toho se objevily nachlazené průdušky, což mě trápilo asi tři týdny, a naražená žebra jsem cítila snad dva měsíce. To všechno je ale myslím lepší, než třeba zlomená ruka.

Jak dlouho vůbec jezdíš na kole? Byla to dlouhá cesta k těm výsledkům a výkonnosti, které teď máš?
Tak poslední sezonu jsem strávila v Amenity – Extrem Sport Teamu, rok 2012 v JUVA Cyklo, léta 2010 a 2011 v GT Czech Team a v roce 2009 asi 3000 kilometrů. A před tím? To už si nevzpomínám, asi nic moc, doba temna (směje se).

Jaký volíš charakter přípravy? Stále jen kolo, nebo se věnuješ i jiným sportům? Zvlášť teď přes zimu? Chystáš se do tepla?
V zimě chodím běhat, do posilovny se mi moc nechce, nahrazovala jsem to sjezdovým lyžováním, na běžky u nás nejsou podmínky, když se oteplí, jedu se projet na kole, na válcích jsem loni byla tak třikrát, a to maximálně tak dvě hodiny. Takže nejsem asi moc velkým příkladem.

Můžeš prozradit, kolik času strávíš tréninkem a kolik třeba najedeš kilometrů za rok?
Vloni jsem měla 10 tisíc kilometrů včetně běhů, běžek a chůze, v poměru 1:1 bike a silnice. Letos jsem najela kousek přes deset tisíc s tím, že jsem o hodně více trénovala na silnici, takže další věc, co musím v nové sezoně zdokonalit.

Žiješ v Koryčanech, kam odtud směřují tvé tréninky nejčastěji?
Když chci rovinky, jedu směr Kyjov, Nové Mlýny a podobně. A do kopců jezdím do Chřibů.

Prošla jsi několika týmy, až jsi letos zakotvila ve zlínském Amenity - Extrem Sport Teamu. Budeš v bílo-zelených barvách týmu pokračovat? Jsi tam spokojená?
Ano, další sezona bude opět v Amenity - Extrem Sport Teamu. I když jsme spíše takový hobby tým, přístup kluků je opravdu profesionální. Celou sezonu se mi se zodpovědným přístupem starali o kolo, já v tomto moc zodpovědná nejsem, tak to byla obrovská podpora. Jsme dobrá parta, a když se sejdeme na závodech tady v okolí, je vždy příjemná atmosféra.

Mění se z pohledu podpory v nové sezóně něco?
Celý rok mě podporovali ze zmíněného Amenity - Extrem Sport Teamu, za což jsem moc vděčná. Hlavně Radku Dlabajovi, který mě oslovil, jestli bych za ně jezdila. Věřil mi, že se budu stále zlepšovat a za to mu děkuji, to byl obrovský impuls. V roce 2014 přibude podpora přímo od Specialized, což je další velký stimul a důvod, proč se snažit být zase o něco lepší. Kolo budu mít zase o něco lehčí, přičemž zůstávám u 29". Moc se těším.

Profesionálních cyklistek u nás není mnoho a – bez urážky – ačkoliv jsi národní šampiónka v MTB maratonu, neznamená to bohužel automaticky profesionální smlouvu. Pracuješ (případně kde/v čem), nebo se můžeš kolu věnovat naplno?
Ještě před loni jsem pracovala na plný úvazek v kanceláři, do toho jako vedlejší činnost účtovala a do toho dálkově studovala ekonomiku. Nešlo to ale dál, vše jsem dělala jen okrajově a na kole nepřicházelo zlepšení. Loni jsem už pracovala na částečný úvazek. Letos jsem dala výpověď, ukončila studium v navazujícím programu (na to bude čas jindy), zařídila si opatrovnictví o osobu blízkou a občas účtuji, dělám kurz Oceňování podniků na dva roky. Vím, že se nikdy cyklistikou živit nebudu. To, co dělám teď okrajově, jsou věci, které chci dělat později naplno. Ale teď chci především jezdit a závodit.

Fakt, že se v Česku sportem uživí jen málo cyklistek, souvisí se spoustou věcí. Ty patříš k velkým propagátorkám ženské cyklistiky v ČR, angažuješ se v Czech Mix Teamu… Jak tedy hodnotíš úroveň a pozici ženské cyklistiky v Česku?
Situaci v zahraničí neznám, tak nemůžu srovnat. Znám ale dobré ženské, jako jsou Martina Růžičková nebo Katarina Hranaiová, které závodí v zahraničí a ne u nás. Důvod asi bude ten, že to u nás prostě nejde. Je to ale vývoj, u nás je zase pořád lépe než na Slovensku. Nicméně je pravda, že cesta k úspěchu a nějaké podpoře je v ČR asi opravdu složitější než v zahraničí, když porovnám výkon s holkama, třeba z těch silničních etapových závodů, my měly podporu od známých, kteří to dělali zadarmo a využívaly jsme výtěžku z peněz, které jsme získaly prodejem kalendářů a od sponzorů. Holky ze zahraničních týmů ale měly úplně jiné zázemí a přitom třeba ani nebyly lepší než mnoho z nás.

Můžeš popsat ambice a cíle Czech Mix Teamu?
Myslím, že existence Czech Mix Teamu má smysl, za ty peníze z něj se mohlo mnoho z nás podívat na závody v zahraničí. Některé to měly jako trénink a zisk zkušeností, některé jako stimul pro to, věnovat se silnici. Mnoho holek by se  bez této podpory nebylo schopno za svoje peníze podívat ven. Uvedu například dvě nadějná jména: Nikola Hlubinková a Denisa Bartošová. O těch, myslím si, ještě v budoucnu uslyšíme v oblasti silniční cyklistiky. Dostaly šanci si zkusit závodit v zahraničním pelotonu a to je nakoplo a chtějí závodit. A je super, jestli jim k úspěchu alespoň částečně pomohl Czech Mix Team. V porovnání se světem je to však stále málo, holky jely na čtyři etapáky v roce, zahraniční týmy jezdí každý měsíc na etapový závod a každý víkend na UCI závody, potom se nemůžou odpůrci české ženské cyklistiky divit, že nedokážeme držet krok se světem a jediná, která se dokáže prosadit ve světovém pelotonu, je Martina Sáblíková, která těží ze síly v nohou světové bruslařské jedničky. Stále také existují názory, že ženský nepatří na kolo, ale do kuchyně. Tento názor už by měl být přežitkem, ve světě tomu tak je, přesto je těžší se prosazovat a získávat podporu. My si jí vážíme a děkujeme za ni.

Už trénuješ na příští sezonu?
Ano, připravuji se na ni a budu o něco více zodpovědnější než letos nebo dřív. Mám v plánu se příští rok podívat na Mallorcu najezdit objemy, potom do Poreče intenzity. Chci se připravit, jak to má být. Loni jsem byla jen týden v Poreči a v roce 2011 v Itálii, to je veškeré moje soustředění, co jsem kdy absolvovala. Letos tomu musí být jinak. 

Plánuješ, jak dlouho se závodění budeš věnovat? Nebo to necháváš otevřené?
Dva roky. Pokud to půjde.

Co by ti v tom mohlo zabránit?
Může se stát cokoliv. Úraz, nemoc, vyhoření… Musí se počítat se vším.

Nic z toho ti samozřejmě nepřeju. Pojďme to uzavřít nějakým výhledem do příští sezony - jaké máš cíle a sny?
Chtěla bych znovu objet všechny pohárové maratony, snad se dostat na ME a MS v maratonu, k tomu větší účast na poháru cross country u nás a třeba i Středoevropském poháru v XCO. Taky bych se chtěla zúčastnit svěťáku v Novém Městě na Moravě, postavit se tam na start závodu a "protnout cílovou pásku". Jak dopadne MČR v maratonu, si neodvažuju plánovat, prostě se na něj připravím, jak nejlépe budu moct a uvidím. A sny? Sním asi o tom, mít velkou zdravou rodinu, v sobotu chodit na dřevo, aby bylo co do krbu a v neděli společně za sportem. O tom sním, protože to je v životě asi nejdůležitější.

Moc díky za rozhovor!

Foto: archiv Ireny Berkové