Seznamte se: Karla Štěpánová, optimistka s buldočí vůlí

Karla Štěpánová by si asi před třemi lety jen těžko dokázala představit, že v sezoně 2013 neskončí ve světovém poháru hůře než na dvacátém místě nebo že celkově vyhraje Český pohár cross country. Dvaadvacetiletá bikerka z jihočeské Zlivi nedaleko Hluboké se v (batikovaném, hahaha) dresu Kona Cycling Point vypracovala z nuly do české reprezentace. Představujeme Karlu Štěpánovou, usměvavou bikerku s buldočí vůlí.

Nenapadá mě lepší první otázka než: Karlo, jak jsi na kole vlastně začala?
Já jsem si prostě přála k osmnáctinám kolo a táta mi ho koupil. Nejdřív silničku a pak jsem dostala bika. Objevil v nějaké slevě od svého známého karbonový kolo na ikstéčku. A protože je trochu židák, tak koupil o chlup větší, aby na tom mohl jezdit taky :-) No a začala jsem jezdit.

To jsi začala hned závodit?
No jasně, kvůli tomu jsem ho chtěla. Pár závodů doma kolem hnoje a pak jsem si doma u mámy vydupala, že chci jet na Krakatit do Dobříše. Bylo strašně hnusně, že ani táta se mnou ten závod neobjel, a to jezdil všechny! Na dvacátým kilometru mi řekl, ať jedu, dal mi bidon a jel nejkratší cestou k autu. Na tomhle závodě jsem se potkala s Liborem (Libor Oplt, šéf týmu Kona Cycling Point a přítel Karly, pozn. redakce)

Ten tě tedy dovedl do týmu?
Jo, asi v půlce toho Krakatitu jedu do kopce a za mnou slyším: Hmmm, konečně hezká prdel. Začala jsem se smát, protože mi došlo, že musíme mít tu prdel všichni stejně špinavou. Táta mi řekl, že se mám snažit někoho držet v háku. Tak jsem se na tejpka usmála a chytla se ho. On na mě pořád řval, že nemá házečku, to jsem ani netušila, co to vlastně mele. Stejně mi nakonec ujel. V cíli jsme se pak potkali a Libor mi říkal, že se mu líbilo, jak jsem se gumovala a uměla se kousnout a ať přijedeme do Prahy, že něco vymyslíme.

Ty jsi přijela a vymysleli jste?
:-)))) Přijeli a vymysleli. Už jsem v Praze zůstala. Můj táta z toho měl vánoce, že mě vzal pražskej tým.

Vzpomeň na svoje první závody za pražský tým…
Moje první cross country bylo někde na Šumavě, byl to Jihočesko-bavorský pohár a dost jsem se tam tehdy předvedla, všichni si mě od tý doby pamatujou. Nebyla jsem schopná z tý techniky nic dát, táta mi všude říkal, tohle radši běhej, tohle nemůžeš dát. Vastlík mi na čtyřech rundách dal tři. Tak jsem začala, no. Pak už to Libor začal korigovat. Za dvaapůl roku jsem se vypracovala v podstatě z nuly až do reprezentace. Na prvním českým poháru mi Libor říkal, že je to dobrý, že jsem byla předposlední. Prý ale ta poslední neměla nohy :-)

Jaké sporty jsi dělala před tím?
Nedělala jsem žádný sport. Já jsem jen fanaticky běhala. Snažila jsem se naběhat za měsíc co nejvíc, tenkrát byla ta hra s Nike. Dokonce jsem uhnala našeho psa, až z toho kulhal. Běhala jsem téměř denně dvacítky, jen abych měla kolonku v Nike+ co největší. Běhala jsem nějaký závody, ale nebyla jsem v žádným klubu, všechno sama. Pak jsem taky dost lyžovala, vlastně lyžuju. Bavil mě carving, pořádnej rychlej oblouk. Trávím skoro měsíc na horách, strašně mě to baví. Jezdím na testování lyží, sleduju vývoj v lyžích, chci tomu rozumět. Ve Špindlu mi napůjčují hodně lyží a na sezonu mi tak stačí jen lyžáky.

Proč tedy závodně nelyžuješ?
Ovlivnila mě kamarádka na biskupským gymnáziu. Byla to lyžařka a byla strašně namachrovaná. Tak jsem si říkala, že budu dělat cokoliv, ale ne lyžování.

Ty jsi studovala na biskupském gymnáziu?
Bylo to speciální česko-španělské biskupské gymnázium, přímo spojené s ambasádou. Končila jsem maturitou ve dvou jazycích. Chodila jsem před tím na církevní základní školu.

Jste nábožensky založená rodina?
Ne, to vůbec ne. Jen si můj tatínek myslel, že to pro mě bude to nejlepší. Byla jsem ve škole v 1% menšině nevěřících, dost těžký to bylo.

Hodí se ti španělština?
Docela jo, pomáhám tátovi s překladama a s papírama, telefonuju…. on se Španěly obchoduje.

Táta je asi teď spokojený, že?
Táta je teď strašně pyšnej, všechno to studuje a loví výsledky. Ani mu nevadilo, že jsem skončila se školou. Před mámou se trochu čertí, ale jen na oko.

Nelituješ těch tří let, které jsi věnovala kolům, začala jsi přeci jen hodně pozdě a mohla jsi dělat spoustu jiných věcí, které méně bolí...
Je pravda, že když jsem já začínala, tak jsem byla strašně pozadu. Ostatní na tom byli daleko líp. Byla jsem třeba tři hodiny na kole a pak musela tři hodiny spát, tělo si zvykalo.

Fyzicky jsi ale zvyklá se kousat?
To mi fakt nevadí. Asi musím mít posunutej práh bolesti, protože i když se mi něco stane, tak spousta lidí s tím někam běží, ale mně to nic nedělá. Libor by mě už kolikrát chtěl posílat na šití a já jen mávnu rukou.

Říkala sis někdy, proč to vlastně děláš nebo že to nemá cenu?
Já jsem ten svůj život zase tolik měnit nemusela. Před tím jsem přišla ze školy, vzala psa a šla běhat. Teď jsem jezdila na kole. Ale měla jsem jednou strašnou chuť toho nechat, to když do mě Libor ve Špindlu na černý downhillový trati strčil, ať jedu. Brácha jel na sjezďáku a já na hardtailu na šestadváce. Po chvíli mi vzal kolo a hodil ho ze stráně, prý jestli chci brečet, tak toho mám nechat hned. Na půlce lávek chyběla pletiva, bylo mokro, klouzalo to….

Jak to máš s trenéry, vše řešíš jen s Liborem?
Za ty dva roky se ukázalo, že je to fungující model. On sice není žádný trenér, ale zná mě naprosto nejlíp. Ví jak se cítím ráno, ví jak se cítím večer. Ví co mi vadí a co mi ubírá. Pořád se to zlepšuje a tak v tom chci pokračovat.

Trénuješ i na silnici nebo jen brousíš terén?
Hodně času trávím na silnici. Mě to baví a na silnici jsem jezdila hlavně ze začátku, když jsem se v terénu ještě bála.

Závodění na silnici tě neláká?
To vůbec.

Co cyklokros?
Vloni jsem to zkusila poprvé, byla jsem ale unavená z biků. Dva svěťáky tady v Česku nebyly dobrý. Letos už je to lepší.

Kam vůbec své snažení směřuješ, čeho bys chtěla dosáhnout?
Nejdu do toho jen tak pro nic za nic. Jednou bych si chtěla obléknout duhový dres. Vždycky to byl u nás tatínek, kdo chtěl být profesionálním cyklistou, chtěl jenom trénovat a ležet doma :-) Vtloukal nám to do hlavy odmala. Brácha dobře plaval, ale pak na to začal kašlat, takže se veškerá pozornost přesunula na mě. Já jsem zase dobře studovala, ale pak jsem se zamilovala do kola.

Z jakého výsledku máš největší radost?
Asi ze svěťáku v Norsku, kde jsem dojela devátá, a mohlo to být ještě lepší, zkazila jsem to.

Mně se jevíš jako neuvěřitelná optimistka, i když se ti nedaří, všechno bereš s nadhledem a s humorem...
Mám pořád nadávat? Vždycky je to většinou moje chyba, zanadávám si a po závodě to ze mě spadne. Možná jsem chvíli smutná, ale brzy mě to přejde. Říkám si, že to sice teď nevyšlo, tak snad to vyjde příště. Není to v životě to nejdůležitější a já jsem ráda za to, jakou mám rodinu a zázemí u Libora.

Foto: Michal Červený