Appenninica MTB v roce pandemickém - ojedinělé ohlédnutí

 
Teprve druhý ročník etapového závodu Appenninica MTB Stage race v Itálii se vloni po všech peripetiích odehrál. Z původního prázdninového termínu byl přesunut na přelom září a října. A přesto, že od té doby už uběhlo bezmála půl roku, ještě se za ním otočíme. Tentokrát pohledem jediného českého účastníka na startu Štěpána Svátka.... 

Závod je situován v oblasti Emilia-Romagna, přičemž oproti úvodnímu ročníku v roce 2019 došlo hned k několika změnám. Transferové etapy byly až každý druhý den, dvě noci se trávily v totožném místě, upustilo se od prologu v Bologni a závod se přesunul rovnou do Apenin, kde byl zahájen úvodní časovkou. Organizátory pak byla vybrána následující etapové čtveřice: Porreta Terme, Fanano, Castelnovo ne’ Monti a Collecchio.

Štěpán Svátek na hřebenech Toskánsko-emiliánských Apenin

Emilia Romagna by měl být po Lombardii sice druhý nejvyspělejší region v Itálii, nicméně minimálně ti z vás, kteří jste zvyklí na perfektní silnice z Trentina, si pak na silnicích v okolí Parmy při cestě do Apenin hodně rychle uvědomíte, že jste již opustili sever Itálie.

Termín závodu byl vzhledem ke známým skutečnostem posunut na poslední týden v září, což vyústilo jak v zúžení startovního pole, tak se pochopitelně neúčastnil nikdo mimo EU. Etapová městečka byla pak v podstatně vylidněná, a to především Fanano. V rámci COVID omezení pak organizátoři zrušili závod dvojic a v pravidlech se objevilo i upozornění na to, že závodníci musí od sebe zachovávat při závodě odstup jeden metr :-)

Na těchto dvou základech se vyselektovalo startovní pole čítající cca 70 účastníků. Z profesionálních jezdců nastoupil jen Hans Becking (BEL) a Tiago Ferreira (POR), oba zástupci týmu DMC Racing. Na startu byl i Španěl z Hondurasu Milton Ramos - několikanásobný vítěz těžkého etapáku Ironbike, mezi ženami pak všem známá a neporazitelná Ester Süss ze Švýcarska. Z Italek pak Gaia Ravaioli.

Hans Becking sice Appenninicu vyhrál, ale jeho nejcennějším vítězstvím za loňský rok je pochopitelně MTB Trilogy...

Mimo profíků pak především Italové, následně bikeři z různých ostatních částí Evropy, pochopitelně nechyběli Belgičané a Nizozemci, jeden Čech, jeden Polák, Švéd, Francouzi, Španělé okolo Ramose a skupinka z Anglie, které doporučil účast jakýsi J. H. ze Squirt Lubes Cycling, který absolvoval již první ročník. Evidentně se v jeho případě jedná o bikera se srdcem na správném místě, kdy zcela bez ohledu na skutečnost, že v každé etapě dojížděl vytrvale mezi pěti posledními (a myslím, že i rok předtím), stihl závod doporučovat všem svým známým (až ho tam tento rok potkáte, tak mu to prosím neříkejte). Z drtivé většiny se pak jednalo o ostřílené bikery se zkušenostmi s etapovými závody po celém světě, mnoho z nich bylo na závodě již znovu.

Trať a charakter závodu

Závody v Itálii mají obecně trošku jinou atmosféru než všude jinde, organizátoři museli zajistit a hostit tři oficiální rozhodčí, na italských bikerech bylo současně znát, že závod berou velice prestižně, často měli doprovod v podobě týmového auta a občerstvení na trati, přičemž ostatní kromě závodění si stihli zastavit občas na nějakou tu fotku. Trať závodu zkráceně řečeno stavěl italský Véna Hornych, představte si takový sedmidenní Harrachov, a to především pokud se týká sjezdů na polské straně nebo dlouhý maraton na Gardě.  Do kopce si v podstatě odpočinete – pokud tedy zrovna nepřejíždíte balvany v italském lese ve sklonu na hraně vyjetí, nebo nestoupáte na „the ridge“ s kolem v ruce, abyste se následně spustili zpět dolů přírodním, jak velmi technickým, tak na pozornost a koncentraci náročným sjezdem. Jak prohlásila jedna z italských účastnic v předvečer závodu – organizátorka světového poháru ve Val di Sole – jedná se po Brazil Ride o nejtechničtější etapový závod.

Tiago Ferriera v technickém sjezdu...

Ta technická náročnost spočívá primárně ve skutečnosti, kdy se jedná o stezky a traily tzv. přírodní a primárně neurčené pro kola, nýbrž o stezky pro pěší, horské turisty, lesní zvěř a někdy snad i o stezky, o kterých ani lesní zvěř neví. Specifikem je rovněž italský les, který je plný skal, balvanů a dalších jiných překvapení.  Architekt trati objíždí celý závod na motokrosce, řeže stromy, značí cesty, přičemž značení i organizace jsou na vysoké úrovni, byť bylo vždy vhodnější stáhnout si trať i do garminu.

Na občerstvovacích stanicích byly kromě oříšků za 1 nebo 2 eura také gely, které se dokonce daly i konzumovat. Závod byl velice náročný na materiál a mnoho lidí muselo odstoupit kvůli různým neopravitelným malérům. Tento rok například polský závodník absolvoval ve dvou etapách snad více než 15kilometrový běh, byť měl s sebou i náhradní přehazovačku.  

Dobrý, tohle je prostě dobrý...

Queen Stage

Co se týká popisu jednotlivých etap, ty poměrně podrobně popsal jeden z mých kolegů v reportu z minulého roku. Nicméně jedna z etap byla v ročníku 2019 nahrazena jinou z důvodů vichřice a způsobených polomů z května toho roku a konala se až tento rok. Tato etapa by v podstatě sama obstála jako jednodenní maraton s parametry 110 km a 4 200 nastoupených metrů, přičemž sklon výjezdů se sice o něco snížil (o to byly kopce delší), avšak náročnost sjezdů nikoliv. Nicméně ranní výjezd na Monte Cimone s výhledy do okolí si pochvalovali snad všichni, byť startovní pole do této etapy již značně prořídlo, mnoho jí raději vynechalo a řada nestihla časový limit. Etapu stejně jako většinu zcela ovládli Hans Becking s Tiago Ferreirou, nicméně tradičně nejnapínavější souboj se svedl v kategorii Grand Master, který vyvrcholil až v ukazování prostředníčků obou rukou včetně hlasitých nadávek ze strany italského závodníka směrem k německému kolegovi přímo na podiu při večerním vyhlašování vítězů, a to ke všeobecnému úžasu i pobavení všech ostatních.

Byť se jednalo o opravdu dlouhou etapu, dle sdělení řady účastníků posunutý termín na poslední týden v září a s tím související chladnější klima, bylo pro stoupání rozhodně vhodnější než horké italské léto, jak ho popisoval kolega v minulém reportu, kdy se dle účastníků ve stoupáních v podstatě jen schovávali pod stromy.   

Ten zbytek

Závod nikdy nebude aspirovat na větší až masovou účast, přepokládá se vždy účast 100 až max 150 účastníků, přičemž vzhledem k náročnosti závodu a unikátnosti zážitku, který nabízí, je možné, že ani tato kapacita nebude v příštích ročnících zdaleka naplněna. S tím souvisí i startovné, které přece jen je o něco dražší, než bývá obvyklé. Jídlo – je to Itálie – je super. 

Roušky bez debat...

Ohledně kol valná většina "29 full", ale byli i tací, co byli na endurech a nebylo to na škodu, v celkovém pořadí nedopadli vůbec špatně.

Mimo nošení roušek v podstatě kdekoliv mimo závod samotný, tento v zásadě proběhl zcela bez omezení, jen vám před startem měřili teplotu. V hotelích byla určitá nevýznamná omezení, stejně tak v obchodech byl omezován počet zákazníků, nicméně na atmosféře závodu to nijak neubralo, naopak občas bylo znát i o to větší nadšení ze zážitku než obvykle. Organizátoři sdělovali, že pro ročník 2021 opět počítají s termínem v září, nicméně na první polovinu, kdy předpokládají, že etapová místa budou přece jen o něco více zalidněná i turisty než tento rok, avšak poslední slovo by měl mít hlavní sponzor. Zcela jistě však bude tendence posouvat závod stále více do lyžařských středisek v centru místních Apenin a opouštět větší aglomerace, ruku v ruce s tím by se měla již značná technická náročnost závodu ještě zvýšit.

Esther Süss. Nestárnoucí legenda maratonu

Pokud tedy patříte mezi ty, kteří hledají silné zážitky, jež se dokáží vrýt hluboko pod vaší kůži a také do vaší peněženky, neváhejte. Zápisné v tuto chvíli činí 1290 euro, to je možné splatit ve třech splátkách... Více informací najdete zde: www.appenninica-mtb.com.

Sluší se doplnit, že sedmidenní Appenninica Stage race 2020 vyhrál Hans Beckinng a Ester Süss, výsledky naleznte zde.