BikeTransGermany – 1000 mil z Basileje na Rujánu

Článek o závodě napříč Německem? Těšil jsem se na nekorektní humor a utahování si z lédrhózen, Horsta Fuchse, NSDAP a Cumbajšpíláků obecně, ale žena mi to zakázala, takže se můžete těšit jen na citlivý hřebejkovský humor jemný jako oblek Ondřeje Havelky v Saturninovi.

Autor: Ondřej Ženka
Foto: Ondřej Ženka
BikeTransGermany – 1000 mil z Basileje na Rujánu

 

 

 

Před závodem

Letos jsem slíbil ženě, že na žádný dlouhý závod nepojedu, ale jakmile se mi vrátil v prosinci po půl roce cit do rukou z 1000Miles Adventure, tak mě začaly svrbět.  Zvolil jsem proto v lednu oťukávácí taktiku:

„Víš, že ty německý Míle jsou zadarmo?“

„Hm.“

„To je dobrý, viď?“

„Hm.“

„Na Rujánu jsem se vždycky chtěl podívat.“

„Hm.“

„Ta Basilej, to není tak daleko….“

„Hm.“

Po dvou týdnech takto plodných rozhovorů se konečně ozvalo: „Tak už se tam přihlas, beztak už to máš všechno zjištěný, ne?“ Ještě chvíli jsem předstíral, že ne, a do pěti minut byla odeslaná přihláška a zabookovaný autobus.

Basilej


Pohoda před startem

BikeTransGermany není oficiálně závod a vlastně není oficiální vůbec, což je u těchto závodů obvyklé. Když je to oficiální, tak přijde administrativa a byrokracie, Honza Kopka by asi o vyřizování všech povolení na 1600 km dlouhém závodě mohl vyprávět… Navíc je v Bádensku-Württenbersku zakázána regionální vládou jízda na kole po cestách, které mají šířku menší než 2 metry… Takže jde vlastně jen o hromadný start bandy kamarádů 7. července po stejné trase. Trasa vede z Basileje na Rujánu, měří 1652 km s převýšením 20 km. Celý závod se nese v odlehčeném duchu, a tak jedinou součástí povinné výbavy je placatka s něčím ostrým. Jede se podle navigace a hlavní pravidlo závodu zní „don’t be an asshole”. Nic víc. Organizátoři odvádějí před startem výtečnou práci, všechno je jasné, připravené a včas.

Během května se spojuju s Rosťou Kubným, se kterým se domlouváme na společné cestě, a tak nás dva dny před startem veze moje milá žena na autobus do Vídně. Zatímco Rosťa později dojede v závodě druhý, u mé ženy dojede hned v prvních vteřinách, když na její „ahoj“ odpoví „dobrý den“. Jojo, Rosťo, na kole jezdíš jako bůh, ale pětatřicítku asi nesbalíš.


Před startem...

 

Start -2 dny

Flixbus je kapitola sama o sobě. Autobusák ve Vídni je ultrahnusný, a tak jdeme čekat do blízkého parku. Tam nás smska od Flixbusu upozorňuje na hodinové zpoždění na příjezdu, naštěstí na to nedáme a jdeme čekat na čas, autobus přijede asi jen s 15 minutovým zpožděním, i když systém dál vehementně hlásí hodinu. Řidiči jsou Češi, a tak dostanu příležitost se celou cestu stydět, protože jim rozumím. Představuju si, jak vypadá výběrové řízení na řidiče u Flixbusu. Jste opruzení, nenávidíte svou práci, lidi obecně a vaším poznávacím znamením je sprostota a neomalenost? Pojďte k nám! V půlce cesty se vyměňují posádky a nastupují Slováci. Nadechnu se nadějí, ale první k**** ve větě přijde asi po vteřině. Takže žádná změna.

Start -1 den

Do Basileje dojíždíme ráno po noční cestě den před startem. Krátce projíždíme město, které má nejpropracovanější infrastrukturu pro cyklisty, jakou jsem kdy viděl, a zbytek dne zevlujeme a dospáváme. Na dnešní večer je plánovaná párty u místního bazénu, kde se dá také přespat. Radar už začíná hlásit zeleno-červené fleky, a tak doufáme v nějaký přístřešek. Dojedeme na určené místo, ale všude okolo jen tráva a sem tam strom. Najednou začnou po louce vyskakovat hříbky stanů ostatních závodníků. To jsem snad jedinej, kdo tu nemá stan?  Sám nejsem, a tak se vedle mě drbe na hlavě pár dalších Čechů. Někdo odjíždí, někdo jde na beton pod převis správní budovy, já jsem na to vyzrál a zabral jsem místo pod betonovým pingpongovým stolem. Betelné přístřeší. Večer je registrace, grilovačka toho, co si kdo přinesl, nějaké to pivo a odlehčená atmosféra. Fleky na radaru přecházejí do fialové barvy, a tak zalézám do spacáku. V noci mě probudí déšť, a tak si libuju, jak jsem to vymyslel. Okolo stolu se ve vyběhaném okruhu začínají dolíky plnit vodou, která se nestačí vsakovat. Pak fialovou na radaru vystřídá bílá a dál už škála není. Voda se pomalu začíná vlévat pod stůl, takže teď sedím jak oukropek v tureckém sedu s hlavou skloněnou na sbalené karimatce a spacák mám v náručí. Naštěstí na chvíli déšť polevuje, takže přebíhám k budově, kde si lehnu na beton a zkouším cákající déšť odstínit reklamou na nanuky. Moc toho nikdo nenaspí a do rána už je jen chvíle, takže sedíme, povídáme a koukáme se na chudáka, co má ve ždáráku hermeticky zavřeno 10 cm vody, ve kterých leží. Náladu mám pod psa, nechce se mi začínat 1600 kilometrů v mokru, na start se mi nechce už vůbec. Tour de Bahno začíná. Ve stejném oblečení jsem už třetí den a to jsme ještě nevyrazili.


Sucho pod pingpongovým stolem...


Checkpoint s výhledem

 

Den první: 181 km, 2750 m převýšení

Start je v osm ráno, vyhlídky na počasí nic moc. Při hledání své výkonnostní skupiny používám osvědčenou taktiku. V davu najdu místo s nejvyšší koncentrací šedivých vlasů a ortéz a tam si stoupnu. Pracovně tomu říkám „trosky“. Od loňského narození naší druhé dcery jsem přibral sedm kilo. Všem okolo tvrdím, že jsem ještě neporodil placentu. Moje žena mi chtěla udělat radost a darovala mi nový dres, bohužel podle velikosti toho starého, takže vypadám jako jelítko v mikrovlnce vteřinu před výbuchem. Jediné, co mám natrénováno, je spánková deprivace. Na startovní fotografii poprvé vysvitne slunce, třeba to nebude tak špatné. Je odstartováno, a tak se loučím s ostatními Čechy, je mi jasné, že většinu z nich jsem právě viděl naposledy. Vepředu se klasicky chrtí, tak se snažím jet piánko vzadu. Jenže i v naší kategorii trosek se jede průměr 27 km/h. Je to sice po rovině, ale s naloženým kolem na prvních sto kilometrech? Trochu „zu viel“, ne? Bohužel jak jsem starej…., tak se nechávám vyhecovat a jedu to taky, což ještě další půl den rozdýchávám. Je vedro a občas bouřka a zároveň hodně jezdivá trať, takže dostávám od ostatních slušnej kotel. I když organizátoři výslovně varovali před třicetikilometrovým úsekem bez vody, tak v něm stejně v jednom kopci potkávám nějakýho borce, co si vzal jen jeden bidon a teď je vyschlej jak pepř. Doleju mu alespoň 3 deci z camelu a pokračuju dál. Za další zatáčkou sedí další jantar bez vody a kouká do prázdného bidonu, jako kdyby ji chtěl vyčarovat. Tak se podělím o zbytek vody z batohu a nechávám si půl litru, vím, že možnost doplnění podle itineráře je zhruba za hodinu a to vyjde. Vodu doplníme na včelařském festivalu a hned na dalším kilometru mám defekt. Naštěstí jen připínáček, takže snadné hledání i lepení. Ještě se u mě zastaví další pár závodníků, ale pošlu je dál. O tři zatáčky dál je bohužel doháním, holce to podjelo na štěrku ve sjezdu, má roztrženou ruku, držíme ránu, voláme záchranku, zafačovat to nechtějí. Závod pro ni končí, ale celkově je v pořádku, vlastně dobrý konec. Pokračuju na místo, co jsem si vybral ke spaní. Organizátoři poslali dopředu kromě trasy taky zajímavá místa (POI) kolem trati, takže v noci dojíždím k přístřešku s vodou. S alumatkou na betoně jsem za exota, většina Němců bere závod spíš jako výlet, takže vedle mě leží borec, co má stan, moskytiéru, vařič a připravuje si ještě kávu. Příjemným posunem od loňska je to, že už mi spaní na betoně na alumatce nevadí.


Den druhý: 167 km, 4400 m převýšení

Ráno jedu svoji rutinu. Vstávám ve 4:30, doplním vodu a jedu. Většinou se jedou lesní cesty nebo stezky, borce na gravel bajcích dneska celkem lituju. Je chladno a překvapuje mě, jak málo příležitostí k jídlu je po cestě. Od nás jsem zvyklý, že v každé malé vesnici je sámoška a v každé druhé hospoda, tady bývají vesnice často jen shluk hospodářských stavení. Nemůžu vůbec nastartovat žaludek a nechce se mi moc jíst, což mě štve, běžně do sebe můžu futrovat všechno a kdykoliv a tady to už druhý den moc nejde. Taky jsem si chtěl aspoň trochu dělat legraci z místních, ale je to těžké, protože se všude potkáváme s vlídným přijetím a pro našince až neuvěřitelnou ohleduplností k cyklistům na silnici. Takže občas za mnou do kopce jede vláček aut, která čekají, až mě budou moc předjet s velkým odstupem, nikdo není nervózní, nikdo netroubí... V tomhle se máme v Ostbloku ještě hodně co učit. Jen jedna paní se mě na něco ptá místním nářečím, takže na ni jen koukám, načež mi skoro vyhláskuje: „Vy asi nerozumíte německy, že?“ Tak odpovídám: „Já rozumím německy, ale vy nemluvíte německy.“ Takže se zasmějeme a ona přepne do klasického módu cizinec, což znamená, že na mě křičí a pusou artikuluje, jak kdyby mluvila s hluchým. Opět večer dorážím k turistické boudě vedle pramene, kde se přidám k ostatním závodníkům. Když jim řeknu, že vstávám v 4:30, tak se srdečně zasmějou. Taky jsem se nějak špatně namazal a odřel si vercajk. Ach jo. Přidávám se k nahým borcům, co stojí u pramene a snaží se rukou osprchovat, lepší než nic. Krystaly soli v gatích jsou potvory. 

 


Den třetí: 187 km, 3350 m převýšení

Třetí den se snažím dát trochu dokupy a konečně se mi chytnul žaludek. Na výměnu mi odchází hlava a strašně se mi stýská po holkách doma. Trasa je nudná, pořád stejná a mě to nebaví, jede se buď makadam (fun fact: Věděli jste, že makadam se mu říká podle inženýra McAdama, který vynalezl a aplikoval nový způsob výstavby cest?) anebo lesní cesta. Píšu si se ženou, která se mě snaží povzbudit, a tak mi přichází zpráva: „Zapiš si za uši, že do Krušných hor pro tebe nejedu….“, čímž mi chtěla říct, že pro mě dojede na Rujánu za odměnu, ale já to nepochopil. Tak si říkám, hmm, tak pojedu vlakem. Pak si to vysvětlíme a mě to neuvěřitelně nakopne. Už nejedu od nich, ale za nimi, a tak točím dál. Mám doma prostě ženskou, co to se mnou táhne v dobrém i ve zlém a ze zlého mě ještě vytáhne. Borců, kteří bojují s těžkou trasou a z domu ještě dostávají kartáč, jsem už pár odstupovat viděl. Díky Petro, že to máme jinak. Půl dne jsem proležel v triatlonových řídítkách, která mě za flašku vína sehnal Luboš Seidl a za která děkuju každou vteřinu, co jedeme po otevřených pláních proti větru. Přidaly mi 2 – 2,5 km/h, což ve stodvacetihodinovém závodě jako když najdeš. Sice jsem je k upevnění na řídítka musel přesvědčovat půl hodiny kombinačkama, ale teď drží perfektně. Měl jsem druhý defekt.


Den čtvrtý: 193 km, 3200 m převýšení

Konečně více terénu. Trať je náročnější a mě to zpátky baví. Příležitostí pro nabrání vody je stále málo, a tak kašlu na nápisy „kein Trinkwasser“ a piju, kde se dá. Snad se mnou nepojede Herr Durchfall. Možná už vypadám trochu podivně a určitě smrdím. Paní, kterou jsem požádal u domu o vodu, se přede mnou zamkla, když zašla dovnitř. Pořád na mě někdo volá německy. Jsem na to zvyklý, v zahraničí mě běžně oslovují „Guten Tag“ a ani se nedivím. Vypadám jak z náborového letáku Hitlerjugend, a to i přes to, že se za ruku táhnu s typickou Untermensch. Tady ale moc nerozumím, a tak se omlouvám zpětně všem, co po mně něco chtěli. V Německu většinou fouká ze severu a trasa je z jihu na sever, takže na rovinách je to boj. V nejtěžších chvílích jsem zalehnutý na hrazdě a po rovině na asfaltu z toho s nejvyšším úsilím vyšlapu 16km/h. To je psycho. Když se blížíme k českým hranicím, tak potkávám první hovada. Jak ta s křídly, tak ta za volantem. Známe to asi všichni. Na rovné silnici, kde v protisměru nic nejede, mine česká dodávka můj loket ve stotřicítce zhruba o půl metru. Hlavu si můžu ukroutit. Odpoledne začínám mít problémy se spánkem. Já nemám natrénovanou spánkovou deprivaci, já mám spánkovou deprivaci! Takže od poledne do čtyř hodin často usínám. Jednou upadnu ve spánku z kola, tak ho raději vedu. Když mi ale kolo začne vypadávat za chůze z ruky, tak se rozhoduju, že vyzkouším mikrospánky. A tak během závodu zjistím, že mi stačí 8 minut na další dvě až tři hodiny a přes den to tak dělám. V noci se snažím dojet na hranici Krušných hor, kde je spousta přístřešků, ale už jsem unavený, a tak spím ve vesnické autobusové zastávce.


Na nejvyšším bodě trasy


Jako u nás...
 

Den pátý: 172 km, 4100 m převýšení

Od 4:30 prší. Snažím se tomu marně ujet, v osm alespoň na chvíli přestává. Cestou míjím nádherný, nový, prostorný turistický přístřešek, tak do něj zajedu rovnou na kole, abych se schoval před deštěm. Vycouvám ještě rychleji, protože tam bydlí vosy, a tak se v zimě a v dešti v Krušných horách dívám zvenku na to, jak hezky se mají vosy v suchu. Zažil jsem jen málo takových zklamání. Mám fyzickou krizi, všechno mě bolí, už jsem byl snad všude, je 15 stupňů přes den a trvale mrholí. Zdá se mi o jídle a sním o tom, že nefouká. Dorážím do poloviny trasy a zároveň nejvyššího bodu – Fichtelberg. Oslavuju jedním gumovým medvídkem a pádím pryč, je zima. Mám úplně prázdný nohy a dost mě psychicky sráží borci na gravelech. Trať jim vyloženě sedí. Zatímco já vstávám v 4:30, tak oni vstanou v sedm, dají si kávičku a vyrazí. Okolo jedenácté kolem mě profrčí a jedou večer do osmi, kam za nimi v deset večer dojedu. Uf. Najdu luxusní zavíratelnou turistickou boudu, ze které mám radost. Předpověď říká až do šesti ráno 6mm/hod deště, takže budíka dávám až na šestou.

Den šestý: 130 km, 2700 m převýšení

Co je toto za počasí? Obléknu si mokré věci a vyrážím do deště, nemá cenu čekat. Ale vylézt z teplého, suchého spacáku do té bídy, to chce hodně morálu. V tom, co mám na sobě, jezdím běžně v listopadu. Později meteorologové hlásí, že šlo o nejstudenější červencový týden za deset let. V osm ráno se rozprší ještě víc, čekám vsedě na jediném suchém místě pod protékajícím přístřeškem na trase. Dojedu na Cínovec a tam poprosím o čaj pána v boudě, co prodává vstupenky. Kouká na mě a posílá mě posadit se do boudy, že mi ho přinese. Nic za něj nechce. Dojímá mě to, jsem vyčerpaný, unavený a zmrzlý. Koukám jen tak do země a nemluvím. Čeká mě 500 výškových dolů, tak doufám, že se alespoň trochu oteplí. Sjezdy vedou podmáčenou trávou a kořeny, ztrácím jednu duši, co byla přidělaná na rámu, a praská mi držák na bidon, o kterém mi borec tvrdil, že je nezničitelný. Řazení dostává zabrat, a tak se při zastávkách snažím o základní servis – mám s sebou jen zubní kartáček na největší nečistoty a mazání na řetěz. Bovdeny jdou strašně ztěžka, a tak dělám chybu a mažu s řetězem i bovdeny. Prvních 15 minut to funguje skvěle, ale pak to nalepí ještě víc bordelu a jde to ještě hůř. Jednou si o řadicí páčku vykloubím palec, od té doby raději řadím pěstí. Večer přichází další velké bouřky, takže to balím už v osm a zůstávám v solidním turistickém přístřešku. V noci je zase liják, ale spaní drží.


Den sedmý: 221 km, 411 m převýšení

Snídám na benzínce a začalo pršet. Tak se bavím alespoň čtením nutričních hodnot. V osm ráno mám v sobě dvojnásobek denní dávky cukru dospělé osoby. Když neprší, tak vypnu hlavu a točím. Na hrazdě to jde skvěle a baví mě to, jede se buď asfalt nebo pískoštěrk. Přes den má být 18 stupňů, v noci se mi zdálo o teple a slunci. Pak se vyjasňuje a jede to, i když pískové pasáže jsou náročné. V celém kole křupe písek, v mých botách křupe písek, v mém úsměvu křupe písek. Spousta závodníků vzdává kvůli počasí a/nebo kolenům. Já mám nepromokavou bundu a brufen, tak to nějak doklepu. Spím v obrovském altánu kousek od Berlína. Bez repelentu bych asi nepřežil noc.

Den osmý: 242 km, 700 m převýšení

Trasa se to snaží brát po zajímavých místech, takže projíždíme kolem obrovského povrchového dolu, následuje lodní výtah, který mě ohromil, bývalé utajované vojenské letiště, větrná farma. Jsou to často překvapení, obzvlášť průjezd zarostlou a opuštěnou mnohakilometrovou základnou je jak z McCarthyovy Cesty, ale mezi nimi vládne fádnost a nuda. Počasí se zlepšilo, nejčastěji jedeme po rovné pískové cestě borovicovým lesem. Sedm kilometrů rovně na písku bez zatáčky, je to dost na palici. Často se tlačí hlubokým pískem, a pokud jsou na výběr dvě varianty cesty, vsaďte si na tu horší. Trasér buď nemá rád život, nebo lidi, nebo oboje, protože pískové pasáže střídají kostky jak z pětihvězdičkových úseků Tour de France. Už alespoň vím, jak skvělá je volba mezi cestou středem po kostkách, co z vás vyrazí duši nebo bordelem na vyjeté krajnici v prachu. Přejíždíme i pár pastvin a na jedné už z dálky vidím, jak se ovčácký pes napruží a vyráží za mnou. Beru z rámové tašky pepřák a vycvakávám nohu na straně psa, abych s ní mohl uhýbat nebo kopat. Jakmile se přiblíží, začnu na něj řvát, co mi síly stačí, a nepřestávám jet. Naštěstí i na německého ovčáka platí české nadávky, takže za mnou jen v odstupu běží. Vynadal jsem mu za všechno včetně počasí, politiky a kvality trati. I za Babiše může a teď to ví! Jede se dobře, takže tahám, co to jde, a v nějakém malém městečku si lehám za keříky u průmyslové zóny. Ani se nepřevlékám, jen si lehnu v tom, v čem jsem a přikryju se spacákem. Bohužel jsem si lehnul nedaleko nakládací rampy, takže mi těch pár hodin zpestřují rány vykládaného zboží a turečtina. Mám v plánu vyjet ve čtyři, nebo když začne pršet.

Den devátý: 185 km, 300 m převýšení

Začalo pršet ve tři ráno, tak balím a jedu. Zase je tu les, zase je tu písek a zase jsou tu kostky. Na cestě jsou dva přívozy, ten první objíždím po povolené trase, druhý se objet nedá. Občas sprchne a je pod mrakem, od moře hodně fouká, od tří hodin od rána mám na sobě pláštěnku. Dám pár mikrospánků, probojuju poslední metry po písku ve větru a na obzoru vidím maják na mysu Arkona. Trošku si popláču, jsem rád, že jsem to dorazil. Do cíle přijíždím za 8 dnů, 6 hodin a 19 minut závodního času na výborném 26. místě. Skoro půlka startovního pole vzdala. U majáku to vypadá jako na Václaváku, ale mně to nevadí, ochutnávám poprvé rum z mojí placatky a dám si kávu a štrúdl. Vychutnávám si únavu a čekám na milovanou ženu, která pro mě deset hodin jede autem a po půlhodině nakládání mě zase deset hodin poveze domů – děkuju. Zároveň obdivuju Rosťu, který je dávno doma a dojel jako druhý za 5 dní a 5 hodin, a Petra Tichého, který to kousnul za 6 dní. To je krutopřísný, jste borci.


Kdo by nechtěl do Německa k moři...

 

Mám to jet, nebo ne?

Pokud máte rádi jezdivé tratě a samotu, tak je to závod pro vás. Je zadarmo, je na pohodu a je úplně bez zajištění – na kontrolních bodech se jen vyfotíte. Mám raději těžší terén, kde se musí i tlačit, takže mi chybělo trochu více dobrodružství. Trať je vždycky dva dny za sebou hodně podobná a občas  mi ta změna chyběla. Pokud váháte, tak neváhejte dlouho. Zájem je každý rok větší a myslím, že zanedlouho z toho bude oficiální závod.

 

Na čem jsem to jel  

Rám: 26" HT Specialized HR XC 2008, vidlice: Rockshox Reba solo air, kola: Fulcrum Red Power, řazení: Shimano XT 2x11, brzdy: Shimano SLX, pláště: Schwalbe Nobby Nic 26x2,2 vpředu i vzadu

A pár poznámek o technice

- Pláště jsem měl zvolit užší, moje byly zbytečně široké a zbytečně do terénu, vzal bych jezdivější 2,0.

- Poprvé jsem měl sedlo Brooks B 17, je geniální a snížilo mi opotřebení zadku alespoň o 70 %.

- Namontoval jsem ergonomické gripy Ergon GP3 a ruce trpěly o polovinu méně.

- Triatlonová řídítka už z kola nesundám, na tento závod jsou nutnost.

- Pořiďte si dobrou ženu na doma, jede se to pak snadněji.

Přečteno - 2051x Tagy: etapáky 1000 mil trans germany
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. Ostatní závodyBrasil Ride 2019: Kulhavý s Ulmanem a Hynek se Stoškem
    Brasil Ride 2019: Kulhavý s Ulmanem a Hynek se Stoškem
  2. Ostatní závodyEpic Israel 2019: všech šest českých dvojic zdárně v cíli
    Epic Israel 2019: všech šest českých dvojic zdárně v cíli
  3. Ostatní závodyMigdal Epic Israel 2019 má za sebou první dva dny
    Migdal Epic Israel 2019 má za sebou první dva dny
  4. OstatníSwiss Epic – Ano, či ne?
    Swiss Epic – Ano, či ne?
  5. Ostatní závodyPoznávací znaky Cape Epic prolomeny - 2020/17/647/15550
    Poznávací znaky Cape Epic prolomeny - 2020/17/647/15550
  6. Ostatní závodyEtapák dvojic Mondraker Enduro2 Davos! I s posádkou MTBS
    Etapák dvojic Mondraker Enduro2 Davos! I s posádkou MTBS

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.

redakční systém | ISSN 1803-5744