Češi na Transalpu 2013 II.

Šestnáctý ročník etapového závodu napříč Alpami Bike Transalp 2013 je od soboty minulostí. Cíle na Lago di Garda dosáhla i jedna z českých dvojic David Hofman s Václavem Šuserem, kteří se rozhodli podělit s vámi o své zážitky. První část povídání, tedy historky od první do čtvrté etapy jste si mohli přečíst ZDE.

S osmi etapami o celkové délce 576 kilometrů s 20,2 tisíci nastoupanými metry si nejlépe poradilo německé duo Markus Kaufmann a Jochen Kaess (Centurion Vaude), zvládli je za 27:33 hodin! Závod žen ovládla britsko-norská dvojice týmu Topeak Ergon Sally Bigham a Borghild Loevset.

5. etapa - 17.07.2013 – Alleghe - San Martino

Dnes to dle parametrů etapy 73,28 km s 3 137 nastoupaných metrů vypadalo na jednu z nejnáročnějších etap Transalpu. A bylo tomu opravdu tak. Dokonce i první eliťáci v cíli to potvrdili a my také. Start v krásném městečku Alleghe u jezera 1000 m.n.m., přes nejvyšší bod 2200 m.n.m. do San Martino di Castrozza 1450 m.n.m.

Pro mě to dokonce začalo probdělou nocí. Bolest kolena a boku (asi jsem málo pil při včerejší etapě nebo lehký úpal/úžeh + špatná regenerace), protože jsme včera v cíli řešili jiné věci. Takže jsem se ráno "probudil" s bolestí hlavy. Dnes to bude prostě bolet.

Přijde mi, že jsme se konečně dostali do stavu etapák – našli jsme svůj systém a řešíme v tu chvíli pro nás podstatné věci. Ráno snídani, jak se dostat bez čekání na záchod a hygienu. Připravit věci na etapu a odjet ji. Po ní jídlo a pití. Večer zase připravit věci na ráno a vyspat se.

Ve stádiu etapák jsou také naše síli a zkoušíme, co je pro danou etapu ideální. Dnes jsme se šli dokonce rozjet kolem jezera u Alleghe. Pro mě bohužel, protože jsem se na to kolo nechtěl už ani posadit. Po startu se ještě sjelo o 200 m a pak následovalo jen 5 km dlouhé, ale o to prudší stoupání. V půlce stoupání se utvořil takový špunt, že jsme se tam zase všichni sjeli a čekali. Dnes to bylo hodně o čekání a tlačení. Další část trati byla plná úzkých cestiček s prudkými rampami, kde většina tlačila. S Davidem nám přišlo, že místní nemají prakticky žádnou techniku v porovnání s tím, jak jim to jezdí v netechnických výjezdech. O sjezdech ani nemluvě. Tam se nám už naučili i uhýbat.

Do Marmolady jsme spadli všichni jako lavina, protože to bylo po asfaltu. A zase nahoru – nejdříve příjemný sklon po štěrku ve strašné výhni – tam jsem vážně šlapal vodu. Pak se to stočilo do lese a pekelně nahoru. Takový 4 km dlouhý kamenitý Jánský vršek na Pražských schodech. Vyjet to šlo, ale stálo to mraky sil. Do Passo San Pellegrino to bylo takové alpské XCO a bez scenérií. Od Pellegrina zase typický alpský maraton s úchvatnými výhledy. Při sjezdu nám začaly přeháňky, což bylo příjemné osvěžení.

Nejkrásnější část měla přijít na Alpe Lusia, kde měl být širokoúhlý pohled na Pale di Martino, pod který jsme jeli. Neviděli jsme ale nic. Jen kroupy, déšť a mlhu. Následoval "červený" sjezd, zase alá Sudety – vystouplé kameny okořeněné deštěm a bahnem. Všichni vedli, my jeli. Ostatní se schovali pod stromy, my jeli. Musel jsem Davidovi ujet, abych se zahřál a rozhýbal koleno. Počkal jsem na občerstvovačce ve Val Venigiau. Prý nejkrásnější místo Dolomit. Určitě ne pro nás, pro na kost zmrzlé cyklisty. Je ale pravda, že když byl k dispozici na chvilku nějaký výhled, zastavil jsem, vyfotil, hned zase naskočil a uháněl do teplé sprchy do cíle. Po zdolání sedla následoval sjezd v dešťových krupkách a pak vyhřátý asflat a "teplá" voda na něm. Cíle jsme se dočkali po více než 7 hodinách, ale byl v nádherném podhorském městečku San Martino di Castrozza s úžasnými výhledy na okolní vrcholky Dolomit.

Vystáli jsme frontu na teplou sprchu, najedli se a blaženě usnuli ještě před první slepicí.

6. etapa - 18.07.2013 – San Martino – Crespano

Cesta do údolí – tak by se dalo pojmenovat dnešní etapa. Čeká nás "sestup" do Pádské nížiny – jen 300 m.n.m. Pohodová etapa? Ne! Už jen 104,04 km s 2 781 nastoupanými metry a po té včerejší...

David podcenil výměnu novin v botách, takže jede se vzpomínkou na včerejšek. Bohužel také včera v dešti podcenil svojí hydrataci, takže dnes bolí hlava pro změnu jeho. Už na startu je teplo a níže bude ještě větší. Po startu jsme se s Davidem ztratili, takže jsem ho hledal a uháněl vpřed...samozřejmě jsem ho někde předjel a ani jeden si toho nevšiml. Zpočátku jsme klesali, takže celý peloton jel dolu lesem jak barevné korálky. Ty se začaly rychle trhat za Mezzanem při stoupání na Val Noana Rifugio Vederne. Já už nemohl vydržet bolest naraženého a prochladlého kolena ze včera a zastavil si doktora na krosce. Ten mi dal radu k nezaplacení – prý to chce klid. Takže šetřím v 20% stoupání koleno a v následném sjezdu i ubývající destičky.

Tunely se dostáváme k dalšímu stoupání a i poslednímu (+ nějaké brdky). Jediná vada je, že má 26 km a všem dochází v tom vedru voda...David je bez ní hodinu a já (který jsem vodu měl) bohužel v tempu ideálním pro mé koleno jel před ním. Pořadatelé udělali aspoň improvizovanou picí stanici. Po příjezdu na Monte Grappa se nám otevřela Pádská nížina (za ideálních podmínek s výhledem na Jaderské moře). Na Monte Grappa jedeme po bývalých vojenských cestách z první světové. A i po nich klesáme do Rovereta po rychlém kamenitém sjezdu s bílým pískem a spoustou odvodňovacích příkopů a stovkou serpentin. A hlavně každý měl respekt ze srázu chvíli po levé a chvíli po pravé ruce s krásným výhledem na cílové město Crespano. Pod sjezdem mě i Davida neuvěřitelně bolely ruce!

Po průjezdu cílem jsme šli umýt kola vapkou a já zjistil, že mám ulomenou kameru GoPro! Asi v nějakém příkopu v posledním sjezdu a vidíme, že nejsme sami. Naštěstí jsme na německém závodě a v Itálii, takže ji někdo vrátil. Kemp a večeře jsou od sebe vcelku daleko, takže jsme měli aspoň možnost trochu projít toto hezké a klidné městečko.

V kempu pro nás pořadatelé připravili další "záchodové překvapení" – všechny jsou turecké! V nohách máme 519 km a vystoupaný jeden Everest + další výstup k základnímu táboru – takže ranní mezi etapa bude krutá!

7. etapa - 19.07.2013 – Crespano – Rovereto

Ujet 519 km a nastoupat 15 970 m, a pak si dát "Drásala" v 35 stupních... 118,5 km a převýšení 3.005m. Prostě dnes přichází na řadu etapa, před kterou máme od začátku respekt! A vymýšlíme vše možné, jak neztratit mnoho času.

Start je v 8 a prvních 20 km je neutralizovaných, protože se projíždí hustou zástavbou. A to je plán – odstartovat jako poslední (čas se počítá od průjezdu), pak to dojet a získat pár minutek zadarmo. Proplést se už jen 900ti členným pelotonem není kupodivu obtížné. Když jsme se dostali do půlky pole, celý peloton zastavily závory a projíždějící vlak. Takže restart! Nakonec jsme se dostali zhruba k první stovce a jak říkal David – tam se jely kule :)

Já si pokračoval svým tempem dál do kopce a byl jsem zvědav s kým se udržím – byly to pódiové ženy a jely hezké tempo (u mého AP). Pak jsem si počkal na kluky z Diana sport a jel s nimi až na vrchol k občerstvovačce. Tam jsem si dal druhou snídani a čekal na Davida. K mému překvapení přijel nečekaně brzo! David totiž dnes trhal asfalt, šotolinu, kameny a málem i kmeny – a hlavně hasiče z Mnichova (naše vytypované soupeře) s kterými přijel. Koordinované rychlé občerstvení a šup dolu – to nám jde, hasičům ne. Prostě připravit si náskok do stoupání.

To přišlo záhy. Kupodivu příjemný sklon jak na asfaltu, tak na šotolce – prostě takové české stoupání jen třikrát delší. Držíme se lidí, které jsme doposud s Davidem neviděli. Z kopce jim typicky bez problémů ujíždíme. Následujících 40 km má český profil nahoru a dolu v příjemných pěšinkách v lese na náhorní plošině Asiago – hezké a místy i hravé pasáže. V jednom sjezdu nám na nervy zahrálo auto v zatáčce.

Z Serrada vyjet dvě rampy a pak jen klesat po staré římské silnici Strada Vecchia! Omyl...těch ramp a kopců tam bylo ještě dost (v profilu nejsou ani vidět). Davidovi docházely síly, takže jsme hodně zpomalili. Kopce byly proložené skvělým singlem po úbočí krásného kaňonu alá Jadran – vedro jak v sauně, vlhký vzduch a na cestu nám zpívaly cikády. Do Rovereta jsme sletěli po úzké klikaté cestě obehnané z obou stran zdmi. Pak ještě jeden nepříjemný kopeček ve městě – asi aby to dnes nebylo na konci zadarmo a hurá průjezd cílem na krásném 116 místě za 7:24.

Občerstvení v cíli je udělané v místním parku, kde rádi uleháme do trávy ve stínu. Řešíme proč se nám jelo dnes tak dobře – asi jsme přišli na to jak jezdit etapák! Chce to holt trochu zkušeností. David dnes pořád jedl a pil, anebo to byl ten steak včera v Crespanu?

8. etapa - 20.07.2013 – Rovereto - Riva del Garda

Už od včera byla cítit po dojetí předposlední etapy pohodová atmosféra, jako by byl Transalp za námi. Skupinky závodníků seděly v parku v Roveretu a bavily se. Poté se všichni přesunuli s nadšením na Pasta party – ne kvůli těstovinám, ale spíše kvůli Miss Italia :-) Večerní program obohatily sličné dívky, které předávaly ceny vítězům etapy. Na závěr miss Italia předvedla dres pro Finishery letošního ročníku.

Pohoda byla i ráno, start v 9, nikdo nikam nepospíchal, protože Lago di Garda je co by kamenem dohodil, kdyby ten jeden kopec přehodil. Proporce 38,5 km a převýšení 1 270 m nás po předchozích etapách nechává chladnými. Jediné co nás rozpaluje je slunce a teplota 34 stupňů. Prostě jako na Staré dámě poslední etapa na Champs Elysées ve formátu Transalp.

Stoupání v serpentinách mezi vinicemi nad Roveretem bylo v příjemném sklonu a na krásném asfaltovém koberci, kde bylo i bikerovi líto, že nemá silničku. To až do doby než se objevila značka "stoupání 27 %" – biková kazeta se opravdu hodila. Tomas z Diana sport to ohodnotil slovy: "Já ty silničáře zažaluju! Stavět takovýhle silnice je určitě zakázaný a pořadatelé zažaluju taky - za pokus o vraždu". Jinak panovalo v pelotonu naprosté ticho přerušované přeřazováním na lehčí převody.

David jel parádně jako včera a předjížděl soupeře jednoho za druhým. Následné prudké rampy ho zpomalily, a tak jsme poprvé využili povolené možnosti pomoci ve dvojici. Za záda jsem ho trochu tlačil a začali jsme znovu předjíždět další soupeře.

Horní část byla zábavná pěšina v lese a poté se už začalo strmě klesat do Gardy. Na konci sjezdu na mě čekalo překvapení! A i na ostatní Čechy. Fandili tam kolegové z mého týmu BTK EURO BIKE Praha. Když tam přijel David, myslel si, že má halucinace. Viděl totiž najednou čtyři lidi v mém týmovém dresu a myslel si, že jsem se rozčtvrtil :-)

Příjezd do cíle byl emotivní. Spousty fandících lidí...focení, předání finisher medailí a dresů. Největší potlesk si při svém průjezdu cílem vysloužili doktoři na kroskách, kteří se o nás celý týden starali a zasahovali při mnohých úrazech. Po jejich průjezdu si zasloužil obrovský aplaus poslední závodník, který po defektu donesl své kolo do cíle na zádech.

Při oslavách dokončení závodu jsme se my Češi sešli pod kaštanem a pivo "für biker frei" tam teklo proudem. Když jsme se potom šli koupat do jezera, nesli jsme si už pořádný komín z vypitých kelímků. Po koupačce jsme zašli do města na promenádu ještě "na jedno".

V neděli ráno tento tábor pro dospělé skončil a účastníci se rozjeli do svých domovských krajin.