Chorvatský etapák 4 Islands na vlastní kůži: luxusní akce

Když jsem se na sklonku zimy dozvěděl, že v Chorvatsku se pod křídly tamní organizace „Adria Bike Group“ pořádá první ročník nového etapového MTB závodu, pojal jsem jistou nedůvěru. Znáte to; kdo z vás zase bude chtít vytáhnout peníze a přitom nenabídne víc, než můžete zažít na svých domácích osvědčených tratích, které máte najeté a nemusíte se nikam trmácet. Ale zvítězila zvědavost a to bylo tentokrát moc dobře.

Čtyřetapové klání dvoučlenných týmů v kategoriích Muži do 45 let, Muži nad 45 let, Ženy a Mixy se uskutečnilo na čtyřech ostrovech, které jsou i u nás celkem dobře známy. Leží těsně pod přístavem Rjeka a cesta tam není autem příliš komplikovaná. Pokud pojedete z Prahy, dá se přes Znojmo, Vídeň, slovinský Maribor a dále již Chorvatskem zvládnout za deset hodin při dodržování všech pravidel silničního provozu. Je třeba dát si pozor na lstivé místní úřady, které se snaží z ubohých cestovatelů vytáhnout nějaké ty peníze navíc. Mířím tím zejména k dálničním poplatkům. Asi všem je známo, že rakouská dálnice je zpoplatněna prostřednictvím dálničních známek, ale třeba mezi Linzem a Grazem se dvakrát platí mýto i za průjezdy soustavou tunelů. Proto doporučuji jednoznačně cestu přes Vídeň, i když navigace bývá jiného názoru. Cesta je kratší, pokud využijeme slovinské dálnice, i tam ale potřebujeme dálniční známku. Dostali mě! Je totiž rozdíl, pokud jedete osobním autem, nebo dodávkou; dálniční známky se liší jen emblémem vyobrazení vozidla, ale místní stráž si vás při chybné volbě skutečně vychutná a pokuty jsou mastné. Při vjezdu do Chorvatska vás nepochybně překvapí celní kontroly, na které už jsme naštěstí jaksi zapomněli. Pak už jen mýtné brány, luxus dálnice není úplně levný. Však také místní, kteří mají vychytané objízdné trasy, dálnici moc nepoužívají.

Ale to byl jen takový cestovatelský exkurs, pojďme zpátky k závodu. Centrem byl ostrov Krk a starobylé městečko Baška, hotel Corinthia. Tady byla základna pro první tři dny. Odehrávaly se tu brífinky, valná většina lidí zde i nocovala; hotel nebyl součástí balíčku, ubytování si každý hradil sám. Nejprve shrnu pokud možno stručně logistiku, která byla skutečně unikátní, pak se budu věnovat tratím. Sportovní stránku nechám pro tentokrát tak trochu stranou, protože při rozhodování, zda tento závod v příští sezoně vyzkoušet, nehraje až takovou roli.

Ambiciózní plány organizátorů přinesly vzrušující čtyřdenní putování. Abyste měli představu, startovní pole tvořilo první den 94 dvojic v již zmíněných čtyřech kategoriích. První den byla připravena etapa mající start přímo před hotelem v Bašce a tamtéž i cíl. Druhý den se celé startovní pole nalodilo (bez kol, která putovala trajektem) na turistickou motorovou loď Eros a po přibližně jedné hodině se vylodilo na ostrově Rab. Tam následoval po vyzvednutí kol z bikeparku přímo na trajektu start do etapy, a to již v deset hodin, vše klaplo na minutu. Opět následoval cíl v přístavu a cesta zpět do Bašky lodí, kola ovšem putovala nezávisle na nás trajektem na další ostrov.

Třetí den ráno čekal v přístavu už náš známý Eros, tentokrát byla cesta delší a okořeněná trošku rozbouřeným mořem, protože hodně foukalo při změně počasí. Skoro dvě hodiny jsme se houpali na vlnách, než jsme dorazili na již třetí ostrov, a to Cres. Tentokrát jsme s sebou měli i kompletní bagáž, protože po etapě následoval autobusový přesun z ostrova Cres na Mali Lošinj, kde na nás čekalo ubytování v dalším luxusním hotelu a poslední etapa. Ta se uskutečnila v sobotu, večer se pak konala závěrečná párty a po přespání se kompletní startovní pole a organizační tým postupně autobusy, trajektem a zase autobusy, přesunulo zpět do důvěrně známé Bašky na ostrově Krk, kde měla většina závodníků svá auta. Následoval samozřejmě návrat zpět do reality, což byl, musím přiznat, po tak intenzivním zážitku docela problém…

A dostáváme se k tratím. Jejich délka oscilovala mezi 50 a 70 km, převýšení bylo nejvyšší hned první den, a to 1650 metrů, nejnižší pak den poslední, kdy kvůli nepříznivým podmínkám byla etapa zkrácena o dva kopce s nebezpečnými sjezdy, takže se nastoupalo něco kolem 600 metrů. Pro naši dvojici, ale jak jsem z reakce okolí pochopil, i pro naprostou většinu ostatních, byly tratě velkým, pozitivním překvapením. Měl bych tendenci rozebírat jednotlivé pasáže, které mně utkvěly v hlavě a nebylo jich málo, ale to bychom popsali obrazně řečeno knihu. Jisté je, že značení bylo výborné, jak je i v našich končinách zvykem, výrazné tabulky se šipkami kombinované s mlíkem a fábory na křoví a stromech. Stejně jako u nás, našel se jeden zuřivý pasák ovcí, který trasování maličko změnil a ještě měl snahu se s jedním z našich krajanů poprat, ale to byla jen epizoda ne neznámá z českých závodů.

Osobně jsem byl z designu tratí nadšený, nebudu popírat, že byly momenty, kdy jsem se rozmýšlel, zda na kole zůstanu, či raději půjdu po svých. Kromě opravdu nesmlouvavých výjezdů, kdy jsme se dostali na jeden zátah z nulové nadmořské výšky až třeba na 400, byl problémem hlavně podklad. Ostré skály, nekonečná kamenná pole, uzoučké traily po skalních schodech, kde volba stopy nebyla možná, vše posypané plovoucími ostrými šutry, v kombinaci s úzkými chodníčky vysoko nad mořem, představovalo neskutečně atraktivní základ.

Organizátorům se podařilo několikrát namotat trať i v historických centrech městeček; uzoučké průjezdy „na řídítka“ po vápencových dlažbách, tu rychlá pravá, rychlá levá a schody k moři. Jindy zase závodníci letěli po úzkých betonových chodníčcích přímo kolem pláže, nebo byla trať namotána mezi desítkami kilometrů rozpadajících se kamenných zídek v zemi nikoho, mezi kosodřevinou, tunami kamení s nečekanými krátkými technickými výjezdy a sjezdy. Zkrátka něco, co si u nás prostě užít nemůžete. K tomu i v půlce dubna výborné počasí. První dva dny dosahovaly teploty ve stínu někam k pětadvaceti, třetí den se zatáhlo, ale bylo kolem osmnácti, poslední den sice chvílemi pršelo, ale teplota kolem čtrnácti stupňů je pro Středoevropana akceptovatelná.

Už tak dobrý dojem byl zpestřen několika výjimečnými momenty; například druhá etapa startovala přímo z vrat trajektu, který byl plně k dispozici závodníkům, takže se do startovních koridorů seřadili přímo na jeho obrovské ploše. Jindy zase, a to jsem trpěl jak zvíře, se trať snad dva metry za startovní bránou zvedla na dvacetiprocentní hodnotu stoupání, takže dva horliví bikeři ke všeobecnému veselí okamžitě lehli, protože neměli zařazeno a do takového krpálu to zkrátka nerozjeli.

Už dnes je jasné, že po pozitivních reakcích účastníků se tento ojedinělý projekt uskuteční i v příštím roce, a to ve stejném termínu a opět jako čtyřetapový podnik. Pořadatelé se poučili z drobných chyb, určitě se zázemí ještě zlepší, pokud jde třeba o mytí kol (chyběly tlakové čističe) nebo logistiku po etapě s ohledem na změnu času brífingů s preferencí stravování bikerů. Každopádně mohu účast na tomto podniku jen doporučit. Po dlouhé době jsem si řekl, že to bylo za málo peněz hodně muziky. Startovné totiž bylo pro dvojici v přepočtu nějakých osm tisíc korun, za ubytování (5 nocí s polopenzí) ve čtyřhvězdičkovém hotelu jsme pak platili 200 Euro, ale to už záleží na každém, jakou úroveň ubytování zvolí. Kempy nebo privátní ubytování je samozřejmě možné.

4 Islands MTB Stage Race je něco, co se výrazným způsobem odlišuje od středoevropských závodů. V tomto ročním období nejen počasím, ale hlavně velkou dávkou atraktivity, pokud jde o prostředí etap, ale nejkřiklavější odlišností je ojedinělá logistika, přinášející neopakovatelné zážitky v tak trochu monotónním putování mezi standardními závody.

Více o závodě najdete na stránkách www.adriabike.hr.

Foto: archiv pořadatele