Dan Polman zvládl vítězně závod přes Německo s výstupem na Zugspitze

Jako vrchol letošní sezony jsem si vybral závod Race Across Germany (RAG). Celkem 1116 km dlouhá trasa s převýšením 8500 metrů vedla z přístavního města Flensburg na hranici s Dánskem a končila na jihu země u rakouské hranice ve známém alpském středisku Garmisch Partenkirchen. Nad ním se mimo jiných vrcholů tyčí také nejvyšší hora Německa Zugspitze (2962 m). Tento fakt nechal v mé hlavě vzniknout další solidní „ultrapakárně“. Po dokončení cyklistického ultramaratonu napříč celou zemí se přímo nabízí vystoupit na její nevyšší vrchol, čímž také mimo jiné propojím Baltské moře s alpským ledovcem. 

Na RAG jsem startoval v kategorii „self supported“, tedy bez podpory. Nicméně do Německa se mnou vyrazil brácha Martin a kamarádi Jarda s Tádou. Jejich úkolem bylo pořizovat fotky a také sdílet občasné průjezdy na sociálních sítích. Právě díky nim diváci nepřišli o oblíbenou zábavu v podobě sledování přímých vstupů ze závodu. Na startu v pátek 2. 7. ráno (8:24) jsem měl kolo obtěžkané brašnami včetně 2,5 litru tekutin. Zvolil jsem strategii vyrazit spíš těžší. Vezl jsem hodně tekutin, měl po ruce tortilly, které mi večer před startem napekl brácha, hodně tyček a taky ořechové směsi. Stala se ze mě jakási „raketa dlouhého doletu“ bez potřeby stavět kvůli dokupování zásob. Myslím, že na rovinatý začátek trasy to byla správná strategie.

Po startu se mě držel domácí závodník Daniel Schlung, vítěz kratší verze závodu, vedoucí ze západu na východ. Počasí nám až na občas silný vítr, který je však v těchto končinách zcela běžný, přálo. Velký zádrhel ale způsobila nečekaná objížďka kvůli zavřené silnici (asi na 110. km). Poslechl jsem svého jmenovce a následoval dopravní značení objížďky. Ostatní závodníci našli mnohem kratší variantu objetí zavřené silnice. Tato chyba znamenala přes 10 km navíc. Takže začátek fakt nevyšel…

Když jsme se napojili zpět na trasu, Schlungovi jsem ujel a postupně se prokousával startovním polem vpřed. Před třístým kilometrem jsem dojel velmi rychle jedoucího a do té doby vedoucího kategorie self supported Ulricha Seyfartha. Ten však náhle uhnul z trasy. Že si nejel nakoupit do obchodu, jsem zjistil po dalších padesáti kilometrech, kdy jsem ho dojel znovu. Takhle jsem Ulricha předjel ještě dvakrát. Německý ultracyklista a fyzikální vědec očividně trasu velmi dobře prozkoumal a kde to šlo, tak ji v počítači trochu „narovnal“. Rozhořčení z takového jednání jsem přetavil v ještě větší motivaci tomuto závodníkovi prchnout a neřešit žádné protesty. V hustých nočních mlhách a kopcích zvlněné krajiny se mi to nakonec podařilo.   

Na 465. kilometru mi Garmin ukazoval stále průměr přes 33 km/h. Do té doby jsem stavěl pouze třikrát na záchod a dvakrát jsem doplnil vodu. Jednou u pána v garáži a jednou jsem to risknul z fontánky na návsi. Noc přinesla boj s hustými mlhami, vlhkem, špatnou viditelností a dalším blouděním kvůli rozkopané a uzavřené silnici. Ve druhé polovině nás čekala nálož celkem sedmnácti stoupání za sebou. Trasa se v podstatě houpala až do cíle, což mi vyhovovalo, a začal jsem si tak vylepšovat svůj náskok na pronásledovatele. Za 24 hodin od startu jsem ujel včetně všech zastávek a zdržení (a desítkách stání na semaforech) 680 kilometrů.

Cesta ze severu na jih podvědomě působí, jako by byla z kopce. Realita však byla zcela opačná. Druhá polovina závodu je plná poctivých kopců a výškový profil nestále stoupá. Zajímavé bylo také při tak přímém a rychlém přesunu zemí pozorovat její proměny – od skandinávského rázu na severu až po alpský charakter na jihu. O největší překvapení se však jako vždy postarali Češi. U města Ansbach mě povzbudil se svojí družinou Pavel, šikovný Novopačák podnikající v Německu ve stavebnictví. O pár desítek kilometrů později se u trasy náhle zjevili dva členové našeho Ultra Paka Racing Teamu, kteří mě přijeli povzbudit a rovnou si přibalili i vybavení na vysokohorský výstup na Zugspitze. Další překvapení z kategorie „nezapomenutelné.“

Posledních 130 kilometrů bylo opravdu tvrdým ořechem. Od Alp si to přispěchala černá oblačnost, která spustila déšť. Do cílového Ga-Pa jsem sváděl boj s počasím, velkou únavou a také velkými bolestmi. Závody, jejichž distance se motá okolo 1000 km, jsou velmi zrádné v tom, že pokud je chcete dojet dobře, musíte jet opravdu rychle a na spánek zapomenout. To je extrémní kombinace, která vyžaduje překračování zažitých hranic. Posledních padesát kilometrů RAG mohu označit za nejtěžší dojezd do cíle ultramaratonu. Kousek za cedulí „Garmisch Partenkirchen 14 km“ jsem musel zastavit. Bylo fajn, že přestalo pršet, ale v mých tretrách se odehrávalo peklo. Kvůli otlačeninám jsem už nebyl schopen šlapat do pedálů. Boty jsem tedy sundal a začal se procházet po oblázcích u autobusové zastávky. U toho jsem se motal, marně hledal stabilitu a ještě hekal bolestí. Měl jsem strach, aby nepřijeli policajti a neodvezli mě rovnou do blázince.

Cesta pod osvětlenou nájezdovou věž skokanského můstku byla nekonečná. V propozicích byl cílový dojezd charakterizován takto: „Velmi strmé, 30 %, doporučujeme kolo tlačit“. Serpentiny vedoucí k odrazovému stolu velkého můstku jsem nakonec „vylámal“ a dojel si pro další solidní výsledek na mezinárodní ultracyklistické scéně. Ujel jsem necelých 1140 kilometrů, což znamenalo nějakých 24 kilometrů navíc. I přes všechny zmíněné trable byl výsledný čas 43 hodin a 16 minut dost slušným výsledkem. Hovoří o tom i fakt, že jsem do cíle dojel jako třetí sólo jezdec za dvěma jezdci, kteří jeli s doprovodným automobilem – Rakušanem Dominikem Meierhoferem (36 h a 24 min) a slovinskou legendou Marko Balohem (40 h a 30 min). 

(Dan kategorii bez podpory jednoznačně ovládl, když druhý domácí Ulrich Seyfarth přijel o více než tři hodiny později, pozn. redakce.)

Specifikem letošního projektu bylo, že za cílem stál ve výšce 2962 metrů cíl další. Moje pozornost se přesunula k nejvyššímu vrcholu Německa – Zugspitze. Bohužel předpověď na následující den byla hodně špatná. K vrcholu jsem tak mohl v doprovodu kamarádů vyrazit až v pondělí brzy ráno. Mezitím jsem stihl i vyhlášení závodu, na které dorazili další kamarádi z Nové Paky. Pro výstup jsem zvolil údolí Höllental a feratu Höllental Klettersteig. Tento 15 km dlouhý výstup s převýšením 2200 výškových metrů se řadí k nejdelším a nejnamáhavějším zajištěným cestám v Alpách. Počasí naší pětici Pačáků přálo, a tak jsme cestu zvládli v čase 5 hodin a 55 minut. (V průvodcích je čas výstupu nejčastěji udáván 9 hodin). U vrcholového kříže jsme stanuli v poledne v pondělí 5. 7. po necelých 76 hodinách od startu ve Flensburgu. Nahoře jsme si dali zasloužené pivko, nějakou tu tučnou německou prasečinku a do údolí se s plnými žaludky svalili pomocí lanovky. Výsledný čas cyklistické části byl povzbudivý, pak nás zdrželo počasí, ale i tak se nám podařilo cestu přes celé Německo korunovat i výstupem na nejvyšší horu této velké evropské země. Došlo tak k celkem unikátnímu propojení cyklistického závodu a vlastního bike&hike projektu.

Danovou největší výzvou do budoucna je 9100 km dlouhý závod Red Bull Trans Siberian Extreme, který by měl odstartovat v červnu 2022 z Moskvy. Do té doby můžete Dana sledovat na sociálních sítích a také jeho webu www.danielpolman.com, případně si přečíst nějakou z jeho knih.

Solo supported:

1. Dominik Meierhofer (AT), 37 h : 16 min

2. Marko Baloh (SLO), 40 h : 30 min

3. Björn Fischer (GER), 43 h : 30 min

Solo non-supported:

1. Daniel Polman (CZE), 43 h : 16 min

2. Ulrich Seyfarth (GER), 46 h : 23 min

3. Peter Löw (GER), 47 h : 59 min

Nejrychlejší dvojčlenné týmy:

muži: Demian Barrenstein a Markus Schweyher (GER), 36 h : 24 min

mix: Steffi Steinberg a Gerry Steinberg (GER), 39 h : 26 min