Dnes je to 10 let od slavného vítězství Jaroslava Kulhavého na OH v Londýně

 
Dnes je to přesně 10 let od momentu, kdy Jaroslav Kulhavý pobláznil nejen fanoušky horských kol, ale celou českou sportovní veřejnost. V poslední den Olympijských her 2012 v Londýně vyhrál závod, v jehož samotném závěru porazil Nino Schurtera.

Byla neděle 12. srpna 2012, jeden z posledních závodů, ve 13:30 hod. sluníčko pálilo a na startovní výstřel čekalo 50 mužů, kteří před sebou měli závod na sedm kol. Drama naplno vrcholilo o téměř hodinu a půl později, až těsně před cílem, kdy okruh v Hadleigh Farm, obsypaný diváky, byl svědkem neuvěřitelného souboje. Tři zatáčky před cílem Jaroslav Kulhavý rozhodl závod, chybělo snad 200 metrů na pásku a Jára chytře podjel svého největšího konkurenta Nino Schurtera a bylo rozhodnuto. Nestačil ani dát ruce nad hlavu, jak těsné vítězství to bylo. Český šampion zvládl trať v čase 1:29:07 hod. při rychlostním průměru téměř 23 kilometrů v hodině. Vzal si holínky a vystoupal na nejvyšší stupínek.
 

Jaroslav Kulhavý - olympijské drama se zlatým koncem!

První olympijské zlato pro české cyklisty 

Že bude Jára zlatý, předpovídali američtí sportovní novináři už na jaře 2012 ve své tradiční prognóze pro deník USA Today. Tip jim skvěle vyšel. Díky Kulhavému česká výprava zaokrouhlila medailovou sbírku z Londýna na deset, z toho byly celkem čtyři zlaté. V pořadí států tak Česká republika obsadila 19. místo.

"Nejdřív se předpovídalo jen osm medailí, pak devět. Tak jsem si říkal, devět už jich máme, tak to jsem v prdeli, protože už na mě nezbylo místo. Ale tak nějak jsem na to nemyslel..." říkal před deseti lety po závodě, který se nesmazatelně zapsal do myslí všech českých cyklistů. Byla to totiž vůbec první (a zatím i poslední) zlatá olympijská medaile pro českou cyklistiku.

 
I v 37 letech Jára sklízí tituly

V Londýně si ale vedli skvěle i další dva čeští reprezentanti, kteří byli na svých prvních hrách - Jan Škarnitzl skončil dvanáctý a Ondřej Cink čtrnáctý. Byly to zlaté roky českého bikingu, které nastartoval právě Jaroslav Kulhavý. Ten pak o čtyři roky později přidal v Riu ještě stříbrnou medaili, jeho skvostná kariéra tak mohla klidně skončit.

Jenže svérázný rodák z Ústí nad Orlicí ve svých 37 letech dál závodí. V letošním roce dokázal v dresu týmu Česká spořitelna Accolade získat titul mistra republiky v maratonu, před 14 dny si dojel pro titul vicemistra ČR v cross country a v půlce června získal bronz na mistrovství Evropy v maratonu. 

Hardtail, nebo full?

Zajímavé je z dnešního pohledu i kolo, na němž Jára startoval. Že to byl devětadvacetipalcový Epic, je možná jasné, ale definitivní rozhodnutí o fullu padlo až měsíc před startem. A že měl bike venkovní vedení bowdenů nebo 1,95" široké pláště, je po uplynulých deseti letech úsměvné.
 

Specialized Epic olympijského vítěze Jaroslava Kulhavého

Vzpomínky na Londýn 

Jak na samotný závod před deseti lety vzpomíná Jaroslav Kulhavý? "Vzhledem k různým příležitostem na tu olympiádu vzpomínám docela často, přeci jen to jeden z mých největších úspěchů. Člověk to má v hlavě pořád," říká dvojnásobný olympijský medailista a pokračuje: "Vybavuje se mi to víceméně jako celek, nejen závod nebo průjezd cílem. Vzpomínám na to od příjezdu do Londýna, kde se to zlomilo do plánované formy, až po samotný závod, který se rozhodl až v závěrečném kole. Tam mě překvapil Nino, který mi vrátil útok a musel jsem vymýšlet, kde se znova před něj můžu dostat. Samozřejmě po závodě to bylo také hodně o vzpomínkách, ty mám rád a užil jsem si to. Přeci jen v cíli to jen začalo, ale pocity nabíhaly několik dní po závodě..."

Jako zlomový okamžik ve své kariéře to Jaroslav nenazývá. "Zlom asi úplně ne, každopádně splněný největší sportovní sen. Přeci jen, ne každému se takový úspěch povede, tím, že má šanci jen jednou za 4 roky."

Ke zlaté medaili z Londýna pak za čtyři roky Jára přidal i stříbro z Ria. Obě medaile měly jednou namále. "Medaile z Londýna je předpokládám někde v trezoru i s tou z Ria, už jsem je jednou i ztratil, ale nakonec se vrátily z akce, kde jsem je měl. Tak je budu zabezpečovat, ať je můžu prodat, až nebude na plyn :-)" říká Jára se svým typickým humorem.

A nebyly to jen medaile, které měly těžší chvilky. Před dvěma roky Járův speciál z Londýna zmizel z muzea Specialized. "Já vlastně ani nevím, jak to dopadlo, potom, co ho někdo ukradl. Každopádně kolo, tretry a helmy byly umístěny v Morgan Hill v muzeu Spešlu. Já jsem si nechal jen gumáky, kombinézu a brýle," líčí Jára, jenž od té doby britskou metropoli nenavštívil.

"V Londýně jsem od té doby nebyl, ale rád to někdy opráším a vydám se tam. Olympijská trať pořad stojí a závodí se na ní."
 

MTBS na olympiádě

Olympiáda v Londýně 2012 byla nezapomenutelným zážitkem i pro naši redakci MTBS.cz, jež vůbec poprvé získala akreditaci na hry a hned byla svědky takového úspěchu. Byl to pro nás výjimečný, emotivní a nepřekonatelný zážitek po osobní i sportovní stránce a rádi na to vzpomínáme. Samotná olympiáda v Londýně byla perfektní a závod horských kol dokonalou tečkou i skvělou reklamou na náš sport. 

Z Londýna jsme pořídili mnoho článků a fotografií. Fotky Michala Červeného obletěly svět, na zpáteční cestě letadlem do Prahy je upravoval v letadle a třetina cestujících byla namačkaná kolem našich sedaček a dívali se na jeho záběry. Kulhavý byl hrdina.

A takhle na OH vzpomíná Michal:

"Je trochu děsivý, že už je to deset let, ale pořád si to pamatuju líp než Snowshoe minulej tejden. Byla to moje první olympiáda a jako celek to byl neuvěřitelnej zážitek, kterej jen umocnilo to, že to bylo v Londýně. Všichni tím žili a mělo to celý tu britskou kulturu a úroveň. Pamatuju si, že když jsme ráno šli s Bennem /manažer týmu Specialized Racing měl v Londýně akreditaci české výpravy, pozn. redakce/ do areálu, na security checku na mně na chvíli padla nervozita jak u maturity, ztuhly mi nohy a bylo mi blbě. Benno hodil do tý plastový vaničky klíče a měl na nich jako přívěšek Jarynovu karbonovou brzdovou páku. Na první fotopozici jsem šel hodinu a půl před startem, aby mi tam nevlez nikdo jinej. Celou práci jsem měl naplánovanou a v cíli jsem byl pro jistotu o kolo dřív, kdybych se náhodou někde zasek, takže poslední kolo a čtvrt jsem koukal na obrazovky a najednou nevěděl, jestli mam bejt kámoš a řvát, nebo profík a fotit. I ten cíl jsem měl ale naplánovanej a vyzkoušenej ze závodu žen o den dřív - čistej, na tříkilo, lehce z nadhledu a tak to dopadlo jak nejlíp mohlo a pořád je to moje nejoblíbenější fotka. Byly to nejlepší dvě sezony a zážitky a emoce, který už se nebudou nikdy opakovat."